Titulek jsem si vypůjčil z textu jakési obrozenecké písničky, kterou kdysi nazpíval Spirituál kvintet. Vystihuje situaci Topolánkova kabinetu, která připomíná hororové povídky. Vláda se dostává do jedné bezvýchodné situace za druhou. Volební výsledek působí v rámci stávajícího ústavního pořádku jako jejich spolehlivý generátor. K neradostné situaci mohutně přispívá nedostatek dobré vůle na politické scéně (já ho vidím v první řadě u Jiřího Paroubka, je pro mne jakýmsi jeho ztělesněním; nicméně chápu, že jiní to mohou vidět jinak, ale snad se můžeme aspoň shodnout na tom nedostatku dobré vůle obecně). Nedostatek dobré vůle je pro demokracii smrtící.

V aféře Čunek se premiér Topolánek, jak se zdá, octl mezi dvěma mlýnskými kameny: pokud odvolá Čunka, oddrolí se přinejmenším pár poslanců z klubu KDU-ČSL a koalice asi padne. KDU-ČSL už v minulém roce dokázala, že disponuje řadou politiků, kterým sedět ve vládě držené komunisty nedělá nejmenší problém, a stáhli se (dočasně?) jen proto, že jim to členstvo zakázalo.

Pokud Topolánek Čunka neodvolá, stane se neudržitelnou Bursíkova pozice v čele zelených. Už teď je v ní (docela přirozeně) hodně sympatií pro spolupráci s „levicí“ (to znamená i s komunisty). Na Čunkově aféře zeleným vadí daleko víc Čunkův postoj k Romům než podezření z korupce, v současné době bohužel už nelze jedno od druhého oddělit.

To, že by Čunek odstoupil sám, se nedá čekat: důkazy proti němu jsou dosud neúplné a problematické a jediné, co aféru udržuje při životě, je Čunkova neschopnost přesvědčivě vysvětlit, kde kdysi vzal pět set tisíc korun. Je krajně nepravděpodobné, že by ho za to nějaký soud mohl odsoudit. Může ho ovšem soudit klidně pět let a všechno pak skončí v písku. Pokud Čunek odejde, je možnost návratu do vysoké politiky prakticky nulová. Musel by se tedy obětovat, a to v situaci, kdy se nedá vyloučit, že je nevinný. Něco podobného nemůže na českém politikovi nikdo chtít.

Topolánek má tedy před sebou jen dvě možnosti: buď to nechá na Čunkovi a na lidovcích, nebo Čunka odvolá. Obě jsou špatně.

Pokud premiér tuto nepřekonatelnou překážku zdolá, je tu hned další. Otřesenou a destabilizovanou koalici čeká hlasování o reformním balíku. Už teď není ani trochu jednotná a není jisté, zda hlasy přeběhlíků budou stačit ke schválení vládního návrhu. Pokud neprojde, chce Topolánek vyvolat předčasné volby tím, že s nějakým vládním návrhem zákona spojí hlasování o důvěře a pak ho tři měsíce znemožní projednat (to znamená, návrh se tři měsíce nesmí dostat na pořad jednání schůze, a pokud by se tam snad dostal, musí z něho zmizet dřív, než dojde k projednávání). Něco podobného má smysl jen tenkrát, pokud reformní balík předtím nepodpoří Pohanka nebo Melčák, pokud koalice zůstane při hlasování o něm jednotná a pokud projeví dost dobré vůle prezident, protože ten pak volby vypsat může, ale nemusí. Přitom Topolánkovo rozhodnutí spojit reformní zákony do jednoho balíku je logické, nic jiného mu nezbývá, je třeba to odbýt najednou. Nespokojenci z KDU-ČSL i ze samotné ODS však mohou snadno Melčáka s Pohankou přehlasovat, a pro tříměsíční blokování vládního návrhu jsou pak oba přeběhlíci nepoužitelní, protože by hlasovali pro vlastní politickou smrt. Takže v této situaci by přišli ke slovu spíš než předčasné volby přívrženci velké koalice, kterými se to v ODS jen hemží a mají podporu i na Hradě.

Jakmile se vláda vysmekne z jednoho smrtelného ohrožení, už je tady další. A tak to bude napořád až do té chvíle, kdy vláda konečně padne. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že taková situace nevzbuzuje ve veřejnosti příliš dobré mínění o demokracii. A pokud tato vláda padne, přijde jiná, o níž se dá s jistotou říci jen jedno: bude v každém případě ještě daleko horší.

8. dubna 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.