Česká politika je dnes nepochybně v nejhlubší krizi od vzniku České republiky, a vlastně od listopadového převratu. Abychom uměli říci, jak z ní ven, musíme ji umět přesně a věcně popsat. Emotivní protikorupční láteření není k ničemu.

V lednu t.r. byl v přímé prezidentské volbě přesvědčivou většinou zvolen politik, usilující v rámci daném nedokonalou ústavou posílit co nejvíc svou osobní moc. V červnu podala demisi vláda Petra Nečase, kterou neměl pod kontrolou – v předvolební kampani slíbil, že se o její pád zasadí. V posledních dnech se zhroutil odpor části ČSSD proti vládě premiéra Rusnoka, kterého prezident jmenoval, celá strana pak jako jeden muž Rusnoka (a tedy Zemana) podpořila. Zároveň se rozpadla křehká a těsná stojedničková většina, kterou měla v Poslanecké sněmovně bývalá koalice. Na vině je ODS, postižená vleklou a hlubokou krizí. Je zjevné, že ani Poslanecká sněmovna, ani obě nesilnější české demokratické strany, páteř polistopadového politického systému, nejsou schopny prezidentovu úsilí čelit, a ani předčasné volby na tom už teď asi mnoho nezmění.

Odpovědět na otázku, jak se má česká politika a česká společnost z toho marasmu dostat, na takhle malém prostoru nejde. Chci jen naznačit směr, jímž by se naše uvažování mělo pohybovat.

Základní je: není to marasmus, který bychom pozorovali jako hemžení v akváriu. Je to bohužel náš marasmus, jsme v něm až po uši.

Proto připomenu jen dva výroky. T. G. Masaryk kdysi napsal: "I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám." Něco podobného řekl o sedmdesát let později J. F. Kennedy, dovolím si to malounko upravit a zaktualizovat: "A proto, milí spoluobčané, neptejte se, co může udělat politika pro vás, ptejte se, co můžete udělat vy pro politiku." V okamžiku, kdy "vysoké" poltické struktury selhaly, je na nás, abychom se sami, ve svém okolí, kam naše činnost dosáhne, snažili bránit a upevňovat naši svobodu a demokracii.

Časopis Církve bratrské Brána, č. 9, září 2013