Co se vlastně toho 28. října 1918 stalo? Podařilo se Čechům konečně rozbořit nenáviděnou monarchii, pod jejímž jhem 300 let úpěli? Nebo se jim podařilo svrhnout režim, který je zavlekl do strašlivé a zbytečné války? Nebo se v dobré víře, že jsou nositeli dobra a pokroku, podíleli na rozbití stabilního středoevropského prostoru, který Habsburská říše více nebo méně úspěšně zastřešovala, a pomohli tak vydláždit cestu k dalším dějinným tragédiím 20. století?

Podle mého názoru lze první variantu zcela vyloučit – Habsburská říše žádným žalářem národů nebyla a chovala-li se ke svým poddaným či občanům nepěkně, pak toto chování nikdy nevyčnívalo z dobového kontextu.

Druhou variantu zavrhnout nelze, resp. je třeba ji pochopit, vžijeme-li se do role obyvatel, kterých se 1. světová válka hrubě dotýkala, ať už ztrátou blízkých, zlomeným zdravím nebo „jen“ výrazným zhoršením životní úrovně. I když si nemyslím, že Rakousko-Uhersko je hlavním viníkem rozpoutání války, a vím, že císař Karel I. byl jediným z představitelů bojujících mocností, který se sice naivně, ale zcela upřímně snažil najít cestu k míru, chápu, že obyvatelstvo vinu za válečné hrůzy přikládalo vládnoucímu režimu. Je také třeba si uvědomit, že na bourání monarchie nebyli na přelomu října a listopadu 1918 Češi zdaleka sami. Stejným směrem se vydali rakouští Němci, Poláci nebo Slováci. Je iluzorní se domnívat, že monarchii by se bylo podařilo zachovat, kdyby Češi nebyli vyhlásili republiku. Federalizace říše vyhlášená císařem Karlem po polovině října už situaci nemohla změnit. Nicméně již v době rozpadu mocnářství bylo jasné, že s ohledem na různé a v mnoha ohledech kolidující cíle zejména českých a německo-rakouských politiků v sobě uspořádání vznikající po pádu říše skrývá mnoho nevyřešených otázek a potenciálních konfliktů.

Osobně mi nejpravdivější přijde varianta třetí. Ne, v žádném případě se nechci stavět do role generála po bitvě. Jen se snažím na věci podívat s odstupem, pokud možno objektivně a ve světle událostí, které se přehnaly Evropou od roku 1918. Bohužel je pravdou, že nové uspořádání prostoru někdejší Habsburské monarchie bylo velmi nestabilní. Státy, které vznikly na troskách starého mocnářství, mezi sebou vedly mnoho územních sporů, sužovaly je vnitřní národnostní rozpory, popř. se obyvatelstvo jako celek s nově vzniklým uspořádáním neztotožňovalo. Lze říct, že problémy, kterými trpělo Rakousko-Uhersko, v různé podobě a s různou intenzitou zatěžovaly i všechny nástupnické země. V českém historickém povědomí se První republika těší mimořádnému postavení, ale toto období není vůbec dlouhé a zdaleka ne idylické (pro srovnání: naše nynější Česká republika trvá už o polovinu déle!). Při jeho hodnocení není možné zavírat oči před tím, že podstatná část obyvatelstva, a to nejen Němci, ale i východní část údajně státotvorného „národa československého“, neváhala při první příležitosti tento útvar opustit. Je evidentní, že nové uspořádání střední Evropy v kombinaci s francouzským velmi tvrdým postupem vůči poraženému Německu nebylo ničím lepším, než časovanou bombou. Jen intenzitu výbuchu neuměl nikdo odhadnout.

Uvědomujeme si dnes, že náš nynější relativní blahobyt a suverenita (jakkoli dnes opět vystavovaná těžkým zkouškám), není v žádném případě dědictvím 28. října, ale výsledkem mnohem širších dějinných procesů? Zde si dovolím trochu „retrospektivní futurologie“. Zkusme si představit, že by Adolf Hitler byl alespoň trochu racionálně uvažujícím politikem a zastavil svou expanzi na podzim 1938. Pak bychom jezdili na dovolenou do Českého středohoří nebo na vídeňské adventní trhy do Německa. V případě, že by se zastavil na jaře 1939, možná by dnes už nic jako „my“, jak tento pojem chápeme dnes, neexistovalo… Tyto úvahy vůbec nejsou tak fantastické, jak na první pohled mohou vypadat. Ve válkách o rakouské dědictví jsme přišli o většinu Slezska a Kladsko. Nechybělo ale mnoho, aby České země byly rozděleny mezi Prusko a Bavorsko. Habsburská monarchie se (nás) ale nakonec ubránila. Byli bychom toho tehdy schopni sami?

A jaké z toho všeho vidím poučení? Minulé dějinné události neoslavujme, snažme se je bez hněvu a zaujetí vyhodnotit a vzít si z nich poučení pro budoucnost. Starejme se o svou prosperitu, braňme svou suverenitu, ale pečlivě dbejme na to, abychom ukvapenými rozhodnutími nevylili s vaničkou i dítě a nezadělali si do budoucna na problémy, které bychom sami neměli sílu řešit. A podle toho se také rozhodujme ve volbách.