Pondělí 21. dubna 2025, Velikonoční pondělí
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

UDÁLOSTI: Normalizace

diskuse (16)

V samotném pojmu "normalizace" (psáno v uvozovkách) jakoby bylo zakódována interpretace, známá z Havlovy Moci bezmocných. Model rozvržení společnosti, v němž na jedné straně stojí nepočetná skupina bojovníků za lidská práva, lidí žijících v pravdě, která jim dává sílu. Jejich oponentem na druhém pólu je "moc" (něco neosobního, trochu démonického), tj. mocenský aparát KSČ a jeho represivní orgány. Ani tábor "moci" není příliš početný, má ale v rukou všechny nástroje, aby se prosadil. A konečně nejpočetnější mlčící většina, která údajně uzavřela nepsanou smlouvou s "mocí": nebude se pokoušet proti ní pracovat, a za to ji moc nechá na pokoji a dopřeje jí jakýsi omezený blahobyt v socialistickém" stylu. Představitelem této sociální vrstvy je u havlovský zelinář, který dává do výkladu komunistická hesla ne proto, že by jim věřil, ale proto, aby signalizoval svou loajalitu, dodržování smlouvy. Zelinář má ovšem šanci: může se vzbouřit a loajalitu vypovědět tím, že přestane zdobit výlohu. Pak je ovšem vykopán, ale zároveň spasen, získává svobodu a odchází do "života v pravdě", do "paralelní polis", o níž hovořil jiný disident, Václav Benda.

Jde o mesianistický koncept, je v něm něco zednářského. Pro českou společnost nebyl příliš atraktivní, touto cestou šlo jen nemnoho lidí. Ostatní přihlíželi, často se zbožnou úctou, ale taky z uctivého odstupu – měli strach, ovšem. Mít strach je lidské.

Převrat se odehrál víceméně spontánně, mlčící většina se vzbouřila a vyšla do ulic. Lidé z tábora pravdy se jí postavili do čela, nebylo to obtížné, nikdo jiný nebyl po ruce. Řeči o tiché dohodě s mocí a životě ve lži ovšem většinu, dříve mlčící, urážely. Je těžké se tomu divit. Úspěch Václava Klause spočíval v tom, že nespravedlivost a politickou pošetilost takového pohrdání veřejností vystihl a využil. První disidentská garnitura se během dvou let odepsala, protože její lídři nedokázali reflektovat problematické stránky svého pojetí české společnosti v době "normalizace". Základní problém byla jeho ahistoričnost.

Proti tomu stojí falešná historičnost. Opírá se o tezi, že "komunismus" (období od roku 1948 do roku 1989) nebyla jednolitá, nechutná masa násilí. Zhruba od roku 1956 se režim proměňoval zejména tím, že komunistická inteligence vypovídala poslušnost a usilovala o jeho humanizaci. Ten pokus vyvrcholil "pražským jarem" v roce 1968. Mluví se dnes o "umělých obrazech minulosti", s nimiž přišli disidenti a exil, o "zásadním rozpojení s minulostí", které představuje antikomunismus. Citáty jsou z rozhovoru Zbyňka Vlasáka s Petrem Pithartem v Salonu Práva z 14. 7.) a vypadá to, že nakonec bude určitým způsobem rehabilitována i "normalizace". Teorii o nejednolitosti komunistického období drží ovšem i řada lidí z disidentského okruhu (Chartu77 podepsalo mnoho komunistických intelektuálů a politiků, kterých se na počátku normalizačního období" KSČ nelítostně zbavila).

Mají pravdu v jednom jediném: mluvit o "komunismu" je nepřesné a zavádějící. Co se u nás vlastně stalo? V roce 1948 se tehdejší ČSR s konečnou platností stala kolonií ruského bolševického impéria, které se dávno předtím překabátilo na "Sovětský svaz" (základy ke kolonizaci ČSR byly položeny už za války a těsně po ní, za Benešovy Třetí republiky, proces vědomky i nevědomky podporovali i čeští politici z nekomunistických stran a zmatená veřejnost, rozhodující roli však hrála skutečnost, že území ČSR z větší části dobyla ruská armáda). Vzhledem k postavení ČSR (později "ČSSR") jako kolonie vstupuje do hry moment vlastizrady a kolaborace, problém je v tom, že značná část těch, co s Rusy kolaborovali, o tom pořádně nevěděli a spousta z nich to neví dodnes. Koloniální status Československa se stal zcela zjevným vlastně až ruskou vojenskou invazí v roce 1968. Důležité je jedno: z hlediska toho, že ČSR/ČSSR byla definitivně od února 1948 do listopadu 1989 ruskou kolonií, je celé období skutečně jednolitá masa a listopad 1989 znamená zásadní přelom, diskontinuitu. V tomto rámci existují ovšem určité nuance, související s tím, jak se režim střídavě upevňoval a rozkládal.

"Normalizací" se rozumí období mrtvé stability v "ČSSR" mezi lety 1969 a 1989. Vlastně je třeba odkousnout jeden-dva roky na začátku, období restaurace režimu, a dva-tři roky na konci, kdy se režim poté, co postupně ztrácel oporu v metropoli, v Kremlu, definitivně hroutil.

