V souvislosti s pompézně ohlašovaným vystoupením Václava Klause na konferenci OSN opět ožila debata o právu prezidenta republiky zasahovat do zahraniční politiky země. K této zásadní ústavněprávní otázce se bohužel místo odborníků vyjadřují spíše samozvaní konstitucionalisté typu Jiřího Paroubka nebo Martina Bursíka, a proto o této věci zaznělo mnoho nepřesných informací. Proto nebude na škodu, když si ujasníme, co vlastně o problematice pravomocí prezidenta v zahraniční politice říká Ústava. K těmto citacím bych si dovolil přidat svůj vlastní komentář studenta právnické fakulty.

Prezident republiky a vláda jsou oba součástí výkonné moci (exekutivy) a eventuální vztah jejich vzájemné nadřazenosti či podřazenosti není v Ústavě vymezen. Čl. 54, odst. 1 Ústavy říká, že prezident je hlavou státu. Tuto formulaci je možné chápat tak, že je i hlavou výkonné moci, já si to však nemyslím. Takto silná pozice totiž nemá oporu v konkrétních pravomocích, kterými prezident republiky disponuje. Tento odstavec je navíc v příkrém rozporu s ostatním textem Ústavy formulován značně expresivně, pro právní text netypicky a budí spíše dojem jakési nezávazné slavnostní proklamace. Proto z tohoto odstavce podle mě nelze dovozovat nic zásadního ohledně postavení prezidenta v ústavním systému. Čl. 67, odst. 1 Ústavy naopak říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Jenže podle mého názoru termín vrcholný nelze ztotožnit s termínem nejvyšší. Proto z této formulace nelze dovozovat, že vláda je jediným vrcholným orgánem exekutivy, a tedy nadřazena prezidentovi. Mezi prezidentem a vládou tedy podle mého názoru nelze hovořit o jakémkoliv hierarchickém vztahu.

Otázku přednosti v zahraniční politice je tedy třeba rozřešit na základě kompetencí obou rovnocenných orgánů. Příčinou sporů v oblasti zahraniční politiky je především velmi vágně formulovaný čl. 63, odst. 1, pís.a) Ústavy, který dává prezidentovi pravomoc zastupovat stát navenek. Zda lze pod toto „zastupování státu navenek“ subsumovat zahraniční politiku, je klíčovou otázkou. Já sám se kloním k názoru, že ji této formulaci podřadit lze, protože mimo zahraniční politiku vidím tak úzký obsah spojení „zastupování státu navenek“, že by podle mě bylo zbytečné, aby ho ústavodárce vůbec zmiňoval. Proto se domnívám, že toto ustanovení dává prezidentu republiky právo vyjadřovat se k zahraniční politice.

Všechny prezidentské pravomoci, vymezené v čl. 63, odst. 1, jsou ovšem korigovány třetím odstavcem téhož článku, podle kterého všechna rozhodnutí podle prvního odstavce vyžadují ke své platnosti spolupodpis člena vlády (běžně se užívá termínu „kontrasignace“) a vláda pak následně za tato rozhodnutí odpovídá. Zdálo by se tedy, že Ústava hovoří jednoznačně - prezidentovo působení v zahraniční politice je podmíněno souhlasem vlády.

Jenže tento odstavec hovoří pouze o rozhodnutích prezidenta. Termín „rozhodnutí“ může být vykládán různě, ale nejspíš ani nejextenzivnější výklad nemůže chápat tento termín šířeji než jako právní akt. V tomtéž článku je navíc toto extenzivní pojetí omezeno formulací, že mezi tato rozhodnutí lze zařadit pouze akty vyžadující podpis. Spory mezi prezidentem a vládou se však nevedly o tato rozhodnutí (v jejich případě podle mě prezident Václav Klaus prioritu vlády vždy uznával a spory se vedly tak maximálně o to, zda se např. nová obchodní smlouva s Ruskem má podepisovat na Pražském hradě, nebo na Úřadu vlády), ale spíše o vystupování prezidenta v zahraničí - jeho nezávazná prohlášení, prezentaci svých názorů, atd.

Tato prohlášení jsou vyloženě nezávazná a nezakládají pro Českou republiku žádnou povinnost ani právo. Navíc nevyžadují podpis. Z těchto důvodů se na ně podle mého názoru nemůže vztahovat právo vlády vyplývající z čl. 63, odst. 3 Ústavy, neboť to má být uplatňováno pouze vůči prezidentovým rozhodnutím, která ke své platnosti vyžadují podpis.

Tato pravomoc prezidenta je podle mého názoru slučitelná i se čl. 54, odst. 3 Ústavy, podle kterého prezident není z výkonu své funkce odpovědný. U těchto nezávazných prohlášení není tato neodpovědnost jejich autora překážkou. Proto se domnívám, že vystoupení prezidenta republiky k zahraniční politice - která nemají povahu právního aktu, nezakládají pro Českou republiku žádná práva a povinnosti a nejsou podmíněna podpisem - jsou slučitelná s Ústavou ČR.

Z Ústavy ČR podle mého názoru vyplývá, že vláda České republiky i prezident republiky mají právo podílet se na tvorbě zahraniční politiky. Prezident je omezen nutným souhlasem vlády při výkonu závazných rozhodnutí, která ke své platnosti vyžadují podpis. Tato jeho rozhodnutí musí být kontrasignována členem vlády a vláda za ně posléze nese zodpovědnost. Mimo tyto případy ovšem nelze z Ústavy dovozovat žádné oprávnění vlády omezovat prezidenta republiky v jeho právu zastupovat stát navenek.

Jiří Paroubek nedávno na TV Prima použil prezidentovy nezávazné zahraničněpolitické aktivity jako důkaz, že prezident překračuje své pravomoci a chová se neústavně. Já bych si v tomto případě na takto kategorický soud netroufl.