UDÁLOSTI: Na prezidentské volbě záleží
Naše polistopadová scéna se od vzniku České republiky příliš neproměnila: odprava doleva zahrnuje ODS, KDU-ČSL, pak jakýsi neurčitý chumáč uskupení vázaných více či méně na exprezidenta Havla (dnes ho v Poslanecké sněmovně zastupují zelení) a konečně „levici“: ČSSD a KSČM. V posledních dvou třech letech se ukázalo, že ani společné síly ODS a lidovců nestačí na to, aby převážily spojené sociální demokraty a komunisty. ČSSD se v minulosti bránila vyslovené spolupráci s KSČM, nástupem Paroubka tyto zábrany padly. Při posledních volbách zabránilo vítězství „levice“ o chlup to, že se do sněmovny dostali zelení, kteří se doposud spolupráci s komunisty brání. Z toho do budoucna plyne, že občanské strany bez spolupráce s (post)havlovským středem nemají proti komunistům šanci. Ten střed představuje cca 8 až 15 procent voličů, je však chronicky neschopný vytvářet pevné a funkční politické útvary.
Nynější vláda je důsledkem posunu, který nastal v ODS po odchodu Václava Klause z čela strany. Jde o jakýsi nesmělý pokus překonat doktrinářství, izolacionismus a neschopnost spolupráce, typické pro „posarajevské“ období. Jeho meze jsou dány tím, že si Klaus v minulosti dával velký pozor, aby mezi své nejbližší nepustil někoho, kdo by mu mohl přerůst přes hlavu. Nicméně Topolánek projevil při vytváření koalice vstřícnost a pochopení vůči partnerům, dokázal se dohodnout o věcech, které dřív byly pro ODS tabu (majetkové vyrovnání s církvemi) a provozovat politiku zaměřenou (v rámci možností, daných různorodostí a slabostí koalice) na snížení hrozivého vnitřního zadlužení, na pragmatický přístup k EU, na transatlantickou spolupráci a ostražitost směrem na východ.
Pokud jde o prezidenta, ukázalo se, že má svým vztahem k ODS svázané ruce: nemohl házet vládě klacky pod nohy tak bezohledně, jako to dělal Špidlovi a Grossovi; tam, kde nesouhlasil, musel se omezit na verbální protesty (koalice se zelenými, ministr Schwarzenberg). Jeho euroskepticismus, názory na globální oteplování, podceňování islámského radikalismu a jeho rusofilství zůstaly na rovině osobního podivínství, navíc na výhradách k EU a k ideologii globálního oteplování něco je. Bude-li zvolen, nic se dramaticky nezmění, naopak Topolánkova pozice se úspěchem upevní.
Klausova protikandidáta Švejnara původně navrhli zelení: nikdy se netajili tím, že Klause podporovat nebudou, těžko se jim divit. Problém vznikl, když se k podpoře přidal Paroubek a ČSSD. Paroubka vedla racionální úvaha: vzhledem k rozložení sil ve volitelském sboru musí být kandidát schopen oslovit i lidi z vládní koalice. To ve Švejnarově případě vyšlo, problém nastal pouze s komunisty, protože původně se Švejnar ve věcech, které jim vadí, od Klause příliš nelišil. Projevil však poté velkou tvárnost. Paroubkovi se podařilo ukout prezidentskou koalici, vedoucí napříč tou vládní a otevřenou směrem ke komunistům.
Přitom předsedovi ČSSD jde (jako každému opozičnímu lídrovi) především o oslabení ODS a povalení vlády. Pokud by byl Švejnar zvolen, zaznamená velký úspěch a svému cíli se významně přiblíží.
Linie případné Paroubkovy vlády by se ve všech výše zmíněných momentech od té nynější zcela zásadně odlišovala. Také by byl ve výhodné pozici. Mohl by vládnout v koalici s malými stranami či s ODS, ale přitom by měl vždy v rezervě komunisty. Jeho partneři by byli ve velké nevýhodě.
Se Švejnarem by neměl problém. Jeho havlovský politický background by byl slabý, Paroubek by se těch lidí zbavil stejně energicky jako Zemana. Švejnar by se stal rukojmím ČSSD a KSČM.
Klausovy přednosti i obrovské slabiny jsou všeobecně známy. O Švejnarovi nevíme nic. Jak by se vyrovnal s tímto víc než obtížným postavením, v němž Klaus nebyl a nebude? Nezastírám, že nejsem jeho příznivcem. Volitele bych jen prosil, aby si volbu dobře rozvážili a vzali v úvahu všechny okolnosti.
LN, 7.2.2008