Nazřít tu dobu věcně je pro lidi, kteří ji zažili, obtížné. Samozřejmě, po roce 1969 "šel život dál", tedy každodenní život obyvatel "ČSSR", měl v osobní rovině své příjemné i nepříjemné stránky. Pamětníci mají navíc problém s osobní perspektivou, byli tenkrát mladí nebo aspoň o hodně mladší než dnes. Navíc chyběl brutální, dusivý teror jako třeba za protektorátu – zato bylo období "normalizace" třikrát delší. Přesto je nutnost normalizační každodennost, jak ji tehdy žila drtivá většina lidí naší země, vzít věcně v úvahu.

Pracoval jsem v té době skoro patnáct let ve výpočetním středisku velkého podniku, který monopolně obhospodařovat prodej automobilů a autosoučástek pro celou "ČSSR". Problémem mých tehdejších kolegů nebylo v první řadě, že nemohou jezdit na dovolenou na Riviéru, do Řecka nebo do Španělska. Taky ne otázka svobody shromaždování, sdružování, svobody slova, pohybu atp. - přesněji řečeno, otázka neexistence občanských svobod se do jejich života promítala dost zprostředkovaně. Byli v situaci posádky a zároveň pasažérů lodi, které se zmocnili piráti. Pirátů bylo jistě možné se účinně zbavit tak, že posádka bude usilovat o to, aby se loď co nejdřív potopila. Všechna racionálnější a smysluplnější řešení předpokládala jaksi před závorkou pracovat pro to, aby loď nevzala za své. To znamenalo spoustu starostí: například jak se vyrovnat s technickou primitivností a zaostalostí (výpočetní technika byla kapitola sama o sobě, sehnat spolehlivé západní vybavení bylo skoro nemožné, ruské impérium v sedmdesátých letech zorganizovalo vlastní výrobu, šlo většinou o ukradené a zkopírované západní počítače, některé více, některé méně funkční) a jak v rámci této nedokonalosti zajistit fungování podniku. Snažit se o něco podobného znamenalo dostávat se do konfliktu se systémem, jehož hlavní charakteristikou (člověk měl občas dojem, že taky smyslem) byla nefunkčnost. Situace lidí v tomto provozu společnosti byla jiná, složitější než situace Havlova zelináře. Nechci říci nic jiného, než že ty lidi je třeba poměřovat tím, jak se vyrovnávali s konflikty, které s sebou přinášela jejich každodenní práce, že samozřejmě problémy vlastizrady a kolaborace, problémy zoufalého manka lidských práv tu byly dál, ale při hodnocení doby a lidí, kteří ji žili, je třeba vycházet z roviny každodenního společenského provozu. Obecné řeči o nepsané smlouvě s mocí jsou v těchto souvislostech totálně ujeté.

Problém byl – a úloha intelektuálů měla být – najít pro tyto lidi, pro českou společnost, něco jako politický program. Nebo aspoň na něčem, jako je program pracovat, aby byl k dispozici pro lepší budoucnost. Jenže intelektuální elita českou společností pohrdala a v lepší budoucnost tehdy nikdo nevěřil, ani obhájci lidských práv ne. Jenže dějiny jsou zlomyslné: lepší budoucnost, kterou nikdo nečekal, najednou přišla, spadla nám do klína jako nezasloužený dar osudu. A ukázalo se, že na ni nejsme připraveni, jako ti špatní služebníci z Evangelia.

Psáno pro sborník "Naše normalizace", září 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.

Aston Ondřej Neff
21. 4. 2025

Dneska opravdu jen krátce, kdo by se o svátcích chtěl zabývat politikou.

Hana Rybnická
21. 4. 2025

Jak ostatní univerzitní lídři reagovali na Bílý dům.

George Švehla
21. 4. 2025

V poslední době se objevuje nějak podezřele moc podivných zpráv.

Ivo Fencl
21. 4. 2025

Zdeněk Burian byl unikát. Bylo a je na světě málo jemu podobných.

Jan Ziegler
21. 4. 2025

Motorista Turek jezdí autem jak šílenec a ještě se tím chlubí

Aston Ondřej Neff
19. 4. 2025

Rusko nepřestane útočit a Ukrajina se nepřestane bránit.

Aston Ondřej Neff
18. 4. 2025

Audit digitalizace stavebního řízení neexistuje.

Chechtavej tygr
19. 4. 2025

Ve vlaku cestuje kněz, rabín a šaman.

SÝR ZDARMA
19. 4. 2025

Anglický ústavní soud potvrdil to, co ví každý normální člověk.

Jana Jochová
18. 4. 2025

Na rodinu se pohlíží hlavně jako na sociální problém.

Lidovky.cz, ČTK
20. 4. 2025

Kyjev a Moskva se vzájemně obviňují z nedodržování velikonočního příměří, které vyhlásil ruský...

Lidovky.cz, ČTK
20. 4. 2025

Vyšetřování incidentu, při němž izraelští vojáci v březnu na jihu Pásma Gazy zabili 15...

Lidovky.cz, ČTK
20. 4. 2025

Ukrajinské ministerstvo zahraničí v neděli tvrdě kritizovalo americkou televizní stanici Fox News,...

Lidovky.cz, ČTK
19. 4. 2025

V Dolanech na Pardubicku zasahovali od soboty hasiči u požáru zemědělského objektu. Uvnitř budovy...

Lidovky.cz, ČTK
20. 4. 2025

Státní zastupitelství se zabývá rehabilitací manželky prvního českého prezidenta Olgy Havlové. Týká...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz