Ve společnosti přibývá násilí. Pokud se ho dopouštějí různé nepřizpůsobivé živly, vnímáme to jako sociálněpatologický jev a chápeme, že odezva násilím pořádkových sil je nutným zlem. Účinky zásahů proti násilníkům jsou většinou jen krátkodobé. Dlouhodobé zlepšení situace by přinesla promyšlená prevence, ale to je záležitost příliš složitá, s výsledky nejistými, jež se projeví až v daleké budoucnosti, nepřinese bezprostřední zisk hlasů voličů, a proto se do ní nikdo nehrne.

Násilí, kterého se dopouštějí nepřizpůsobiví občané, má v prvé řadě sociální kořeny. Řadím k nim i nudu, která provází život druhé generace žijící ze sociálních dávek, neznající vyplnění času a vybití energie prací. Vysvětlení přibývání násilí tímto způsobem je přirozené, proto pochopitelné.

Jenže přítomnost násilí v širším slova smyslu je stále častější i ve složkách státu, od nichž se spíše očekává, že se budou chovat podle zásady "pomáhat a chránit". Veřejnost na to reaguje s nelibostí, protože dochází k snižování lidské důstojnosti osob, postižených silovými zásahy. Velkou diskusi na toto téma vyvolalo chování policie a vězeňské služby při rozmařile mohutné přehlídce policejní síly v noci z 12. na 13. června 2013 a následujících týdnech. "Hlubokým dojmem" zapůsobilo hromadné nasazení zakuklenců, beranidla a také použití "medvědů" při předvádění Jany Nagyové. Se znepokojením v této souvislosti zjišťuji, že orgány, jež vykonávají dozor nad zákonností chování policie a vězeňské služby tyto výstřelky vůbec neznepokojují. Stížnosti na nevhodné chování příslušníků ozbrojených sborů jsou vesměs neúspěšné.

Situace musí být vážná, když na nepřiměřenost použití síly při zatýkání a eskortování osob a při domovních prohlídkách poukazují disidenti, již mají zkušenost s StB a Sborem nápravné výchovy. Srovnání s nimi podle nich vychází pro současnou policii a vězeňskou službu nepříznivě. Ale na to, aby si všiml postupného zhoršování poměrů, našinci stačí paměť sahající 10-15 let do minulosti, protože tento vývoj probíhá přímo před našima očima a ze dne na den je stále hůře. Není to ovšem plošná záležitost. Nositeli nadbytečného užívání síly jsou pouze určité složky policie a vězeňské služby, zatímco u běžných útvarů se proti předlistopadovým časům "koeficient slušnosti" výrazně zvýšil.

Nadužívání mocenské převahy represivního aparátu k ponižování lidí se nově stalo předmětem sporu mezi veřejným ochráncem práv a Ministerstvem spravedlnosti ČR, a to kvůli ponižujícímu způsobu tělesných prohlídek odsouzených např. při návratu z práce mimo věznici, po styku s návštěvou nebo při generálních prohlídkách konaných nejčastěji z důvodu pátrání po nedovolených předmětech (mobilních telefonech, drogách, nožích atd.). Odsouzení se musí podrobit prohlídce svlečení do naha, musí dělat dřepy a muži nadzvednout přirození a šourek. Několik odsouzených si stěžovalo na toto zacházení veřejnému ochránci práv, který dospěl k názoru, že skutečně dochází k poškozování základních práv odsouzených bez ohledu na to, jak se kdo z nich chová. A požaduje, aby Vězeňská služba ČR zjednala nápravu a vyzývá také Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby v tomto směru na ni působilo. Protože nemá sankční pravomoc, své stanovisko zveřejnil, což je jeho jediný nástroj k projevení nespokojenosti.

Ministerstvo spravedlnosti ČR se ale ohradilo "obranným" veřejným prohlášením, jímž dalo najevo, že se plošných prohlídek vězňů nehodlá vzdát, protože bez nich by nemohlo zaručit vnitřní bezpečnost ve věznicích.

