V pondělí odpoledne ve Sněmovně pokračovala jednání mezi představiteli parlamentních stran o služebním zákonu. Strany se na tom dohodly minulý týden ve snaze odblokovat zauzlovanou situaci.

Hrozilo totiž, že se opozice pokusí rozsáhlou obstrukcí zdržet přijetí zákona o co nejdelší dobu. Obstrukce jistě nelze provozovat donekonečna, ale v případě, že nový zákon nevstoupí v platnost k počátku příštího roku, začne automaticky platit ten, který před dvanácti lety připravil Zemanův kabinet. To bude znamenat – mimo jiné – dvě pro nynější vládu nepříjemné věci: za prvé, šéfa generálního ředitelství státní služby, tedy klíčovou funkci příštího uspořádání, bude jmenovat prezident: sice na návrh vlády, ale i tak se posílí jeho (tedy Zemanova) pozice. To se nepochybně nehodí ani Sobotkovi, ani Babišovi (na lidovcích jako obvykle tolik nezáleží). A za druhé, stát bude muset platit příplatek za státní službu a výsluhy, což podle odhadů zatíží státní rozpočet až cca 10 miliardami Kč ročně.

Pod tímto tlakem se najednou ukázalo, že těch, kteří nový zákon v navrhované podobě opravdu a odhodlaně chtějí, není až tak moc. Prezidentovi by vyhovovala spíš „jeho“ původní varianta. Přidala se k němu jako obvykle i latentní protisobotkovská vnitřní opozice v ČSSD – ví, že kvůli jeho nepřijetí tentokrát nebudou pouliční demonstrace (nemá je kdo pořádat a lidi to až tak nevzrušuje), a přejímá opoziční argumenty. Žádnou silnou motivaci k podpoře zákona nemá ani Andrej Babiš, jemuž manipulovatelná státní správa přinejmenším nevadí. Demokratická opozice je z celkem dobrých důvodů zásadně proti a ta druhá si zvlášť za této situace ani dost dobře nemůže dovolit sehrát roli toho, kdo vládu tahá z bryndy. A tak se za zákon bije hlavně navrhovatel Jiří Dienstbier, sociálně demokratický rytíř smutné postavy, podporován revolučními nezávislými iniciativami, jejichž politická váha je zejména v současné době už prakticky nulová, a ovšem premiérem Sobotkou, kterého by porážka v tak významné věci výrazně oslabila.

Pokud se do konce příštího týdne podaří stranám dohodnout nějaký kompromis (což není moc pravděpodobné), vrátí se zákon do druhého čtení, aby do něho bylo možné promítnout dohodnuté změny. Pokud ne, bude buď pokračovat konfrontace, nebo se řešení ještě o nějakou dobu odloží. Pokud ovšem zákon nebude v PS přijat nejpozději do počátku září, nestihne se už projednání v Senátu ani podpis prezidenta, a k prvnímu ledna vstoupí v platnost Zemanova verze.

Opozice si ještě před zahájením jednání položila čtyři zásadní podmínky, nejdůležitější z nich je zrušení institutu generálního ředitelství státní služby. Premiér Sobotka zatím nabídl jediný ústupek, totiž zkrácení funkčního období ředitele služby ze 7 let na 3 roky, což je očividně jen velmi malý projev dobré vůle.

Demokratická opozice proti zákonu namítá, že opatření, která se jím zavádějí, vzhledem k drtivé převaze vládní koalice v exekutivě i legislativě způsobí, že si prakticky nadiktuje státní správu podle vlastního gusta a zároveň ji zabetonuje až na čtrnáct let dopředu. Jediné, co by se změnilo proti předchozímu stavu, by tedy bylo, že vláda si nejen zformuje „vlastní“ státní správu, ale navíc ještě svůj výběr vnutí těm, kteří jednou nastoupí po ní. Je zjevné, že to, co by se nyní mělo upravit, je nejen to, jak má dejme tomu „nepolitická“ státní správa vypadat a udržovat se, což je věc zákonné úpravy, ale především jak tuto správu vůbec ustavit, a je zároveň jasné, že k tomu je zcela nutně zapotřebí politické dohody všech relevantních stran. Za normálních okolností, v demokratickém státu, je k něčemu podobnému zapotřebí ústavní většina, u nás je však od voleb v říjnu minulého roku k dispozici formálně regulérní ústavní většina, kterou dá dohromady vládní koalice s aspoň jednou z nedemokratických opozičních stran (možná s oběma, pokud by se lidovci cukali). Přesto je rozhodnutí premiéra Sobotky jednat v této věci s opozicí krok správným směrem, je jen otázka, zda má vůbec nějaké vyhlídky na úspěch.

Ještě daleko podstatnější však je jiná věc. Mluví se o potřebě vytvořit nepolitickou státní správu. Jenže revoluční intelektuálové, duchovní otcové projektu, si pod tím představují státní správu nezávislou, a nad touto představou se tají dech. Funkční státní správa musí být v zásadních věcech závislá na exekutivě. Jistě by to neměla být státní správa na jedno použití, která se po každých volbách musí rozehnat, měla by bez dramatických změn fungovat v konzervativním, liberálním i socialistickém politickém prostředí. Zároveň platí, že každý člověk (a byrokrat je taky člověk) má právo na politickou orientaci a z ní pro něho vyplývají určité limity. Proto je pro demokratický stát důležité nejen to, aby v něm existovaly vyhraněné a dokonale odlišené politické směry, ale aby tu bylo zároveň aspoň v některých základních věcech, ve věcech zájmu státu dostatečně zformulované srozumění mezi politickými subjekty. Bez toho funkční a zároveň nezneužitelná státní správa existovat nemůže. Tady měl už minulý, tj. polistopadový režim obrovité mezery. „Nezávislá“ státní správa nemůže vposledku znamenat nic jiného než zavedení další státní moci, byrokracie (vedle exekutivy, legislativy a soudní moci), která bude sice nezávislá na nich, ale právě proto se nakonec stane poslušným nástrojem uzurpátora, kterého si buď vychová nebo odněkud přitáhne. Budovat nezávislou státní správu znamená budovat byrokratickou diktaturu.

Z toho všeho ovšem plyne, že problém není ani tak v tom, co všechno a jak do zákona zabudovat. Funkční, spolehlivá a obtížně zneužitelná správa není v první řadě věc paragrafů, ale věc lidí, kteří v ní sedí. Tím nemá být řečeno, že by na paragrafech vůbec nezáleželo, nýbrž jen to, že k jejich vytváření a cizelování nelze přistupovat s nadměrným očekáváním, které legislativní proces zatíží a povedou ke zbytečné frustraci. Frustrace a kocovina je ostatně konečné stádium každé opojné revoluce. Probíhá bohužel zpravidla v neútulném prostředí, za vlády nějakého darebáka, jemuž jakobínští idealisté svým nezřízeným vyváděním otevřeli cestu.

4. srpna 2014