Zatím nejmohutnější parlamentní obstrukce v krátkých dějinách České republiky v neděli v noci skončila. Zabrala šest dní včetně víkendu a skoncovat se s ní podařilo jedině tím, že si koalice nakonec silou své většiny odhlasovala takové podmínky pro jednání, které možnosti opozice obstruovat radikálně omezily: projednávání čtrnácti reformních zákonů bylo shrnuto do jednoho bodu a právo "řadového" poslance vystoupit dvakrát po deseti minutách se začalo vztahovat na všechny ty zákony dohromady. Většina opozičních poslanců se tak v časově omezené době, řečeno basketbalovou terminologií, "vybodovala".

Opozice protestuje a chce se obrátit k Ústavnímu soudu. Bude muset prokázat, nejen že postup koalice nebyl v souladu s jednacím řádem, ale že byla poškozena ústavní práva poslanců.

Opozice sáhla k obstrukci proto, že její síly nestačily na "standardní" neschválení navrhovaných zákonů, s nimiž nesouhlasila. Smyslem obstrukce je zablokovat na určitou (či neurčitou) dobu parlamentní jednání, spočívající v časově omezeném projednávání jednotlivých zákonných předloh, ukončeném hlasováním, v němž návrh zákona musí dostat definovanou většinu hlasů. K blokaci se čelní představitelé ČSSD výslovně hlásili (zjevně s nadějí, že když se podaří reformní balík neschválit do konce roku, budou se muset aspoň některé zákony projednávat znovu od začátku, a že se reforma podstatně zdrží). Formálně vzato mluvit do nekonečna není jednacím řádem zakázáno, na druhé straně je zjevné, že blokovat tímto způsobem schopnost parlamentu usnášet se není smyslem parlamentního jednání (není to "standardní", jak bychom dnes řekli).

"Standardní" projednávání zákonné předlohy vypadá tak, že se k tématu přihlásí několik poslanců z řad navrhovatelů, několik z řad odpůrců. Většinou jde o lidi, kteří se tou problematikou soustavně a dlouhodobě zabývají. Většině z nich za normálních okolností prostor dvaceti minut bohatě stačí, protože jejich záměrem není zdržovat, ale vysvětlit své stanovisko.

Během obstrukcí se stal pro vládní koalici aktuálním problém, jak jim do budoucna zabránit, nebo je aspoň maximálně ztížit, aby byla možná standardní práce PS, v níž se zástupci navrhovatelů i odpůrců snaží vysvětlit své stanovisko a jednání skončí hlasováním, v němž rozhodne většina. Koaliční poslanci se odvolávají na příklad Rakouska a Německa: tam se předem stanovené kvantum času, které má být projednání zákona věnováno, rozdělí poměrně mezi jednotlivé poslanecké frakce (tj. poslanecké kluby) podle počtu jejich členů. Je záležitostí klubu, jak to množství času, které je mu přiděleno, rozdělí mezi své členy. Právník Jan Kysela k tomu poznamenává, že jednací řád Poslanecké sněmovny je špatně postavený, protože přiznává silné postavení jednotlivým poslancům a to není vhodné pro parlamentní komoru zvolenou poměrným volebním systémem. Nejde ovšem jen o volební systém. V ústavě se praví, že "poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy". Zejména v zemi, jejíž populace nemá zatím moc velké zkušenosti v oboru demokracie, i když jí to různí dobráci od rána do večera namlouvají, je velmi dobré, aby byla politická práce vnímána jako práce týmová, aniž by bylo omezeno právo jednotlivce na prosazování vlastního názoru.

Tyto dva ohledy se ovšem jen obtížně vyvařují v situaci, kdy hybnou silou politiky není snaha komunikovat, ale "tekutý hněv", jak říkají dnešní ideologové ČSSD (jejich guru Karl Marx mluvil otevřeněji a upřímněji o nenávisti). Tohle specifikum dnešní české společnosti se žádnou změnou volebního řádu nevyřeší a žádný ústavní soud s ním nehne.

Lidovky.cz 7. listopadu 2011