Podporu názorům Veřejného ochránce práv vyjádřil spolek Šalamoun, který má jinak s Vězeňskou službou velmi dobré vztahy a vysoce oceňuje vývoj, kterým prošla od Listopadu 1989.

V tomto případě má každá ze stran kus pravdy. Veřejný ochránce práv správně poukazuje na to, že ponižování lidské důstojnosti prohlídkami je zásahem do ústavních práv odsouzených, které lze tolerovat pouze ve zdůvodněných případech. Mezi vězni jsou lidé různých kvalit, ale tento způsob zacházení dopadá na všechny bez rozdílu. Jeho stanovisko lze stručně shrnout tak, že důkladné osobní prohlídky ano, ale pouze za okolností a u odsouzených, u nichž je důvodné podezření, že dochází k nekalému jednání. Odvolává se i na právní názor Evropského soudu pro lidská práva.

Naproti tomu okamžité zrušení plošných osobních prohlídek by Vězeňské službě ČR přineslo potíže. Nicméně striktní prokurátorské odmítnutí požadavků Veřejného ochránce práv je nepřijatelné i proto, že odporuje snahám o humanizaci vězeňství a vzdaluje nás od způsobu zacházení s vězni obvyklému ve vyspělých evropských zemích. Samozřejmě, přechod od plošných prohlídek k výběrovým vyžaduje přípravu personálu, takže k němu nelze přejít ze dne na den. Zejména je ale na místě věnovat větší pozornost metodám pozitivní motivace vězňů, aby měli více nenárokových výhod a úlev, jejichž ztráta jako postih za kázeňský poklesek by je hodně bolela (známá metoda cukru a biče). Mám na mysli např. usnadnění přístupu k bezdohledovým návštěvám, vycházkám mimo věznici atd. Hlad po mobilních telefonech by se snížil, pokud by používání telefonních automatů společnosti Telefonica O2 ve věznicích neodpuzovalo vězně cenou 15 Kč/min. Považuji za chybu, že Vězeňská služba ČR upustila od záměru vpustit do věznic izraelskou firmu nabízející levné internetové volání. A nová ministryně by měla tvrdě usilovat o zlepšení pokrytí finančních potřeb vězeňství, aby se našly prostředky i na pořízení účinných skenerů.

Rozpory ve stanoviscích mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Veřejným ochráncem práv ve věci plošných prohlídek nejsou zásadní a nepřekonatelné.

V obou zprávách se ale vyskytuje krátká zmínka o ponižující prohlídce, které se museli v jedné věznici před bezdohledovou návštěvou syna podrobit jeho rodiče. Příslušníci Vězeňské služby ČR s nimi jednali stejně potupně jako s odsouzenými. Jednalo se o starší slušné manžele, otec odsouzeného je dlouholetý strážník městské policie. Nebyla to jejich první návštěva, nikdy dříve nezpůsobili věznici těžkosti a ani tentokrát žádný důvod k sprostému zacházení nezadali. Pro neznalé uvádím, že návštěvníci stejně procházejí do věznice přes magnetický rám, jejich příruční zavazadla se rentgenují a v předmětném ústavu se ženy navíc podrobují skenování na speciálním křesle. Odsouzený samozřejmě po návštěvě prochází obvyklou prohlídkou, takže ochrana proti vpašování nepovolených předmětů je zdvojená.

Jedná se o naprosto výjimečný případ ponižování slušných lidí, obecně ve věznicích Vězeňské služby ČR neobvyklý. Takto se ke slušným lidem nechovali ani neblaze proslulí "bachaři" předlistopadového Sboru nápravné výchovy.

Na základě stížnosti postižených provedl šetření veřejný ochránce práv, který vyhodnotil jednání příslušníků Vězeňské služby ČR jako porušení zákona.

Případem se zabýval také spolek Šalamoun, který pojal chování příslušníků ostrahy věznice jako protiprávní a odporující dobrým mravům. S vědomím, že kvalita příslušníků ostrahy je různá, požadoval, aby ředitel věznice věc v tichosti vyřídil "doma" tak, aby se podobný výstřelek nemohl opakovat, ale mimo to aby se ponižovaným rodičům vězně omluvil, ať již písemně nebo ústně.

Dosud ale ze strany vedení věznice k žádnému vstřícnému kroku nedošlo. Naopak, další bezdohledové návštěvy byly zastaveny, a to nejen synovi postižených návštěvníků, ale všem chovancům věznice. Je to velmi tvrdý postih. Tento odsouzený je velmi slušný mladík, trvale zařazený v pracovním procesu a bezdohledové návštěvy jsou pro něj důležitou náhradou rodinného života. Rodiče mu na ně přivádějí syna, kterého by jinak neznal, protože se narodil bezprostředně před odchodem odsouzeného do výkonu trestu. Velký význam pro udržení rodinných svazků mají bezdohledové návštěvy i pro ostatní postižené vězně.

Událost mě vede k zamyšlení nad tím, jak profese deformuje lidské myšlení. Ředitel předmětné věznice a jeho blízcí spolupracovníci jsou poměrně mladí, vesměs vysokoškolsky vzdělaní lidé slušného vystupování. Vnitřní poměry ve věznici (dle neoficiálních zpráv od odsouzených, nikoli od nedůvěryhodných kontrolních orgánů) jsou přiměřeně možnostem lepší, než by se dalo požadovat. Dá se tedy říci, že slušní lidé věznici spravují slušně. Avšak ve chvíli, kdy jsou jejich selhavší podřízení vystaveni projevům nespokojenosti "civilistů", v jejich myšlení převládne nadřazenost "uniforem", což pak ve výsledku vede k zbytečnému vystupňování konfliktu.

Ministerstvo ve své zprávě tvrdí, že se šetřením prokázalo, že způsob zacházení příslušníků Vězeňské služby ČR s rodiči odsouzeného byl oprávněný. Jeho stanovisko považuji za nepřijatelné přitakání svévoli ostrahy věznice. Důkaz bezdůvodnosti svévole podala sama Vězeňská služba ČR: žádné nedovolené věci se u jejich obětí nenašly. Obsah vyjádření je přiměřený pravděpodobnému způsobu šetření: základem zprávy je nespíš vyjádření vedení věznice, neboť ministerstvo vlastní šetření na místě činu obvykle neprovádí. Jediným záměrem ministerstva je nenechat ani skvrnu podezření na pochybení Vězeňské služby ČR. Slušní občané přece nemají slušné zacházení zaručeno.

Vzhledem k tomu, že se zpráva týká vězeňství, nejspíš ji připravil vedoucí zvláštních kontrol z odboru vězeňství a probační a mediační služby ministerstva. Pokud v poslední době nedošlo k personální změně, jedná se o bývalého vězeňského dozorce s inženýrským vzděláním, který samozřejmě nepřipustí, že by se Vězeňská služba ČR mohla dopustit nějaké nepřístojnosti. V tomto postoji se může spolehnout na oporu nové ministryně, která jako dlouholetá prokurátorka ve službě protiprávního režimu má jistě vypěstovanou spíše náklonnost k represivnímu pojetí justice a vězeňství než k nějaké nesmyslné humanitě a je o ní známo, že na "své" lidi nikdy nenechá sahat.

Tento přístup k svévoli represivních složek vrací vězeňství před Listopad 1989. Bude-li vývoj tímto směrem pokračovat, bude v něm brzy hůř než "za bolševika". Nebude-li se veřejnost bránit, ponižování návštěvníků věznic se stane běžným úkazem. Zlu se má odporovat včas, jinak přeroste a stane se nezvladatelným.