Před mnoha a mnoha lety, kdy se na slunné Moravě v létě dařilo mandlím, broskvím a meruňkám a kde v zimě zpravidla napadly hory sněhu, které nám občas záviděli i oni kapitalisté z vysokých alpských údolí, mi těsně před vánočními svátky maminka něco řekla, čemu jsem moc nerozuměla.

„Máš novou tetu. A také strýce. Ještě je neznáš. Žijí ve Vídni. Mají dvě děti přibližně ve tvém věku. A – všichni k nám za pár dní přijedou, aby s námi oslavili Vánoce“

Samozřejmě se nejednalo o žádnou skutečně „novou“ tetu. Jen jedna prateta se ještě za starého Rakouska provdala do Vídně. Snad za dob, kdy se z Brna do Vídně jezdívalo večer do divadla a druhý den zpět. Po vzniku Československa se prý ty možnosti setkání již zhoršily, no a po nástupu socialistického ráje žila ona rodina ve Vídni, naše v Brně a mezi tím byly světy – a železná opona. Bylo mi 14 a rodinné příslušníky jsem znala jen z dopisů z Vídně, z několika německých měst a sem tam i z některých cizích zemí. V letech po válce se prostě dlouho nevědělo, kde kdo „zůstal“ - okřídlený idiom oné doby – po které se do dnes zřejmě některým stýská.

Den před Vánocemi hustě sněžilo. Dům rodičů byl na jednom z brněnských předměstí (lépe: vesnici) na samém konci svažité ulice, dále už byla jen pole. Celý den se rodiče strachovali. Snad se nic nestalo. Samozřejmě nebyly žádné mobilní telefony, aby bylo možné sledovat průběh cesty neznámých příbuzných. Z Vídně vyrazili ráno, až večer dorazila rodina svým malým „broukem“ jak se těm autíčkům říkalo, do Brna. Zpozdili se – ne tak kvůli povětrnostním podmínkám, jako spíše kvůli četným a důkladným kontrolám všech pasů a víz, dokladů a papírů, čekacím dobám na hranicích. a další věci, které byly v té době běžné. Na cestě. která dnes trvá hodinu a půl.

Přivezli s sebou plné auto nádherných věcí, které tehdy v socialistickém ráji nebyly tak zcela běžné. Pomeranče, banány, pěkná velká a červená jablka, mandarinky, konzervovaný ananas. Praktický založená tato nová teta, vybalila i velkou pečeni – k radosti rodičů, protože o opravdové pečínce se tenkrát mohlo člověku jen zdát – brněnská tržnice zářila prázdnými stánky i před Vánocemi.

Dámy se stáhly do velké kuchyně, vařily a klábosily, bodejť, naposledy se viděly někdy před desítkami let. Pánové, můj otec a nový strýc, seděli v obýváku, seřizovali světovou politiku správnou cestou – za posilňujícího kouření cigaret luxusních značek z kapitalistické bídy a nouze za hranicemi a domácího likéru z vlastních tátových rukou. A mezitím jsme všichni zdobili vánoční stromeček. Za doprovodu klavíru ve vedlejším pokoji, na kterém můj nový bratranec zvládl jakýkoli moderní – západní – šlágr na přání kohokoli z celé společnosti.

Večer otec rozděloval v domě dostupná lůžka. Ty a sestřenice budete spát na pohovce v obýváku, pohovka se dá roztáhnout a je v ní dost místa pro dvě děvčata. Zcela nový zážitek pro jedináčka si s někým povídat dlouho do noci. Mělo to tu výhodu, že jsme se při usínání mohli dívat přímo na vánoční stromeček. A sestřenice měla opravdu spoustu dobrých rad k nezaplacení – originál z Vídně.

Víš, my holky vždycky ve škole o přestávce tančíme rock ‚n‘ roll.. S otevřenou pusou naslouchám. Jak? Přece k tomu musíš mít kluka jsem řekla nahlas a myslela jen pro sebe, máš štěstí u nás by tě zavřeli a rodiče pro jistotu také. Ale kdepak, ona. Stačí si vzít dlouhý šál, přivázat ho ke klice dveří a můžeš vykouzlit ty nejúžasnější taneční obraty stejně jak to dělají dospělí v kině. (Později jsem to zkusila, když rodiče zase nebyli doma a já mohla naladit vídeňské rádio podle svých představ, funguje to skvěle).

Když se druhý den blížil večer, otec mne poslal do horního patra domku. Přísně nařídil, tam zůstat, dokud mne nezavolají. Nechápala jsem proč, vždyť už nejsem dítě. Vánoční stromek jsme strojili všichni. A že nechodí Ježíšek vím už dlouho a ten protivný Děda Mráz ze školy se k nám neodváží, táta by jej vyhodil. Moje nová sestřenice je o dva roky mladší, tedy ještě dítě a já už skoro dospělá. Proč tedy já a ne ona? Několikrát se pokusím tiše proklouznout dolů, ale pokaždé to dospělí hned zjistí – a já musím zpět.

Konečně smím sestoupit. Dveře do vánočně vyšnořeného obýváku se otevřely.

Vánoční stromek září jako vždycky a pod ním je spousta balíčků.

Ale – co je toto?

Pod stromečkem trůní – opravdovská a skutečná princezna.

Princeznou byla panenka, tedy vlastně přes půlmetrová velká panna – takovou jsem ještě nikdy neviděla. Ani v jediné výloze hračkářství ve městě – a tyto jsem opravdu měla systematicky a pečlivě prozkoumané, jednu hračku za druhou.

Princezna měla na sobě a okolo kolem zářící bílé šaty, jako by seděla uprostřed velkého, bílého, perlami propleteného kruhu. Kolem zad visela růžová průhledná pláštěnka s blýskajícími se drahokamy. Havraní černé vlasy umně propletené květinami. Nádhera nádherná,

Musela jsem vypadat trochu zmateně a vzpomínám si jen na náladu celé rodiny, která stála kolem, když mě pozorovali. Bavili se náramně. Trvalo to minuty, než jsem se odvážila tu křehkou věc vůbec vzít do náruče. A zjistit, že je panenka nejen krasavice ale že umí také otevírat a zavírat oči.

Nazvala jsem ji tím nejkrásnějším jménem, ??jaké jsem kdy slyšela – Patricie.

V příštích dnech dospělí vyprávěli, že panenka pochází z Itálie, kde vídeňská rodina pravidelně trávila dovolenou. V těch kouzelných obchůdcích italského městečka snad panenku zahlédli a jednomyslně rozhodli. Vezmeme ji na Vánoce do Brna.

Po několika dnech odjeli noví příbuzní zpět do Vídně. Celá rodina musela auto roztlačit sněhem, auto a řidič ten sníh sami nezvládli.

Patricie dostala čestné místo na dětské postýlce. Trůnila tam ve dne i v noci.

Byly to nádherné Vánoce jako z obrázkové knížky, krásné a nezapomenutelné rodinné setkání, které se předtím ani potom už neopakovalo. Jak by také. Historie je nemilosrdná.