Po všech životních zkušenostech s "volenými zástupci lidu" absolutně souhlasím s autorem uvedeného Dobrého tipu k volbám (Neviditelný pes, 18.2.)

Nejsem si jist, kdo to byl, domnívám se, že to byl Sir Winston Leonard Spencer Churchill, kdo řekl: "Demokracie je slabá, ale zatím ta nejlepší forma vlády".

26. března se v Německé spolkové republice volilo (zmiňuji se o tom později). V České republice se bude brzy volit.

V "první republice" mi bylo 9 let. Pak byl "Protektorát Čechy a Morava", tenkrát jsme říkali "Pro tentokrát", kdy jsem si byl již vědom toho, že máme diktaturu. Po válce v ČSR, po "Košickém vládním programu" se také nedalo o demokracii mluvit. Od roku 1948 až do "osvobození" v roce 1968 v zemi reálně existujícího socialismu vládla zase jen skupina lidí, která diktovala. Od toho data žiji druhou část svého života v "západní" cizině. Sleduji a dělám si o demokracii představy.

Již jsem se setkal s mnoha výrazy v předvolební kampani. To nejnovější heslo některých německých politických stran, je dosáhnout "sociální spravedlnosti". Podle mého názoru může být spravedlnost jen jedna. Ti, kdo toto heslo hlásají, směřují totiž k "rozdělování pozemských statků", a to takto: pilným, schopným, kteří vydělávají víc prostředky zabavit a rozdělit je mezi ty, kdo sedí za pecí a čekají. Podobné rozdělování jsme již také zažili v ČSR v roce 1945 a potom 1948.

To heslo je stejný nesmysl jako "rudé právo". Právo může být jen jedno. Podobně, jaký má smysl říkat "lidová demokracie", o tom jsme slyšeli, četli . . . do nekonečna. Demokracie také jen jedna.

Docházím stále více k poznání, že v naší době jde všude velké většině volených "zástupcům" lidu v první řadě o svůj vlastní prospěch, respektive, jak se tak krásně česky říká, "o koryta".

S potěšením jsem četl zprávu v německém tisku o paní Dagmar Wöhrl:

Jestliže ženy dělají kariéru v politice, nepřisuzuje se jim nic lichotivého. Buďto jsou lačné moci, ctižádostiv, nebo dokonce je jim přisuzováno, že se na svoji funkci dostaly protekcí.

Paní Wöhrl byla mluvčí "Unie" v parlamentě. Po volbách v minulém roce, ve svém věku 51 let, se stala novou parlamentní státní sekretářkou v ministerstvu hospodářství Německé spolkové republiky. Nemusí si dělat starosti, že by jí byl přiřčen některý ze shora jmenovaných přívlastků.

Z její životní dráhy se dovídáme: Její rodiče pracovali ve firmě Siemens. Přes den dceru dávali k babičce. Již jako mladá dívka toužila po tom stát se diplomatkou. Studovala práva a k tomu přijímala příležitostně práci manekýnky. Tím si vydělávla, aby se mohla účastnit volby "Miss Germany" a byla zvolena. Provdala se za milionáře, podnikatele Hanse Rudolfa Wöhrla (letecká společnost Wöhrl a. s.). Mimo to je sama právnička a podnikatelka: je majitelkou "parkovacích domů".

Přiznáváno je jí, že je líbezná matka syna (jednoho syna ztratila tragickým neštěstím). Je to silná žena, a přesto dobrosrdečná. Žurnalisté o ní referují, že ji potkávají v Keni při podpoře AIDS-sirotků, u postižených katastrofou tsunami či při jiných dobročinných akcích.

Sama o sobě se vší skromností říká: "Nikdy jsem se o získání místa nesnažila, naopak vždy mi byly úkoly a funkce svěřovány." Její kredo zní: "Úspěch se dostaví, jestliže se sleduje dosažení cíle, prokazuje ochota k pracovnímu výkonu a je k tomu troška štěstí."

Nové úkoly ji motivují k činnosti. Chce vytvářet a měnit, to byl popud, proč se politice věnuje.

Uvědomuji si vlastnosti této ženy, docházím k poznatku, že asi nemá potřebu příjmů z "politického křesla", protože je finančně nezávislá. V tom vidím přednost někoho, kdo se stává politikem aby měnil, vytvářel podmínky pro lepší a spokojený život občanů . . . . a ne aby tyl z příjmů. Přiznávám jí, že je zářným příkladem.

