Dnes trochu nostalgickými vzpomínkami na dětské čítanky. Přiznám se zcela bez mučení, že nevím, jak vypadají čítanky dnešních školáků. Konec konců mě to ani tak moc nezajímá. Velký počet mých vnuků a vnuček je již mimo základní školu a poslední dvě pravnučky mají do první třídy čas asi čtyři roky.

Příležitostí ke čtení zajímavých knih (tedy jakýchkoli knih) bylo pro mě vždy období vánočních svátků. Můj tatínek byl učitelem češtiny a tím pádem jsme pod stromečkem nacházeli především knihy. Ve chvílích, kdy moji mladší sourozenci ještě okupovali vánoční stromek, odnášel jsem si do mého koutku v kuchyni mé i jejich knihy. Přečetl jsem si nejprve knihy jejich, abych se posléze pustil do knih mých. V dobách mimo Vánoc jsem nepohrdl ani čtením v čítankách mých sourozenců. Proto vím, že v té době byla v každé čítance ona známá Nerudova báseň „Dědova mísa“. Pravděpodobně si na ni i vy starší vzpomenete:

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
„Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou létají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?
„Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito.“

„Nauč mne to!“ - „Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!“
„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
„Táto, proč se kolo nehýbá?“

Ano, tehdy nás učili, že se musíme umět postarat o naše rodiče. Jenže ono v té době šlo o víc. Pamatuji se zcela jasně, že jedním z příběhů v čítance mého dětství byl příběh člověka, jemuž jistý boháč nabídl tolik pozemků, kolik obejde od rána do západu slunce. A chudák vykročil a obcházel. Když bylo slunce v polovině jeho cesty, nedbal a snažil se obejít co největší kus země. Když padl vyčerpán cestou, byl jen pár set metrů před výchozím bodem. Nezískal nic, protože chtěl moc. To bylo pro nás sestsakra zajímavé praktické poučení. Navíc to vyprávění bylo velice sugestivní.

A také si vzpomínám na jednu tureckou pohádku z čítanky mého dětství. Muž, který sklidil úrodu švestek, uvařil povidla a keramický hrnec s nimi pověsil nad zápražím svého domku. Usadil se pod onen zavěšený hrnec i s holí, kterou používal ke svým cestám a meditoval.

„Zítra půjdu na trh a prodám hrnec povidel. Možná, že za něj dostanu tolik peněz, abych si mohl koupit jednu ovci. Ta ovce sa stane základem mého budoucího stáda. Až bude stádo dostatečně velké, odprodám jeho část a za utržené peníze si koupím dům. Stanu se váženým občanem a díky dalším ovcím zbohatnu. Ožením se a budu mít krásnou dceru. A posléze přijde nějaký otrhaný chudák, který mě požádá o její ruku. Jenže já mu v tu chvíli ukáži, kde je jeho místo. Vezmu hůl a poženu ho z našeho domu.“ A muž z naší turecké pohádky zdvihl hůl, kterou držel doposud v ruce a rozpřáhl se jí. A rozbil zavěšený hrnec s povidly.
Jeho sen se rozplynul.
I z tohoto příběhu jsme byli schopni se poučit.
Otázkou je, zda je dnešní stav této země dán tím, že jsme se kdysi nepoučili, nebo tím, že máme dnes špatné čítanky.

Řekl bych, že pravda je někde uprostřed. Že dnešní politici příliš neprospívali ve čtení. Pokud tedy vůbec četli a posléze nestudovali v Plzni. Nebo na Slovensku. V každém případě se učili ze špatných čítanek. Jenže i oni snad mají rodiče, kteří by jim o těch minulých reminiscencích mohli vyprávět. A říkat jim:

„Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!“

Za pouhých třicet let nebude pravděpodobně na světě ani Zeman či Kalousek a Fiala s Jurečkou budou možná křepcí staříci. Copak si asi budou vyprávět o světě, do kterého nás dnes vedou?