Pátek 6. dubna
Ještě k výsledkům průzkumu agentury Median, o němž jsme referovali minule: ta před měsícem přičítala ODS preference 40,5 a ČSSD jen 25,4. Tak obrovitý rozdíl nevykázala tehdy žádná zavedená agentura. Rozdíl mezi ODS a ČSSD byl dramaticky větší než v průzkumu, který sám Median dal k dispozici o měsíc dříve. Paroubek k tomu nejnovějšímu řekl: „Spíše je zajímavé, že týden před sjezdem byl zveřejněn jiný průzkum Medianu, který uváděl něco diametrálně jiného a který byl v rozporu s dlouhodobou časovou řadou (tj. ten, který udával obrovský náskok ODSD, bd). Říkám si, čím to – sakra – bylo způsobeno?“ Vyjádření má lehce paranoidní přídech, ale těžko upřít, že tentokrát má předseda ČSSD dost hmatatelný důvod k nespokojenosti.

Lidovečtí poslanci Carbol a Kvapil poslali Topolánkovi prostřednictvím Práva vážné varování: kdyby odvolal Čunka, znamenalo by to jednostranné vypovězení koaliční smlouvy, opozice pak může dát hlasovat o nedůvěře vládě (a co pak provedou lidovci, si pan Topolánek jistě sám domyslí). O to sympatičtější je vyjádření předsedy senátorského klubu KDU-ČSL Jílka. Prohlásil, též pro Právo, bez velkých okolků, že si Čunek drží Topolánka coby rukojmího svého osobního problému. O návrhu na usnesení, který podal zmíněný poslanec Carbol (v tom smyslu, že KDU-ČSL si od nikoho nedá mluvit do svých vnitřních záležitostí, návrh nebyl přijat, protože když se o něm mělo hlasovat, nebyla už celostátní konference usnášeníschopná), řekl bez okolků: „Tak blbý nápad mohl mít jen pan Carbol… Já doufám, že všichni pochopili, že je to nesmyslné usnesení.“

Ukrajinci mají problém: ukázalo se, že si sice dokázali slušnou míru svobody a nezávislosti v oranžové revoluci vybojovat, ale selhali – tj. jejich nové politické elity selhávají – ve schopnosti si ji udržet, což je ještě těžší. Nicméně způsob, jak se nad tím raduje v Právu Petr Schnurr z Hannoveru (ten člověk nikdy nezklame) mi připadá opravdu hnusný. Dělá mu tak dobře, že dostane do kožichu západní „establishment“, který revoluci podporoval, nebo je to nešikovně zastíraná loajalita ke Kremlu, nebo obojí?

Z hlediska „vyššího principu mravního“ by se mohlo zdát, že Británie utrpěla v konfliktu s Íránem o unesené námořníky fiasko. Takových fiasek utrpěli západní imperialisté a revanšisté v konfliktu s táborem míru a socialismu nespočet, a to i v době, kdy už tábor míru a socialismu dodělával. Despocie to mají vždycky lehké s demokraciemi, pokud jde o triumf na novinovém papíře. Triumfy tohoto typu ovšem nemají velkou faktickou váhu. Poučit by se snad mělo britské námořnictvo a hlavně by si nemělo nechávat své vojáky takovým legračním způsobem krást. O tom, zda by se ti vojáci neměli sami chovat taky trochu důstojněji, se trochu zdráhám rozhodovat, nebyl jsem v jejich kůži.

Předsedkyně americké Poslanecké sněmovny Pelosiová odjela zjevně na truc Bushovi do Sýrie a tlumočila tam prezidentu Asadovi iIzraelskou nabídku na obnovení mírových rozhovorů, kterou pak premiér Olmert popřel. To je mírová mise jako vyšitá. Snad by se američtí liberálové (čti socialisté) měli ve svém úsilí o sabotáž politiky nynější vlády trochu mírnit, jinak si mohou, využívajíce své svobody, tu svobodu pěkně nabořit. Svoboda je fajn věc, ale malinko loajality tu a tam nezaškodí, nebyla by to loajalita k nenáviděnému válečném štváči Bushovi, ale k vlastní zemi. A netroufl bych si to té paní vyčítat, nebýt té nesmyslné údajné mírové nabídky Izraele, který s ní ovšem nechce mít nic společného.