Proti tomu se dá uvést opačný případ. Kde politik, již od mládí neúměrně ctižádostivý, neuspěl. Byl asi před rokem "odvolen" z funkce předsedy strany. Později vyvolal sám hlasování o nedůvěře k vládě a snažil se o nové volby. Docílil toho. Minulý rok volby do německého spolkového parlamentu prohrál. Přesto po volbách stále vehementně tvrdil, že je vyhrál. Po jeho řeči před televisní kamerou, večer v den po volbách, se začali pro aroganci i členové jeho strany od něho odvracet. Došlo to tak daleko, se ho úplně "zbavili". On již ve své politické kariéře pamatoval "na zadní klolečka" a z titulu své politické moci si vybudoval na mezinárodním trhu svůj budoucí, jak se česky říká, "důlek" za 250 tisíc euro ročně.*) Stále se, jak v parlamentě, tak v tisku, objevuje kritika jeho "nového postavení".

*) Ve srovnání s řediteli bank a špičkami akciových společností je to pakatel. Ti vydělávají několik milionů euro za rok. Ani tak se to nedá tedy považovat za mimořádný osobní úspěch.

Starší generace v Německu posuzuje u dvou politiků na vysokém postu v minulé vládě jejich seriosnost v jednání i podle privátního života. Mezi lidem kolovala otázka, proč tito dva politici dávají přednost AUDI jako služebnímu vozu. Logo AUDI jsou 4 kruhy - těm je přisuzováno, že znamenají u nich 4 snubní prsteny, jejich čtvrtého manželství.

Můj názor se za léta potvrzuje, "do politiky se hrne" na celém světě v mnoha případech jen ten, kdo se v privátním podnikání a soutěži neuplatní a je lačný příjmů z politického postu. K tomu enormní pocit sebevědomí sloučený s "mindráky" (komplex méněcennosti). Jedním slovem řečeno, zástupci lidu (tím zahrnuji všechny: senátory, poslance, zástupce měst a obcí…) si sami určují měsíční příjmy a diety za den. Stejně tak zajištění v důchodu, aniž by na to sami do "společné kasy" přispívali. Tam, kde se všude v průmyslu snižují mzdy, hospodářství státu a obcí je zadlužené a jen tak tak kulhá, si tito "zástupci" zvyšují příjmy.

Nedávno jsem viděl v televisi referát o parlamentu Evropské unie. Bylo kritisováno, že stačí, aby se poslanec ráno, třeba v 7 hodin, podepsal do knihy přítomných a pak dostane za ten den diety. Samozřejmě po tom podpisu sedne do auta a jede domů. To se stává pravidelně v pátek ráno. Kdo to platí? Lid - plátci daní. Pokud jsou vysílány záběry ze sněmoven či parlamentů, zejí řady lavic prázdnotou. Jen v případě hlasování jsou tam všichni. Poslouchat to rozhodování, přednesy pro a proti před tím, to není zajímavé. Jejich politická strana jim dá stejně příkaz, pro co musí hlasovat. Kde rozhoduje zdravý lidský rozum? Na to se nikdo neptá!

Poslední roky jsou výsledky takové politiky vidět. Kdykoli jsou v některém státě ať volby do parlamentu, nebo komunální volby, pak strany brečí, že se k volbám dostavilo daleko méně než 50% voličů. Není se co divit. Lidé, voliči "toho mají dost" a váhají, pro jakou politickou stranu by se měli rozhodnout. Nečekají, že to bude lepší za těch, nebo oněch. Jak se také mají voliči na mnohé případy dívat, když v politických funkcích sedí lidé, na které u soudu leží žaloba, ale oni jsou chráněni poslaneckou imunitou? Takových je u nás v Evropě dost a dost. A lid si to nechá líbit.

26. března proběhly v Německé spolkové republice ve třech spolkových zemích (Baden-Würtem-berg, Rheinland-Pfalz a Sachsen-Anhalt) volby do zemského parlamentu a v Hessensku komunální volby. Účast ve volbách byla dokonce mnohde jen 25% voličů. A zase si strany kladly otázky, kdo "přeběhl" jinam, jak se hlasy "přelévaly".

