Kampaň pro prezidentské volby se pomalu blíží to čehosi, co bychom mohli nazvat předfinále, načež budou Vánoce a Nový rok a vypukne ten správný masakr, kampaň pro první kolo 13. a 14. ledna a supermasakr v následujících dvou týdnech, až se dozvíme, kdo se probil do finále. Nabídka je široká, výběr se zužuje na tři figury, vždy s upozorněním, že odhady a výzkumy se mohou od konečného výsledku zásadně lišit. Zvažujeme, jaké vlastnosti má postava na Hradě mít. Je tu ale jiný faktor a i ten dlužno vzít v úvahu: prezident je ten, kdo vadí.

Tři stupně učení
V polistopadové éře jsme měli zatím tři prezidenty. Naprosto nelze tvrdit, že Václav Havel i Václav Klaus nikomu nevadili. Opak je pravdou. Václav Havel jako první prezident obnovené demokratické republiky byl jistě upřímně nenáviděn masou – dnes bychom řekli – dezolátů, kteří přišli o privilegované postavení v režimu jedné strany. Naprosto pevnou pozici neměl ani v demokratickém táboře. V roce 1993 sice vyhrál už v prvním kole nepřímé volby, ale měl 109 hlasů z dvou set, zato ve volbě 1998 to měl napínavé, podpořilo ho 99 poslanců ze 197 přítomných, čili zvítězil takříkajíc o vlas. V obecné paměti ale zůstává jako prezident respektovaný, namnoze zbožňovaný.

Václav Klaus po dobu svých dvou mandátů jistě byl respektovaný a jeho zásluhy jsou nesporné, ale ani o něm nelze říci, že nikomu nevadil. V roce 2003 zvítězil až po dramatické bitvě v třetím kole nakonec díky hlasům komunistům, jimž vadila disidentská minulost jeho finálního protikandidáta Jana Sokola. Také jeho následující volba byla bitevní, vyhrál v třetím kole a svoje prezidentské období završil nehoráznou amnestií, která ho odsoudila do kategorie „vadí“, pokud by se chtěl do aktivního politického života vrátit.

Teprve Miloš Zeman ale zavedl princip „vadí – nevadí“ jako součást definice hlavy státu. Zvítězil jak známo v přímé volbě, dvakrát, pokaždé těsně. Kdyby, hypoteticky vzato, mu ústava umožňovala kandidovat potřetí, vlna „vadí“ by ho nejspíš smetla. Má historickou zásluhu na tom, že naučil velkou část politicky vnímavé části obyvatelstva svým prezidentem pohrdat, v krajním případě nenávidět. Je to námět pro historiky, laicky odhadnuto, i nešťastný Emil Hácha býval za protektorátu pohrdaný a posmívaný, nikoli však nenáviděný. Aby tomuto vztahu k hlavě státu své Čechy naučil, na tom Miloš Zeman poctivě pracoval deset let.

Už to umíme
Pokud bude zvolen Andrej Babiš, roli nenáviděného prezidenta od Miloše Zemana převezme. Má svou trvalou třicetiprocentní podporu. Aby zvítězil, musí sáhnout ještě jinam, aby získal potřebných 2,8 milionů hlasů. Do tábora voličů demobloku se nemůže odvážit. Veškerá jeho rétorika namířená proti „polistopadovému kartelu“ napovídá, že se musí vlísat do přízně opačnému táboru. Tomu vadí mu prozápadní orientace státu, vadí mu podpora Ukrajiny. Ejhle, je narýsována linie, která ho povede… do trvalého stavu „vadí“.

Paradoxně ale takto „vadí“ i jeho momentálně hlavní protivník v průzkumech Petr Pavel. Sice ho podporuje část demobločích voličů, jiná ho ale zatracuje. Dochází tedy k paradoxnímu jevu, kdy na něho dští síru ryzí demokrat Miroslav Kalousek se stejnou intenzitou, jako Tomio Okamura. I mnozí jeho protivníci mu uznávají nesporné zásluhy v posledních třiceti letech služby vlasti v uniformě, ale pocit „vadí“ u nich převažuje.

Když tedy si představíme preferencemi předvídané pravděpodobné finále agenta Bureše proti agentovi Pávkovi, máme perspektivu, že příštích pět let opět strávíme úvahami o pohrdaném a nenáviděném prezidentovi. Zeman nás to naučil, vítěz takového finále nás v tom utvrdí a můžeme se těšit, že v roce 2008 budeme řešit otázku: tak, přátelé, a kohopak budeme nenávidět příštích pět let?

Zní to pochmurně, ale nabízí se i jiná varianta. Především Danuše Nerudová je kandidát s nejmenším indexem „vadí“, jaký si lze představit. Vytýkají jí minimální politickou zkušenost. Po roce v úřadě ale ji bude mít naprosto standardní. V prosinci a lednu očekáváme nechutnosti v kampani a možná, že i na paní Nerudovou vyplave, že jako školačka házela o přestávce ve třídě houbou. Ať to ale bude cokoli, těžko to dosáhne grádů indexu „vadí“, jakým oplývají agenti Bureš a Pávek.

Máme tu samozřejmě i další kandidáty a u nich se index „vadí“ dá těžko odhadovat. Pavel Fischer a Marek Hilšer si to už vyzkoušeli v minulých volbách a voliči jim neřekli „vadí“, ale spíš „nezájem“. Těžko vzpomenout na něco, co by mělo jejich postoj zásadně změnit. Nicméně, konstatování, že by prezidentský úřad měl zastávat někdo, kdo „nevadí“ zní sice hrozně, ale na druhou stranu by to bylo něco, co by atmosféře v zemi prospělo.

Mít prezidentem někoho, za koho se nestydíme, to by byla změna, to by byla úleva!

Zveřejněno v Lidových novinách