Karel Škrabal píše v Mladé frontě Dnes: „Pěkně to vystihl dramatik Tom Stoppard v kuse Rock’n’roll, uváděném v Národním divadle, když hlavní hrdina Jan mluví o hře, kterou hraje prezident Husák: „Lidi to hrajou s ním, nechávají se uplácet tím, že se dostanou na školu, že jsou laciný tramvaje... Tolik jim na tom záleží, že si nechávají pro sebe to, co si myslí, a vlasy si poslušně stříhají.“ Pár disidentů si tehdy „vlasy nestříhalo“. Jen zlomek lidí nepsal povinné lži a jen hrstka odvážných bojovala.“ Pan Škrabal to jistě tak nemyslel, ale z jeho řádek by si mohl někdo myslit, že drtivá většina lidí u nás byla zaměstnána v normalizačních novinách a časopisech. Že si něco takového nechají nabulíkovat angličtí gentlemani, bych se celkem nedivil, ale čeští novináři by měli být odolnější. Velká většina lidí vůbec nemusela psát povinné lži. Režim to na nich nechtěl. Nepotřeboval to, měl na to dost normalizačních novinářů. Nemyslím, že by si česká společnost jako celek zasloužila za své chování během normalizace metál, ale nic se nemá přehánět. Tohle opovržení bližními je nevěcné a lehce odpudivé.

Ministr Pospíšil chce novelou trestního zákona zavést oznamovací povinnost i u zvlášť křiklavých případů korupce. Oznamovací povinnost sama o sobě je vždycky problematická a zneužitelná. Na druhé straně se v poslední době odehrálo několik lehce podezřelých případů, které k podobným návrhům podněcují. V Lidových novinách vzpomínají případ Jana Kavana. Nejkřiklavější je ovšem ten paní Urbanové, která si na úplatek, co ho prý dostal pan Čunek, vzpomněla až za čtyři roky - je velmi těžké se ubránit dojmu, že rozpomenutí bylo ryze účelové a váže se na vývoj jejího osobního vztahu k vsetínskému exstarostovi. Mohlo se docela dobře stát, že by si taky nevzpomněla.

„Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do přesvědčování veřejnosti o nutnosti radarové základny, na postavení například kongresového sálu pro vedení dialogu s islámským světem, udělali bychom lépe,“ píše v Lidových novinách exministr Bublan. Představme si, že by v roce 1937 někdo napsal: „Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do stavby hraničních opevnění, na budování institucí pro dialog s německým národem, udělali bychom lépe.“ Z dnešního hlediska by se dalo říci, že měl v něčem pravdu, pohraniční opevnění nám tehdy moc nepomohla. Jenže s německým národem tehdy vést dialog nemělo smysl, nešlo to. Je čas sbírání kamení a čas rozhazování kamení. Ostatně, co znamená vést dialog s „islámským světem“? Dialog se nedá vést se světem, ale s lidmi. S některými to jde, s jinými ne – bez ohledu na to, zda jsou muslimové nebo ne. Organizovaný dialog s muslimy je stejná hloupost jako byl „dialog s marxisty“ (tj. s ideology ruského marxistického náboženství) v době, kdy se stalinismus v Rusku začal pomalu rozkládat.

Sobota 7. dubna
Odpůrci radarové základny v Brdech se rozhodli, že požádají UNESCO, aby Brdy zapsalo na seznam chráněných památek. Pokud by se ovšem z nezávislých zdrojů potvrdilo, že radar v Brdech přírodě neuškodí, asi by s jeho umístěním neměli problém. Jenže „nezávislé zdroje“ v moderním evropském pojetí jsou ti, pro něž je pro přírodu škodlivé všechno, a vzhledem k politické orientaci pobrdských ochránců přírody lze očekávat, že by je uspokojila tak nanejvýš nezávislá komise ve složení Ahmadínežád – Kim Čong-il – Putin.

„Rodiny s dětmi, kde každý z rodičů vydělává mezi 15 a 30 tisíci Kč měsíčně, si nepolepší vůbec (rozuměj reformou, bd), naopak některé si pohorší“ , pozastavuje se podle Práva nad vládním návrhem analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Nechci se plést „analytikům“ do řemesla, ale po sedmnácti letech soustavného povolování opasků z populistických důvodů si nedovedu představit reformu, jejíž součástí by nebylo nepříjemné škudlení a která by aspoň zpočátku nebolela velkou většinu populace. (Tím nechci tvrdit, že tahle navrhovaná reforma je to pravé.)

CVVM provedlo průzkum ohledně toho, za jakých okolností by měl politik odstoupit. Jeden z důvodů je „úmyslná lež“. Tato formulace je nesmyslná. Když člověk nemluví pravdu, dělá to buď nevědomky, nebo vědomě. Když člověk nemluví pravdu vědomě, lže. Každá lež je vědomá. Proto slušní lidé neříkají „lže“, ale „nemá pravdu“. Je to jakási presumpce neviny.

„Zámek Opočno, který v restituci získala hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeldová, musí šlechta vrátit státu,“ uvádí zprávička v dnešním Právu. Je zjevné, že „šlechta“ zde stojí za upřímnější, leč poněkud obhroublé „ta holota šlechtická“, protože zámek nebude pochopitelně vracet šlechta jako třída, ale jen paní hraběnka jako fyzická osoba.