Hessensko mělo pro komunální volby systém, kde se dá volit přímo osoba/kandidát, a to až nejvýše třemi hlasy - třemi křížky - nebo jedním křížkem volit celou kandidátku. Ta tištěná kandidátní listina města Frankfurtu n. M. měla formát "plachty", odhadem 90 cm x 75 cm (v televisi bylo řečeno kolik tun papíru to bylo jen pro Frankfurt). Každý volič měl celkem 93 možných hlasů, to znamená 93 křížků. Frankfurt měl 93 kandidátů sociálních demokratů a 93 kandidátů CDU (Křesťanské unie). Jiné strany měly tak 10 až 25 kandidátů. Každý kandidát mohl dostat po křížku nebo se jednomu mohly udělat 2 až 3 křížky, ovšem tak, že jich nesmělo být v součtu víc než 93. V malých obcích bylo kandidátů podstatně méně, přiměřeně podle počtu obyvatel.

Díky tomuto komplikovanému volebnímu systému trvalo sčítání hlasů strašně dlouho. Hned po volbách se ozvaly, podle mého názoru oprávněně, hlasy: Nač takový systém ve velkých městech? Málokdo ty kandidáty zná, těžko se pro ně rozhodovat. Napoak bylo podpořeno mínění, že v malých obcích, kde se skoro všichni znají, má takový systém své oprávnění. S tím mohu souhlasit, tam snad nedojde k hlasování pro stranu, ale pro osoby nebo dokonce osobnosti. Mám dojem, že by takovým systémem mohlo dojít k hlasování pro kandidáty, kteří rozhodují "zdravým rozumem" a ne podle diktátu politické strany.

Posudek na zmíněné volby:

Ve všech těch třech zemích, stejně jako v Hessensku k volbám přišlel až dosud nejnižší počet voličů. Z toho je patrný vývoj, o kterém by se mělo přemýšlet: stále méně a méně voličů jde k volbám. Aby nedošlo k nedorozumění, nutno podotknout: každý má právo se chovat nepoliticky. Ty doby, kdy "Blockwart" (za režimu jak Hitlera, tak v NDR, přeloženo zhruba: "uliční výbor") přesně sledoval, kdo se voleb účastnil jsou naštěstí již minulostí.*)

*) V dobách reálně existujícího socialismu jsme úmyslně ve volební neděli jeli mimo Prahu. Asi v 18 hodin jsme se vrátili. Tu

u dveří bytu stála "agitační dvojice" a zle se dotazovala, proč jsme nebyli volit, jak si to představujeme neplnit občanskou povinnost. Můžeme stále ještě svoji chybu napravit, volební místnosti jsou až do x hod. otevřeny.

Ten socialistický "terminus technicus" agitační dvojice užíval můj strýc v jiné souvislosti, když viděl dámu s dobře vyvinutými ňadry, komentoval to: "No, ta má agitační dvojici!!"

Ta "lenost" jít k volbám je na pomyšlenou. Mnoho jich bylo, kdo k volbám nešel, protože nesouhlasí se současnou politikou vůbec. Nejít k volbám jako nejvýš nepolitický postoj? Kdo nerozhoduje, o něm rozhodují jiní. Také musí platit: kdo nevolí, ztrácí jakékoli právo politiku nebo politiky kritisovat.

Kdo si myslí, že politikům udělil důtku tím, že nevolil, mýlí se. Zvoleni jsou ti, kdo dostali největší počet hlasů, ať od 80 nebo jen 40 procent voličů.

Kdo tedy při volbách má chuť protestovat, ať vynaloží tu trochu tělesné námahy a k té urně jde. Neplatným hlasem může svůj postoj daleko výrazněji demonstrovat, než k volbám nejít. Je to rozdíl a politikům dán bězší důvod k zamyšlení, když se najednou objeví 40% neplatných hlasů, než když 40% líných voličů zůstane ležet pohodlně na kauči.

Již dávno zastávám vlastní teorii, uvedu příklad. Starosta v obci, to by měla být čestná funkce, bez stanoveného finančního příjmu. Nadto by to měl být ten nejbohatší občan obce, aby jeho rozhodování nemohlo být ohroženo "všimným"*). Myslím to tak; kdo by bohatému mohl nabídnout tak vysoký obnos, aby to u něho mohlo padnout na váhu a ovlivnit.

To je pro lidskou společnost úplně naivní a jen idealistická představa. Vím, že se to nedá provést. Je tu hned námitka: ta rozodnutí nebude realisovat sám pan starosta, nýbrž nějaký úředník. Ten samozřejmě nemá takové příjmy, aby se nedal ovlivnit.

*) To je slovo, které se mi strašně líbí, ryze české, přitom se mi nepodařilo to výstižně přeložit do jiné řeči.

2. dubna 2006