Parlamentní listy uveřejnily 11. září rozhovor Luboše Xavera Veselého s 1. náměstkem mistra spravedlnosti Danielem Volákem (zde) o stavu našeho vězeňství a jeho potřebách. Smysl jeho poselství vyjadřuje titulek článku: „Když nebudou peníze, ve věznicích to může bouchnout“ Okrajově se zmiňuje také o nedávné senzační zprávě o Kajínkově převozu na Mírov, a to způsobem, jenž potvrzuje správnost závěrů článku Zdeňka Jemelíka Geroj, geroj ministr, uveřejněného např. zde.

Daniel Volák správně upozorňuje na hrozivé rozevírání nůžek mezi kapacitními, personálními a finančními možnostmi Vězeňské služby ČR a nezadržitelně se zvyšujícím počtem vězňů v přeplněných věznicích, který se může podle jeho odhadu koncem roku přiblížit k neslýchaným 24 tisícům. S pokračujícím přeplňováním věznic se zvyšuje pravděpodobnost mimořádných událostí – od násilí mezi vězni až po vzpoury. Podotýkám, že situace je ještě vážnější, neboť po světě se toulá dalších přibližně sedm tisících odsouzených, kteří z jakýchkoli důvodů nenastoupili trest. Pan náměstek je nevzal v úvahu. Kdyby všichni najednou učinili pokání a zaklepali na vězeňské brány, nastal by okamžitý kolaps.

V zásadě se Volákův popis stavu vězeňství a jeho potřeb v rozhovoru kryje s obsahem stanovisek a upozornění spolku Šalamoun a článků, vydaných na jeho internetových stránkách v posledních pěti až šesti letech. Názorové souznění 1.náměstka ministra se „zlobivými“ občanskými aktivisty, o nichž ministr soudí, že by s nimi úředníci ministerstva neměli mluvit ani telefonovat, je v tomto bodě nepřehlédnutelné. Ostatně přímo v rozhovoru je umístěn odkaz na můj článek „Zanedbané vězeňství“ z 23.června 2011 (zde).

V dalším se ale Daniel Volák drží pospíšilovské linie vytváření potěmkinovských vesnic a snaží se vyvolat klamný dojem, že teprve Pospíšilovo ministerstvo spravedlnosti za jeho druhého mandátu v tomto ohledu „objevilo Ameriku“, že hrozivý stav vězeňství byl poprvé zmapován Volákovým předchůdcem, nynějším poslancem za ODS Mgr. Janem Kubatou, který „byl historicky první, kdo osobně ve velmi krátké době s vysokým nasazením navštívil všech 36 českých a moravských věznic a pravdivě popsal jejich stav“. Ve skutečnosti jde o stav, který se postupně vytvářel řadu let a je velmi dobře znám především generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR. Na poplach již dávno bubnovaly i nestátní organizace, jako Český helsinský výbor, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, spolek Šalamoun a další. O peníze a tabulková místa pro vězeňství se s vládou přetahovali všichni ministři spravedlnosti. O žádném z nich bych si nedovolil říci, že ho stav vězeňství nezajímal. V době mandátu Daniely Kovářové došlo k opakovaným pokusům přimět pana prezidenta, aby přeplněným věznicím odlehčil omezenou amnestií.

Skutečnou novinkou v přístupu ministra spravedlnosti je ovšem změna kompetence 1. náměstka, který jako statutární zástupce ministra býval dříve pověřován správou justičních záležitostí. Někteří z předchůdců Daniela Voláka, jako např. Josef Baxa nebo Vladimír Král, byli obecně uznávanými právními autoritami a v období častého střídání ministrů zajišťovali stabilitu chodu úřadu. Je otázka, do jaké míry se zvýšení váhy vězeňství v rozdělení kompetencí na ministerstvu promítne do praxe. Jsem skeptický, protože přímé řízení věznic přísluší generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, čítajícímu zhruba 180-190 zaměstnanců (ministerstvo má přibližně 300, nejméně 256 za „panování“ Otakara Motejla, nejvíce 336 za prvního mandátu Jiřího Pospíšila), s generálním ředitelem se speciálním vysokoškolským vzděláním a mnohaletou úspěšnou praxí v oboru. Ve srovnání s takovou osobnosti, jakou je současný generální ředitel Jiří Tregler, je Daniel Volák navzdory právnickému vzdělání a praxi v různých právnických profesích přece jen pouhý amatér.

Vězeňství v žádném případě neprospěje změna kompetencí náměstků ministra tolik, jako zkvalitnění koncepčního řízení. Jeho nízká úroveň se promítá i do budování sítě věznic, která je po území státu nerovnoměrně rozložena: zatímco jižní Čechy a jižní Morava jsou pokryty zcela nedostatečně, v Západočeském kraji je „přebasováno“. Přesto se v Balkové, v těsném sousedství věznice Drahonice a v blízkosti Oráčova má budovat nákladem 160 milionů Kč další zařízení pro 500 vězňů. Jistě to uvítají místní podnikatelé a potenciální voliči Jiřího Pospíšila, zato rodiny odsouzených z Nečasova volebního obvodu budou při cestách do západočeského pohraničí proklínat.

Také finanční podhodnocení příslušníků Vězeňské služby ČR, zmiňované panem 1.náměstkem, nesvědčí o promyšlenosti koncepce řízení odvětví. Jde o těžkou, nepříjemnou, někdy i nebezpečnou a pro společnost zcela nezbytnou službu, vyžadující plné nasazení po celou směnu a v některých profesích speciální kvalifikaci. Divím se, že při daných platových poměrech dokáže Vězeňská služba ČR získávat zaměstnance.

Daniel Volák zaměřením rozhovoru napřahuje pro vězeňství dlaň směrem ke státnímu rozpočtu. Z hlediska potřeby rychlého a aspoň dočasného odvrácení hrozby zhroucení systému mu nic jiného nezbývá, ale je to slepá ulička: stát nemá tolik prostředků, aby za dané úrovně kriminality a trestní politiky vyřešil potíže vězeňství natrvalo.

Není ale přece možné, aby výdaje státu na vězeňství rostly donekonečna. Je nejvyšší čas hledat koncepční cesty k zastavení jejich zvyšování. Jedna z nich je v přehodnocení rozměrů řídících úřadů. Je vhodné hledat inspiraci v zahraničních vzorech. Např. Svobodný stát Bavorsko má stejně jako Česká republika 36 věznic, navíc 6 věznic pro mladistvé. Řídí je přímo ministerstvo bez mezičlánku. Vězeňstvím se zabývá útvar s 25 zaměstnanci. Samo ministerstvo, které na rozdíl od našeho zajišťuje navíc ochranu spotřebitelů, má 195 úředníků, z nich 75 ve vyšších funkcích. Z mechanického porovnání vyplývá, že u nás vykonává stejnou práci přibližně 500 lidí. Bavorští úředníci mají úlohu poněkud snazší pouze v tom, že v jejich zařízeních se nachází jen 8 tisíc vězňů. Ovšem pro náročnost řízení je důležitější počet podřízených jednotek než jejich velikost, a ten je v Bavorsku dokonce vyšší než u nás. Ministerstvo spravedlnosti by se tedy mělo pustit do prověrky účelnosti vnitřních úředních postupů za účelem odstranění nadbytečné byrokracie a výsledného zásadního snížení početních stavů úřednictva. Na okraj poznamenávám, že nelze vyloučit, že k podobným závěrům bychom dospěli i srovnáním se zahraničními vzory jiných úřadů.

Až dosud se ve vězeňství šlo k úsporám cestou snižování tabulkových míst ve věznicích. Pokračování by ale bylo neúnosné. Ostatně celkový počet zaměstnanců Vězeňské služby ČR v porovnání k počtu vězňů je přiměřený stavům odpovídajících služeb v Rakousku a Bavorsku, takže zřejmě další snižování nevyžaduje. Cesta k úsporám jde přes rušení míst v nadstavbových aparátech – na ministerstvu a na generálním ředitelství.

Daniel Volák se ale v rozhovoru dotkl dalšího úkazu, který je daleko významnější a vyžaduje koncepční řešení ještě více: je to počet vězňů na 100 tisíc obyvatel. Opět jde o dávno známou záležitost (viz např. článek Johna Boka Národ kriminálníků v měsíčníku Trestní právo č.11/2009), nepříjemnou zvláště tím, že v r.2011 se tempo zvyšování počtu vězňů proti předchozím letům zhruba zdvojnásobilo. Neúnosnost stavu vynikne srovnáním poměrů v České republice a sousedním Rakousku a Německu. Pokud by našich 23 tis. vězňů na 10 milionů obyvatel mělo být normou, pak Německo s 82 miliony obyvatel by muselo mít přibližně 180 tis. vězňů, Rakousko s 8 miliony 18 tis. Ve skutečnosti německé věznice „hostí“ 75 tis.vězňů a rakouské pouze 9 tisíc. Tomu odpovídají přiměřeně nižší stavy personálu věznic a menší nároky na stavební a technické vybavení vězeňství.

Není tedy pochyb, že přeplněné věznice jsou ranou, kterou krvácí státní pokladna, s největší pravděpodobností zcela zbytečně. Nevím, zda byl proveden sociálněpsychologický průzkum, srovnávající sklony obyvatel zmíněných států k zločinu. Ze zkušenosti laika ale usuzuji, že v nich podstatné rozdíly nejsou. Příčinou tedy musí být nevhodná trestní politika. Dokáže-li rakouská a německá justice udržet počty vězňů v únosných mezích, česká by to měla dokázat také. A ministerstvo spravedlnosti by se nemělo vyžívat v nahánění popularity operativním zasahováním do chodu vězeňství a suplováním funkce generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, ale nalezením cesty k odstranění této hlavní příčiny problému.

Toto není útok na soudce: soudí podle zákonů, jež jim jsou dány, a ukládají tresty, pro které jsou vytvořeny podmínky. Určitě by mohli ukládat více podmíněných trestů, kdyby jim to dovolil zákon, který to umožňuje jen u trestných činů s horní hranicí trestní sazby do tří let, ačkoli pro alternativní tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení platí hranice pěti let. Možná by byli velkorysejší při posuzování žádostí o předčasné propuštění za dobré chování, kdyby byla přípustná výjimka u odsouzených, kterým zákon dovoluje žádat až po 2/3 odpykaného trestu.

Přestože problém je mnoho let znám, ministerstvo spravedlnosti k němu tradičně přistupuje s trestuhodnou povrchností. Výsledek tomu odpovídá.

Celé roky se hovoří o možnosti snížení počtu vězňů zvýšeným používáním alternativních trestů. Ale trest obecně prospěšných prací se nakonec stal pro vězeňství metlou, protože do věznic se hrnou na krátkodobý pobyt lehkomyslní odsouzení, kteří neopracovali svůj úvazek. Zde by bylo na místě výrazné zvýšení trestní sazby za neodpracované hodiny, ale také zavedení takové organizace výkonu trestu, která by nedávala odsouzeným možnost vyhýbat se odpracování.

Naprostým zklamáním zatím skončilo zavedení trestu domácího vězení, do kterého se vkládaly velké naděje. Pro Jiřího Pospíšila bylo vlajkovou lodí popularizace nového trestního zákoníku. Technickou přípravu ale zanedbal, a když viděl, že nebudou včas zajištěny elektronické náramky, chtěl použitelnost novinky odsunout o rok novelizací zákona ještě před jeho účinností. Protože padla vláda, nestihl to. Daniela Kovářová spustila užívání trestu domácího vězeňství bez náramků, které prozatímně nahradil dozor, vykonávaný pracovníky Probační a mediační služby ČR. Navodila tím situaci, v které se dořešení technického vybavení pro výkon trestu domácího vězeňství stalo neodvratitelnou nutností. Vyhlásila pak tendr na dodavatele zařízení, který ale po návratu na ministerstvo zrušil Jiří Pospíšil, motivovaný nezvladatelnou averzí ke svým předchůdcům. K vyhlášení nového tendru dosud nedošlo kvůli právním důsledkům jeho ukvapeného rozhodnutí. Netvrdím ale, že právě v tom je příčina zásadního rozdílu v počtech vězňů mezi Českou republikou a většinou evropských států, protože v Rakousku mají nízký stav, ačkoli trest domácího vězení se ukládá až od počátku r.2010.

Ať jsou příčiny jakékoli, ve vězeňství jsme dospěli ke stavu, kdy se stalo rizikovým faktorem vnitřní bezpečnosti státu. Pro odvrácení bezprostředních hrozeb je nutné splnění požadavků, zmiňovaných v rozhovoru panem 1.náměstkem Danielem Volákem. Současně je ale nezbytné pustit se s plnou vážností do hledání systémových opatření k zásadnímu snížení počtu vězňů. S řešením je třeba začít „od podlahy“ – od stabilizace řízení resortu. Galerii polistopadových ministrů spravedlnosti zdobí 13 tváří: než se ministr zorientuje v budově, přichází další a s ním se obvykle mění také obsazení vedoucích míst. Od takto řízeného úřadu nelze očekávat úspěšnou dlouhodobou koncepční politiku. Řešení nevidím v ustavení soudcovské samosprávy (jejíž zavedení nezavrhuji), ale v zřízení funkce státního tajemníka, nezávislého na střídání vlád, zajišťujícího kontinuitu řízení resortu.