Český tisk od Práva po Palatu se otřásá odporem: Skopčáci znectili papeže Jana Pavla II. a tím i celý polský národ, a tak trochu i ten český (protože máme s Poláky leccos společného, např. mindráky a přesvědčení, že my si jako slabší můžeme na silnější dovolit všechno, kdežto ti silnější na nás slabší nic). K článku z Die Welt se ještě vrátíme, nechci ho obhajovat, jen mi vadí, když při podobných příležitostech hned spouštějí hysterický křik ti, co si sami nevidí do huby.

Premiér Topolánek chce usilovat o to, aby v případě neúspěchu vládního návrhu reforem proběhly mimořádné volby. Dosáhnout toho chce tím, že kabinet spojí s nějakým zákonem hlasování o důvěře, ale neumožní tři měsíce jeho projednání ve Sněmovně. Pak prezident může vypsat předčasné volby. To je dosti divoké ohýbání ústavy, které navíc půjde jen velmi obtížně provést. Koalice bude muset být ve Sněmovně po celé tři měsíce v každém okamžiku ve většině, aby bránila opozici prosadit pouhé zařazení vládního návrhu do programu schůze. To, co se bude dít, bude výsměch parlamentní demokracii: koalice se bude snažit za každou cenu zabránit projednávání vlastního návrhu, kdežto opozice, která o předčasné volby nestojí, se naopak bude za každou cenu dostat projednávání vládního návrhu na pořad jednání. Navíc všechno záleží na tom, stihne-li vládní koalice realizovat tuto s odpuštěním šaškárnu do volby nového prezidenta, nebo bude-li Klaus znovu zvolen, protože prezident v tomto případě může, ale nemusí. Neude-li Klausovi záležet na tom, aby v této věci Topolánka podržel, má spoustu dobrých důvodů, zejména formálních, k tomu, aby ho nechal padnout. Ustanovení ústavy, o něž se chce Topolánek opřít, je v ústavě pro případ, že by se Poslanecká sněmovna stala nefunkční vzhledem k tomu, že by opozice blokovala projednání vládního návrhu zákona spojeného s otázkou důvěry. Zacházet s ústavou tak, jak to plánuje pan Topolánek, je něco jako jíst polévku lžící na boty. Je to taky trochu vina ústavy, která patové situace a slepé uličky spíš vytváří, než že by jim bránila.

„Zatím vůbec nejnaléhavější a také nejpodloženější varování před dopady globálního oteplování vyslali včera do světa vědci zastupující více než stovku zemí,“ píše dnešní MfD. To je ovšem nonsens. Stovku zemí mohou zastupovat politici. Vědci zastupují jen každý sám sebe a pravdu, které se snaží dobrat, ovšem v té míře, jak se jim to povedlo. To se ukáže ve svobodné odborné debatě. Měli by oslovit politiky, kteří někoho zastupují, ale politiky oslovuje jen to, čeho se dobrali jednotlivci nebo vědecké týmy. A je na politicích, aby podle svého uvážení z toho dělali závěry i za své voliče, kteří je k tomu pověřili.

Vladimír Kučera zmiňuje tamtéž v komentáři případ Maradonovy branky rukou, který u nás proslavil pan prezident Klaus, jako příklad amorálnosti fotbalisty (úsilí o úspěch za každou cenu). Kdyby pánové Rosický nebo Ujfaluši dali v zápase s Německem branku rukou, byl by to prohřešek proti fotbalové etice a zasloužili by si veřejné opovržení. Když po zápase oslavují, byť údajně za přítomnosti lehkých děv, je to porušení životosprávy, tedy technická záležitost, a co nadto jest, jejich soukromá věc jest. Amorální je naopak vystavovat je za to mediálnímu lynči.

„Jeden jediný (člověk), který přijde na Velký pátek do kostela, znamená pro člověka i pro společnost víc než Poslaneckou sněmovnu prodloužený víkend,“ píše v LN evangelický farář Emanuel Vejnar. Myslím, že uznání Velkého pátku za svátek zbytečně bagatelizuje. Znamenalo by uznání ze strany ateistického státu, že tu existuje křesťanská menšina, kterou bere jinak než jako občany druhého řádu. Mezi našimi svátky není ani jeden křesťanský svátek: Svátky Jana Husa a Cyrila a Metoděje jsou svátky nacionalistické, 28. září je oslava české státnosti a Vánoce – ty si netroufl zrušit ani bolševik. Ostatně Vánoce jsou svátky, kdy paní režisérka Třeštíková pouští rybí filé po vodě.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.