Osud tomu chtěl, že mne s Honzou Stráským spojil tragický srpen 1968. Oba nás v nastupující normalizaci vyhodili ze zaměstnání a oba jsme našli práci na obvodní pobočce Státní banky Československé v Praze 1. Byly to pro nás pro oba daleko nižší posty, než jaké jsme měli předtím. Posadili nás spolu do jedné malé kanceláře a netušili, že se spolu skamarádíme. Honza Stráský byl ode mne ideově sice poněkud nalevo, ale odpor k tehdejšímu režimu nás dostatečně spojoval a sjednocoval.

Jan Stráský

Honza byl nesmírně milý, otevřený, hodný a spolehlivý člověk. Takových za svůj život moc nepotkáte. Já ho táhnul k ekonomii a k akademickému uvažování, on mne k normálnímu životu a hlavně k horám a turistice. Mnohokrát jsme spolu byli na horských túrách a turistických pochodech, on samozřejmě daleko častěji než já. Jeho energie byla nevyčerpatelná – vzpomínám, jak se někdy na počátku osmdesátých let, tedy po své čtyřicítce, jako bankovní úředník mající rád pivo a své cigarety, zúčastnil čtyřiadvacetihodinového pochodu kolem Dobříše, skončil třetí a ušel 163 kilometrů.

Byl účastníkem našich nekonečných debat o tom, co udělat s tím komunismem, patřil do úzké skupinky ekonomů, kteří se tomu intenzivně věnovali. Proto byl v listopadu 1989 jedním z našeho transformačního týmu. Byl ministrem Pithartovy české vlády a dvojnásobným ministrem mé první vlády samostatného českého státu. V druhé polovině roku 1992 byl několik měsíců posledním dosluhujícím federálním premiérem.

Po „sarajevském atentátu“ v listopadu 1997 jsme se sice politicky a stranicky rozešli, ale mnoho společného nám zůstalo. Spojovala nás i shodná snaha o udržení zelené Šumavy, k jejímuž zničení použili ekologičtí aktivisté zvlášť nebezpečného spojence – brouka kůrovce. Nikdo jiný mi Šumavu tolik neukázal, jako právě on. Detailních vzpomínek by byly stovky.

MfD, 8.11.2019