30.10.2020 | Svátek má Tadeáš


BIG BEN: Chvála pomalosti

26.9.2020

Chi va piano, vive sano, va lontano.
Praví italské přísloví. Kdo chodí pomalu, žije zdravě, daleko dojde.
Nebo taky slovy našeho Komenského:
„Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“

Stojí nám to za připomenutí v dnešní krizi, která tak drasticky zastavila naši dosavadní zaběhnutou kulturu spěchu souvisejícího se zbožňováním iluze nekonečného pokroku a trvalého udržitelného růstu. Pokrok za každou cenu, víra v trvalý růst, a spěch s pocitem naléhavosti jsou tři ideje vzájemně propojené a vzájemně se popichující k stále větším výkonům. Ty si pak pilně statisticky podle onoho spěchajícího tempa propočítáváme na trendy a podle nich předvídáme optimistickou budoucnost. Než narazíme na nějakou tu nečekanou „černou labuť“, v dnešním případě tvorečka neviditelně mrňavého, ale mocného a neúprosného, který nám vše rozhodí do chaosu, podle antického přísloví „bohové se nejvíc smějí, když vidí člověka plánovat“.

Víra v nekonečný a nezastavitelný pokrok sice je hnací energií tvořivosti dávající lidskému konání smysl, ale snahy o jeho násilné uspíšení vytvářejí ideologický konflikt, v němž se lidé nejen vyloženě nepokrokoví, ale i nedostatečně pokrokově aktivní stávají terčem znevažování, vylučování, kárání a ve vyhraněných případech a pokrokových lokalitách i perzekuce. Těch vyhraněných případů pokrokových lokalit přibývá a s nimi ubývá kreativních lidí v pozicích, kde by jejich kreativita byla využitelná.

Víra v trvalý růst – přesněji v trvalost čili nekonečnost růstu – v nás budí úzkost a stres z rizika zaostávání a nutí nás jeden druhého dohánět a předhánět. Taky se vzájemně špiclovat, aby nám neuteklo, co musíme dohánět. A co bychom mohli závidět těm předhánějícím a sabotovat je, když je nedoháníme.

Tak se rodí utopie rovnosti, která, ač sama pokroková, ba dokonce samotným sociálním cílem uspěchaného pokroku ve skutečnosti paradoxně pokrok znemožňuje, protože mají-li si být všichni rovni, nesmí nikdo nad nikým v ničem vynikat, ani nikdo v ničem za nikým zaostávat, takže není oč usilovat a co tvořit. Nakonec se nikdo, kdo tolik v zájmu pokroku spěchá, nehne z místa, aby nebyl nařčen z nadřazenosti, povýšenosti, chamtivosti a nepokrokovosti. Jeho spěch se pak rovná pobíhání bezhlavého kuřete dokola kolem, bez jasného cíle. Konečným výsledkem uspěchaného pokroku se tak stává všeobecná zaostalost.

Komu to připadá absurdní, ať si pročte dějiny pokrokových režimů. Nejnověji to můžeme sledovat v akcích amerických pouličních revolucionářů, drancujících a rabujících s heslem „okrást bohaté“. V ideologii utopické rovnosti totiž nelze bohatnout jinak, než na úkor druhých, kteří tím automaticky chudnou. Takže bohatství je samo o sobě nezasloužené a nemravné.

Marně se pokrokářům vysvětluje, že základem spravedlnosti není rovnost, nýbrž rovnoprávnost, a že rovná práva nemohou zaručovat rovné výsledky. Ale taky že každý, kdo chce udržitelně bohatnout, s sebou musí nutně k bohatnutí táhnout i druhé. Bohatnout se dá jen tím, že někdo někomu něco prodává, a to lze provádět jen těm, kdo na to mají. Takže čím víc lidí bohatnout chce, tím víc lidí bohatnout musí. To je sice pokrok, ale říká se tomu kapitalismus. A ten v pokrokových kruzích není vnímán jako pokrokový, nýbrž jako zpátečnický, protože místo rychlých změn preferuje pomalé zlepšování.

