Poslanecká sněmovna projednala minulý týden v prvním čtení poslanecký návrh novely služebního zákona. Pouhý den předtím do sněmovny dorazil návrh změny téhož zákona předložený (Rusnokovou) vládou, doplněný o návrh zákona doprovodného. Z hlediska zachování demokratických pořádků v naší zemi je podstatný nejen samotný obsah obou návrhů, nýbrž i interpretace toho, co v nich není. To druhé se týká především vztahu k lustračnímu zákonu.

Lustrace plnily v polistopadovém režimu významnou funkci a jsou schopny ji plnit i nadále. Ústavní soud s odvoláním na koncepci "demokracie schopné se bránit" v souvislosti s nimi opakovaně potvrdil, že demokratický stát může vázat vstup jednotlivce do státní správy na splnění zvláštních předpokladů, a to v kterékoliv fázi svého vývoje. Na rozdíl od zákona, který upravuje pracovní poměr úředníků obcí a krajů, však služební zákon předložení lustračního osvědčení mezi předpoklady pro jmenování vedoucích státních úředníků (tzv. představených) výslovně nezmiňuje. Nečiní tak ani žádná z předložených novel. Pouze vláda se o to pokouší jaksi skrytě v návrhu doprovodného zákona (čl. V); bude důležité sledovat, jak s tímto ustanovením bude dále naloženo.

Poslanecký ani vládní návrh novely nemění nic na tom, že z působnosti služebního zákona jsou vyňati členové vlády. Vzhledem k tomu, že jejich funkce vzniká jmenováním prezidentem republiky, platí pro ně stále – bez ohledu na případnou účinnost služebního zákona – požadavky stanovené lustračním zákonem, mj. že nebyli příslušníky Státní bezpečnosti, ani nebyli evidováni jako její agenti. Případné jmenování člena vlády, který se nemůže prokázat lustračním osvědčením, je tedy protiprávní. Jaké jsou následky takové protiprávnosti, lustrační zákon na rozdíl od úředníků (výpověď) či soudců (odvolání z funkce) nestanoví. Nastane-li tato situace, lze očekávat, že k jejímu řešení budou povolány soudy.

Oba návrhy se shodují ve svém účelu. Podle vlády je "smyslem služebního zákona … odpolitizování státní správy", poslanecká novela zase usiluje o "depolitizaci výkonu státní správy". K tomu je třeba říci, že státní správa v demokratickém státě je ze své povahy politická a že, jestliže efektivně funguje, není na její "politizaci" nic špatného. Platí totiž, že je organizována na subordinačním principu: výše postavený článek správy je nadřízen článku nižšímu s tím, že mu – v zákonném rámci – může prostřednictvím instrukcí či pokynů nařizovat, jakým způsobem má správu vykonávat. Na vrcholu správní hierarchie stojí orgán obsazovaný čistě politicky, tj. ministr, resp. vláda, která prostřednictvím nařizovací pravomoci vůči nižším správním úřadům fakticky realizuje svou (sociální, zemědělskou, trestní atd.) politiku. Odstranění politického vlivu z výkonu správy by vedlo buď k jejímu zhroucení, nebo k celkové neúčinnosti.

Jestli česká státní správa něčím trpí, je to nadměrná fluktuace úředníků a, přiznejme si, jejich často (přes dosažené vzdělání) nízká odborná úroveň. Řešit tyto neduhy najednou bývá obtížné, což služební zákon jen dosvědčuje. Obsahové požadavky na tzv. úřednickou zkoušku v něm nejsou jasně stanoveny, na čemž ani novely nic nemění, a "stabilizace" úřednického aparátu má být dosaženo především tím, že se služební poměr zakládá na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že navrhovaná přechodná ustanovení zákona umožňují plynulý přechod dosavadních státních zaměstnanců, často dosazených politicky nelegitimní Rusnokovou vládou, do státní služby, nelze realisticky očekávat, že by vstupem služebního zákona v účinnost došlo ke zkvalitnění výkonu státní správy. Spíše se i zde máme na co těšit…

Psáno pro výbor Klubu na obranu demokracie