Minulou středu večer jednaly politické strany ve Sněmovně o změnách v novele Zákona o státní službě. Jednání bylo uzavřeno kompromisem: koalice přistoupila na hlavní podmínku demokratické opozice. Místo „Generálního ředitelství státní služby“ vznikne koordinační útvar při ministerstvu vnitra, který bude řídit náměstek jmenovaný na šest let vládou. Část kompetencí plánovaného ředitelství se přenese na ministerstvo financí. V pátek pak byla schůze Sněmovny přerušena, pokračovat bude 27. srpna.

Jde jistě o významnou událost: zákon o státní službě byl klíčovým bodem revolučního hnutí za rekonstrukci státu, které se s intenzivní podporou ČSSD rozpoutalo někdy na jaře 2012, vedlo k výrazným politickým změnám: byla smetena vláda a důkladně se proměnila politická mapa ČR.

Obrovitá vlna nespokojenosti měla pochopitelné důvody. Po řadu let u nás neexistovala pevná vládní většina, o její momentální podobě rozhodovali nejrůznější zrádci a přeběhlíci. Nejsilnější vládní stranu vytrvale, zavile a úspěšně rozvracel její expředseda ze závětří prezidentské funkce. Díky frustrované opozici se prosadil nový politický styl, tzv. paroubkismus, jehož hlavní zásadou bylo: až se prokoušeme k moci, všechno zrušíme. Politice vévodily nenávist a cynismus. A není se čemu divit: politické strany, na nichž v civilizovaném světě stojí demokratické uspořádání společnosti, byly u nás po listopadu 1989 párii, těšily se u první politické elity hlubokému opovržení, nikdo se do nich nehrnul a sloužily jako výtahy k moci a rejdiště lobbistů.

Teď, jak se zdá, se paroubkismus vyčerpal. Podařilo se sice smést regulační poplatky ve zdravotnictví a reformu důchodového systému, ale např. u církevních restitucí to už uvázlo. A zákon o státní službě narazil ne snad kvůli razanci opozice (na to je příliš slabá), ale protože se ukázalo, že ho vlastně nikdo moc nechce: nestojí o něj nejsilnější muž koalice, Andrej Babiš, ani protisobotkovská opozice uvnitř ČSSD. Nakonec už ho drželi jen excentričtí intelektuálové: navrhovatel Jiří Dienstbier a revoluční iniciativy s nulovou politickou podporu.

A zjevně se vyčerpala i představa, že stát musí být pokud možno co nejvíc nezávislý na svém hlavním škůdci, politicích, a proto potřebuje nezávislé policisty a státní zástupce, kteří je budou zavírat, a nezávislou státní správu, která si bude dělat, co bude chtít, a pečovat, aby se jí do toho politici nepletli. Ke slovu přišly kompromis a dohoda, dosud považované za sprostá slova.

Tvrdit ovšem, že už se zase prosazuje stará tradiční politika, by bylo velmi přehnané. Úspěšné tažení pravdy, lásky a nepolitické politiky nevzalo za své. Jen na místě Václava Havla dnes stojí řadoví občané, kteří makají a nekradou, protože to už nemají zapotřebí, a někdejší Občanské fórum vystřídal Agrofert. Zdá se tedy, že revoluční intelektuálové se svou kategorickou žádostí „Vraťte nám stát, který jste nám ve volbách roku 1992 vyfoukli“, nakonec uspěli. Dopustili se jen jediné, zato však osudové chyby. Uvedli totiž špatnou zpáteční adresu.

10. srpna 2014, psáno pro E15