„Opozice vyhrála, generální ředitelství nebude,“ zní titulek v Právu k parlamentní dohodě o změně služebního zákona, k níž se samozřejmě vrátím samostatným komentářem, je to velmi významný milník v utváření „Nových pořádků“. Nepovažuji ho za přesný. Zcela zjevné je to, kdo prohrál: Jiří Dienstbier, sociálně demokratičtí vlajkonoši Veké protikorupční revoluce, a posthavlovské, postchartistické iniciativy, kterým kdysi, v roce 1992, ve volbách ukradli stát. Jenže kdo vlastně vyhrál: opozice? Sotva, na to je příliš slabá. Klaus a jeho nečetní spojenci? Vyloučeno, v politickém podsvětí se už nevyhrává. Zeman? Bude mít trochu větší prostor pro intriky a prohrál jeho nepřítel Dienstbier a Dienstbierův neopatrný spojenec Sobotka, který Dienstbiera nakonec nechal v rejži. Jenže porážka mého nepřítele není ani náhodou mým vítězstvím. A Babiš? O tom se s trochou optimismu dá říci jen to, že ještě úplně nevyhrál.

Cenou útěchy snad Bohuslavu Sobotkovi může být výsledek letního sociálně demokratického referenda. Ač je citlivou rukou uspořádali přesně uprostřed prázdnin, zúčastnilo se ho přes padesát procent členstva strany (11 783 z 22 577). Protože kritériem platnosti je účast 25%, lze to podle předsedy hodnotit jako úspěch. Úspěch poněkud kalí jen to, že pouze 8 731 hlasů bylo platných (to představuje 38,7% z celkového počtu členů v ČSSD). Účastníci referenda projevili známky relativní inteligence v tom, že požadavek na rovnoměrné zastoupení „pohlaví“ na kandidátkách podpořili pouze necelými 52%, kdežto pro další dvě zásady (schvalování volebních kandidátek členstvem, zákonné omezení kumulace placených funkcí) bylo 89, resp. 93%. Vzhledem k tomu, že v zásadní věci služebního zákona stála na opačné straně než předseda ČSSD kromě skutečné (demokratické) opozice a koaličních partnerů ČSSD i vnitrostranická opozice ve straně, dá se čekat, že si za úspěch s referendem p. Sobotka dvakrát moc nekoupí.

Jak se dalo čekat, Rusko odvetou za západní sankce pořádně přiškrtilo dovoz zemědělských komodit do země. Problém budou mít hlavně Poláci, dále naši „farmáři“, protože následně levní zemědělské produkty v Evropě. Problém budou mít ale taky Rusové, protože ta země není schopna vyprodukovat ve větším množství jiné zemědělské produkty než ropu a zemního plyn. Sankce vždycky něco stojí, a jak se ukazuje, stojí něco obě strany. Navíc je třeba počítat s tím, že s nadcházející zimou Rusové asi podle svého zvyku zastaví dodávky zemního plynu do Evropy. Prezident Putin je ve složité situaci, jde mu o politické přežití. Bude to všechno otázka výdrže, nedovedu si představit, že by tu blokádu vydrželi déle než pár měsíců, a nedovedu si zároveň představit, že by vyprovokovali globální válku, to Rusové nedělávají – i když, přiznejme si tom Putin je, jak kdesi kdosi napsal, možná sice vypočitatelnější než Jelcin, ale nejspíš taky daleko nevypočitatelnější než Brežněv, už jen proto, že nemá situaci přece jen tak pevně v rukou jako kdysi on.

V Právu otiskli obrovskou, roztomilou propagační fotografii o vlně protiamerických demonstrací v prohnilém západním světě s titulkem „Mladí Němci při demonstraci v Berlíně vzkazují Snowdenovi, že by byl v Německu vítán“. Titulek je chybný, měl správně, jak z obrázku vyplývá, znít: „Tři mladí Němci při demonstraci v Berlíně vzkazují Snowdenovi, že by byl v Německu vítán“.

Na Václavském náměstí se včera konala demonstrace, pořádaná Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém. Účastníci vyjádřili svou podporu Izraeli v právu na obranu. Považuji to za zcela zásadní záležitost a připojuji se k nim. Ochota západních intelektuálních elit přinést Izrael jako oběť na oltáři politické korektnosti je něco úděsného.

Nemám nejmenší chuť připojovat se k mediálním štvanicím na Petra Nečase. Nicméně Nečas zveřejnil ve čtvrtek politický komentář k „ruským“ záležitostem v Babišově Mladé frontě Dnes (Spirálu eskalace napětí je nutné zastavit) a každý má právo vyslovit souhlas či nesouhlas s některými jeho názory. U mne jde spíš o nesouhlas. Pan Nečas píše, že „přirovnávání (ruského ovládnutí Krymu, bd) k okupaci našeho pohraničí a vykreslování ruského prezidenta jako nového Hitlera je ahistorické a hloupé. Pohraničí bylo po tisíc let legální součástí naší vlasti, Krym byl připojen k Ukrajině z rozmaru jednoho komunistického papaláše a tehdejší hranice neměla nic společného s historií a byla jen umělou čarou na mapě uvnitř jednoho impéria.“ k tomu je třeba říci, že srovnávat Putina s Hitlerem je opravdu málo věcné a ahistorické. Pokud jde o tu okupaci pohraničí, nemá ovšem pan Nečas vůbec pravdu, protože stejně jako v roce 1938 byly zbourány hranice, uznané ve Versailles (přestože české pohraničí obývali převážně etničtí Němci, a teď Krym obývají převážně etničtí Rusové), byly dnes zbourány hranice Ukrajiny garantovány velmocemi včetně Ruska v roce 1994. Dále pan Nečas píše: „Tváří v tvář strategickým bezpečnostním výzvám současnosti včetně terorismu či rozpadu řady států, jako je Somálsko či Sýrie, tvoří EU, USA a Rusko vrcholy přirozeného strategického trojúhelníku spolupráce. Západ potřebuje Rusko strategicky v oblasti bezpečnosti, ale i v energetice a hospodářství. A Rusko potřebuje Západ ze stejných důvodů. I ono čelí stejným bezpečnostním rizikům typu islámského terorismu.“ Bylo by třeba upřesnit, že by bylo velmi hezké, kdyby tomu tak mohlo být. Bohužel dnes Rusko představuje pro své bývalé kolonie ve středovýchodní Evropě veliké nebezpečí vhledem k politice revize výsledků studené války, k níž se čím dál tím zřetelněji hlásí. Proto pro nás není hlavní nebezpečí islámský terorismus, ale obnovené ruské imperiální ambice, jako obvykle nestydatě maskované řečmi o míru a spolupráci. To, co píše pan Nečas, je jakési hypnotikum, které by mělo sloužit tomu, abychom se chystanému sežrání pokud možno nebránili. Ovšemže nás potřebují: jenže si to zároveň představují tak, že nás potřebují mít v panděru, stejně jako v letech 1948-89. Dále pan Nečas píše (viz citát výše v Událostech): „Putinovské Rusko je předvídatelnější a bezpečnější prvek mezinárodních vztahů než Rusko jelcinovské.“ Možná. Je ovšem taky přinejmenším stokrát nebezpečnější než jelcinovské Rusko a zároveň je vzhledem ke své vnitřní labilitě podstatně nebezpečnější než Rusko brežněvovské. Jistě, to byl taky nebezpečný výbušný systém, dejme tomu obří globální granát, ale všechny pojistky byly tehdy naštěstí spolehlivě na svém místě. Dnes taková jistota nepanuje.