Blíží se opět výročí srpnového týdne, který před šestačtyřiceti lety důkladně a na mnoho let zasáhl do života mnoha milionů lidí v téhle zemi – taky do mého života, ovšem. A protože se zrovna teď toho v české politice dvakrát moc neděje, rozhodl jsem se, že se poprvé v životě pokusím o něco na způsob „pamětí“: zkusím na pokračování vypsat, jak jsem ty dny prožil. Mimo jiné i proto, že dnes má už jen málokdo o té době úplně jasnou představu: ještě loni v létě jsem slýchal od mladších lidí poměrně hloupé řeči o tom, že to bylo už dávno a že to přece dnes už nikoho nezajímá: teď bojujeme za demokracii s korupcí a musíme toho přitom co nejvíc rozmlátit. Řekl bych, že to, co se teď děje na Ukrajině - a vlastně trochu i to, co se od loňského jara děje u nás, hnusné, pomalé a potupné hroucení demokratického režimu - činí vzpomínky na srpen 1968 přece jen naléhavějšími, než by se na první pohled zdálo.

Můj problém je trochu v tom, že samotný vjezd našich slovanských bratrů z východu jsem přímo v Praze nezažil, 21. srpna jsem byl ještě na „Evropském fóru“ v Alpbachu v Rakousku. Ale vrátil jsem se už 23. srpna dopoledne, takže o nic až tak podstatného jsem nepřišel, a zážitky z Alpbachu a z cesty domů taky stály za to. Tolik úvodem.

Jaro 1968 pro mne představovalo nával svobody, jaký jsem dosud nikdy v životě nezažil. Režim se během několika týdnů úplně sesypal, všechny zábrany padly. Poté, co masovou žádost o zrušení cenzury, která byla zveřejněna v novinách, podepsali i mj. i sami cenzoři, tj. zaměstnanci HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru), cenzura skončila. V březnu se konala spontánní celonárodní pouť ke hrobu TGM do Lán. Člověk najednou mohl cestovat do ciziny, kam ho napadlo (jen peníze jaksi nebyly). V důsledku toho se mj. všechny prodejní automaty na sušenky, čokoládové tyčinky a cigarety v pohraničních oblastech SRN zaplnily českými tříkorunami, které měly shodou okolností stejnou váhu jako německé tuším dvoumarkové mince (o cizí měnu byla u nás pořád nouze a skutečný kurs koruny k marce byl tehdy přinejmenším 10 : 1). V Praze se dal koupit – sice za nekřesťanské peníze, ale šlo to – svobodný západní tisk. Svaz spisovatelů nemohl odmítnout naši žádost o obnovu časopisu Tvář, který nám komunisté zakázali v roce 1965.

Svoboda byla zároveň ze všech stran smrtelně ohrožená. Síly „progresistů“ a „konzervativců“ ve vedení KSČ byly víceméně vyrovnané, vliv občanů na politiku hodně zprostředkovaný (díky svobodě slova ovšem hned vzniklo v podstatě funkční veřejné mínění), političtí představitelé byli vesměs nevolení, resp. „zvolení“ v minulosti bolševickým rituálem. Odstranění cenzury ještě ani náhodou nevytvořilo nějaký nový režim, jen velmi důkladně pobořilo ten starý. Ruské znepokojení a rozhořčení den ode dne rostlo: lidé samozřejmě v drtivé většině podporovali „progresisty“ (změny byly přece jen citelné a „reformisté“ zatím oplývali dobrými úmysly) a zároveň měli strach. Jarní vojenské manévry „Varšavské smlouvy“ na československém území se povedlo ukončit jen tak tak. Moje maminka si v létě vzpomněla na propagační plakát z konce protektorátu: byla na něm kresba Hradčan, nad nimi napřažený rudý pařát se srpem a kladivem, a pod tím vším nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš!

Prozíraví lidé, např. můj kamarád Emanuel Mandler, tvrdili, že celé to úsilí o „socialismus s lidskou tváří“ nemůže nakonec skončit jinak než brutálním ruským zásahem. Jeho argument byl jednoduchý, ale drtivý: to by se takhle mohl nakonec Rusům snadno a lehko vyvlíknout z chomoutu každý, a celé koloniální impérium by vzalo za své. Nedovedete si představit, jak nerad jsem to slyšel – dobře jsem věděl, že má pravdu, jen jsem si to nechtěl připustit, vždyť svoboda, byť i v zárodečném stavu, je tak příjemná a nadějná. (Když jsem tehdy Mandlerovy úvahy reprodukoval jednomu bývalému spolužákovi z FF UK, nadějnému mladému historikovi, řekl mi konsternovaně a zároveň bezelstně: to ale přece není možné, to by mi úplně zničilo celou mou vědeckou kariéru!)

V druhé polovině srpna napětí jakoby malounko opadlo, Prahu navštívili krátce po sobě Tito a Ceausescu, tedy představitelé dvou východoevropských komunistických zemí, které se od Rusů více či méně emancipovaly. Zdálo se, že indolentní a rozpolcené české komunistické vedení se konečně aspoň trošku začíná starat o bezpečnost země. Skeptik Mandler usoudil, že Rusové už možná šanci na zásah promeškali. V této situaci jsem 19. srpna nic zlého netuše odjel vlakem na Evropské fórum do Alpbachu. Evropské fórum bylo setkání evropských intelektuálů a v posledních letech už tradičně sloužilo jako neformální místo, kde se mohli potkat a také potkávali čeští spisovatelé, umělci a novináři z domova i z emigrace. Pro mne to byla v životě druhá a zároveň poslední cesta přes železnou oponu, pozvání jsem dostal jako redaktor obnovené Tváře.

(pokračování)

17. srpna 2014