Někde během 20. století se kapitalismus vylekal, že by jej pokrokovější konkurence zvaná socialismus mohla předehnat a začal to pomalé zlepšování zrychlovat. Naházel si na bedra tolik úkolů a úkonů, že je nestačí dotahovat do konce. V honu za kvantitou zapomíná na kvalitu. Ve stresu, aby něco nezmeškal, přeskakuje z jednoho úkonu na druhý. K rychlým změnám si musí osvojovat rychlé myšlení.

Kvality rychlého myšlení nejlíp popisuje izraelský psycholog s Nobelovou cenou za ekonomii Daniel Kahneman v knize Myšlení, rychlé a pomalé. Dělí je do asi třicítky hlavních prvků, které si zde pro zjednodušení a snadnější chápání zestručníme na tyto:

Rychlé myšlení se vyvinulo evolucí k schopnosti posuzovat problémy nutné k přežití.
Jeho hlavní funkcí je udržovat a aktualizovat náš rámec myšlení, který nám umožňuje existovat v rámci „normálu“.
Funguje intuitivně, impulzivně, okamžitě, bezprostředně, bez velkého úsilí a bez vědomé a záměrné kontroly.
Funguje automaticky, je trvale aktivní a nedá se vypnout.
Navazuje setrvačně na předchozí zkušenosti, které mu vytvořily rámec, z něhož neumí vybočovat.
Dokáže soustředěně vnímat a okamžitě řešit pokaždé jen jednu věc, kterou však nevidí v širších kontextech.
Zdánlivou snadnost řešení a s tím spojené příjemné pocity uspokojení si vykládá jako potvrzení pravdivosti a tím oslabuje ostražitost před možnými klamy.
Vytváří dojmy, pocity, předpoklady, víry, zkreslení, zjednodušení a předpojatosti a nečeká na jejich faktické či racionální potvrzení nebo vyvrácení.
Zanedbává možnosti různých výkladů a potlačuje pochybnosti.
Reaguje dřív, než přemýšlí.
Soustřeďuje se na důkazy nápadné a ignoruje důkazy nepovšimnuté, které by jej uváděly do širšího kontextu.
Řídí se konsistencí spíš emoční než racionální a nechává se snadno zlákat neobvyklostí nebo senzačností, takže podléhá nadšení pro nápady nepotvrzené, nepraktické, utopické, iluzorní nebo iracionální.
Pozitivní na něm je to, že nás svou rychlostí, zásahem instinktu a možná i nějaké metafyzické Vyšší moci, kterou jsme ani nestačili postřehnout, dokáže zachránit před náhlým nebezpečím, jemuž by rozvážnost nestačila zabránit.
Negativní na něm je to, že skutečně funguje jen pro ty záchranné a obvyklé situace a okamžiky. V situacích neobvyklých si neví rady a zjednodušuje (a tedy zkresluje) si je na obvyklost. Pak s sebou nese riziko, že si jeho individuální konkrétní zásah v dané situaci povýšíme na obecnou pravdu nebo myšlenkové nastavení, dovolíme mu proměnit ideu v ideologii a uděláme si z něj i politický systém.

To se totiž stane, když z rychlého myšlení – jemuž Kahneman říká „automatický systém“ – zavčas nepřehodíme výhybku na myšlení pomalé – jemuž Kahneman říká „pracný systém“. Anglicky effortful, tedy systém, jehož zapojení si vyžaduje určitého vědomého a záměrného úsilí. Čili zpomalení, zastavení, sebereflexi, analýzu zjištěných informací, zvážení alternativ a domýšlení té či oné alternativy do možných důsledků, a pak vědomé rozhodování. Jenže to vše je tvrdá práce, které se člověk rád vyhýbá, neboť je tvor od přírody líný. Proto taky je jeho svět plný pohodlné ignorance a zbrklého rozhodování.

Charakteristiky pracného systému jsou tyto:
Uznává pravidla a dokáže se jimi řídit.
Umí porovnávat různé události a interpretace a podle svých pravidel volit mezi alternativami.
Dovede přijímat a zvažovat protichůdné informace a širší kontexty a přeprogramovat podle toho zavedené rutiny, návyky a pravidla na nové, jestliže je uzná za lepší.
Monitoruje a kontroluje myšlenky a akce navrhované automatickým myšlením a podle racionálního uvážení je buď vyjádří, nebo potlačí.
To jsou ty jeho aspekty pozitivní. Negativní jsou tyto:
Občas se toulá někde jinde, není rychlému myšlení okamžitě k dispozici a nechá je na holičkách.
Z přirozené lenosti se někdy nerad pouští do práce na nápravě myšlenek a akcí automatického myšlení a místo analýzy a kritiky je schválí a dodatečně racionalizuje. To proto, že “hlas rozumu bývá někdy mnohem slabší než hlasitý a jasný hlas mylné intuice“. A taky proto, že kritizovat vlastní intuice bývá nepříjemné.

Ale po zvážení všech pozitiv a negativ obou myslících systémů, chyby pramenící z automatického myšlení se blokují nebo napravují třífázovým ale jednoduchým postupem:
1. Uvědomit si, že automatické myšlení nás provází „kognitivním minovým polem“.
2. Zpomalit.
3. Požádat o pomoc myšlení pracné.

Kolika minami se hemží to naše dnešní kognitivní pole, už nestačíme spočítat. Ale vnímáme, že nás do něho zavedla posedlost rychlostí.

„V novém světě už nepožírá velká ryba malou, ale rychlá ryba pomalou,“ dal se slyšet německý ekonom Klaus Schwab, zakladatel Světového ekonomického fóra. To je ta partička mocných, vlivných a zazobaných, co se každý rok slétávají stovkami tryskáčů do Davosu vyslechnout si Gretu Thunbergovou a přikazovat světu, jak by měl chránit planetu a zároveň pěstovat udržitelný růst zrychlováním.

Následkem neustálého zrychlování je přepracovanost, stress, nekonečné šálky kávy, šňupance kokainu, infarkty, mrtvice, vyhoření, automobilové bouračky. Po několik desetiletí jsme byli hnáni ekonomickým a politickým tlakem dělat toho stále víc a stále rychleji, až se hektická rychlost stala normálem, z něhož cesta vpřed vede jen dalším zrychlováním. A došli jsme do bodu, v němž už další zrychlování asi nebylo možné. A protože nás nenapadlo zavčas zpomalit, nějaká vyšší inteligence (nebo možná čínská komunistická vláda, WHO, farmaceutické korporace, Bill Gates, či který jiný kozel) se rozhodla nás zastavit.

A když už jsme se zastavili, nepotřebujeme zpomalovat. Stačí jen se z toho zastavení rozjíždět pomalu a rozvážně. Ne pomalu za každou cenu (jako dřív za každou cenu rychle), nýbrž tempem hovícím našemu osobnímu rytmu a stačícímu na plnění úkolů podstatných, potřebných a užitečných. K tomu si potřebujeme průběžně „prioritizovat“ (krásné nové podnikatelské slovo znamenající sestavovat žebříček priorit). Tím překvapeně zjistíme, že některé úkony, dřív pokládané za naléhavé, se nemusí řešit hned, ani rychle, a dokonce třeba ani vůbec. Nebo že je za nás vyřeší někdo jiný nebo něco jiného. Nebo se vyřeší samy. Výsledkem pak může být lépe vykonané to, co bylo podstatné, protože jsme si na to dali víc času a promysleli, proč to vlastně děláme.

K takovému zpomalení naštěstí máme k dispozici recepty, některé dobře osvědčené a starodávné. Vědomým a systematickým zpomalováním v kterémkoli oboru lidské činnosti se pocvičujeme ve zpomalování v kterémkoli jiném.

Nejsnadnější je začít u činností příjemných a blahodárných. Jednou z takových je pomalý taoistický přístup k sexu, jediná věc, kterou stojí za to importovat z jinak uspěchané a nás předhánějící Číny. (Ten si můžete snadno a zábavně nastudovat zde: Benjamin Kuras: Tao sexu, nakl. Eminent).

Druhou příjemností hodnou zpomalení je jídlo. Zde recept na zpomalení přichází z Itálie, která si vždy uměla jídlo rozvážně vychutnávat, a to nejen jeho pojídání (jemuž jsme začali říkat „konzumace“, fuj), ale i přípravu, hledání a volbu ingrediencí, vymýšlení chuťově ladících kombinací, opěvování jídla v písních jako Viva la pappa col pomodoro, sdílení receptů.

Itálie se jako první už v 80. letech minulého století začala bouřit proti trendům „fast food“ založením organizace soustředěné na zpomalení jídla, přípravy z kvalitních lokálních zdrojů podle lokálních tradic, a nazvané Slow Food, s hlemýžděm ve znaku. Dnes v Itálii narazíte na slowfoodovou restauraci v každém městečku a kdejaké vesničce. K organizaci se přidalo 150 zemí, včetně nepočetné pobočky české. Její nepočetnost je asi výrazem lokální tradice jíst co nejlevněji bez ohledu na kvalitu a původ. Jejím typickým příkladem je popularita bezchuťového nepoživatelného gumového rohlíku.

Po sexu a jídle se můžete pohroužit do „pomalé filosofie“, v níž pro vás italsko-kanadský filosof, psycholog a psychiatr Vincenzo di Nicola sestavil, jako psychoterapeutickou metodu, sérii rad a doporučení:

Přemýšlivé procházky a debaty podle antických filosofů. Nastavování vlastního tempa. Neklást si předem žádný jiný cíl než zpomalit myšlení. Myslet tématicky neomezeně, hravě, nemetodicky, relaxovaně, osvobozujícně, netradičně, a to vše vědomě a záměrně. Dávat si na každou činnost patřičný čas, být asynchronní s tempem moderní doby a rozšiřovat si informační zaostření. Soustředit se na přítomnost .

Abyste si při tom nepřipadali moc seriózně, můžete se napojit na vtipálky z „Mezinárodního institutu nedělání ničeho moc“ (International Institute of Not Doing Much), jehož misí je „poskytovat vám odpočinek od reality a útěk od serióznosti“. S vědomím, že ve spěchu a přepracovanosti nemůže vznikat kultura. A bez kultury nepřežije civilizace.

Na jeho webstránce SlowDownNow.org najdete takováto pravidla filosofie pomalosti a pomalého žití:

1. Udělejte si každý den čas na zahálku (zvlášť když toho máte hodně na práci).
2. Omezte styk se seriózností. Zkuste se chechtat. Jestli to nejde, tak aspoň chichotat.
3. Nikdy nepromarněte příležitost udělat si pohodlí.
4. Dejte si šálek čaje, nohy na stůl, relaxujte a třeba si i vlezte do vany.
5. Komunikujte pomalu. Než odpovíte na otázku, dejte si pausu. Třeba vás napadne něco nového. Otázky si vyžadují reakci, ale ne nutně odpověď.
6. Často zívejte. Lékařské studie ukazují, že zívání by vám mohlo prospět.
7. Pobývejte víc v posteli. Nešiďte se na spánku, protože nedělat nic moc je namáhavé.
8. Mnohočinnost je morální slabost. Dělejte pokaždé jen jednu věc.
9. Volte moudře, co děláte. Pamatujte, že co stojí za to dělat, stojí za to dělat pomalu.
10. Staňte se jedním z nás. Nastupte cestu pomalosti a s časem a praxí i vy můžete dokázat nic moc.

Tolik jejich Desatero. Zde ještě politický program:

Neustaneme, ani se nevzdáme. Budeme zpomalovat v kanceláři i v ložnici.
Budeme zpomalovat s rostoucím sebevědomím, když všichni kolem šílí hyperaktivitou.
Budeme bránit svůj stav klidu, za každou cenu. Zpomalíme v jídelně a na ulicích.
Zpomalíme všude.
Nikdy se nevzdáme!

Psáno pro Playboy

Kurasovy knihy najdete zde.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.