Článek pana Filipa Vracovského „Jednoduchá otázka odpůrcům manželství pro všechny“ dokazuje vlastně jen jedno jediné. Společnost na Západě se změnila tak, že by šíři její proměny mohli závidět i komunisté.

Filip Vracovský sepsal „několik vět“ o tom, proč je naprosto nezbytné schválit manželství i homosexuálům. Je to vlastně velmi jednoduchý problém a kdo s manželstvím pro všechny nesouhlasí, je hlupák, co nemá na světě co pohledávat. Nebudu se s autorem článku rozhodně přít o „detaily“ jeho argumentace. Na každý jeho argument pro existuje i argument proti a jak to nakonec ve sněmovně dopadne , víme. Manželství „pro všechny“ sněmovna schválí, protože jsme pokroková západní společnost a když má tento zákon i „katolické“ Španělsko?

To, co však stojí za tvrdý odpor, je tvrzení, že se západní společnost řídí vědeckými názory. Obecná politika Západu je totiž založena na zelené ideologii boje za záchranu klimatu. Vědci – spíše se by se slušelo říci klimatologové – dnes s naprostou jistotou tvrdí, že je to lidstvo, které spalováním fosilních paliv zvyšuje teplotu na Zemi a hrozí nám tak nedozírné následky. Tvrdí se, že jakmile teplota na Zemi stoupne v průměru o 1,5 stupně Celsia, dostaneme se do „bodu zlomu“, z něhož není návratu. Právě proto se generální tajemník OSN ohání doslova poplašnými informacemi, že nám zbývá jenom „několik měsíců“, abychom tento proces zastavili. Mezitím ale již těch několik měsíců uběhlo a co bude dál se neví?

Vraťme se proto do období před rokem 1989, kdy se naše společnost řídila politikou marxismu-leninismu. I tehdy dominovala ideologie nad tím, čemu se obvykle říkává zdravý rozum. Existoval dokonce pojem „vědecký komunismus“. Tato věda (správně vlastně pavěda) vznikala v Sovětském svazu po vítězství bolševické revoluce. Pojem vědecký komunismus tak vznikl v dílně sovětského marxisticko-leninského filosofa Petra Nikolajeviče Fedosejeva. Na každé vysoké škole se vědecký komunismus vyučoval a byla z něj zkouška. Je proto občas nutné si tato fakta připomenout, abychom chápali, že pokud se politika a „věda“ propletou do vzájemně se podporujících rolí, je na celkovou politickou atmosféru doslova „zaděláno“.

Pádem bolševismu v roce 1989 včetně jeho bašty – v Sovětském svazu – se náhle objevila možnost vrátit se ke společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Komunismus zůstává stále na světě a je reprezentován zejména komunistickou Čínskou lidovou republikou. Ta ale povolila soukromé podnikání s tím, že i největší čínští boháči musejí respektovat politiku komunistické strany a pokud jí nerespektují, mohou zle dopadnout.

Zelená ideologie, v EU reprezentovaná politikou tak zvaného „zeleného údělu“, je podávána jako jediná správná cesta rozvoje společnosti. Tato politika však má své náklady. Německo ještě před válkou na Ukrajině rozhodlo o uzavření „špinavých“ jaderných elektráren s tím, že využije levný ruský plyn na výrobu elektrické energie. Po ruském přepadení Ukrajiny a protiruských sankcích ale nakonec o levný plyn přišlo, nové plynovody z Ruska byly cílem útoku a jsou nefunkční a Německo a s ním bohužel i celá EU zažila ohromný nárůst cen energií a následně vysokou inflaci. Německo nakonec všechny atomové elektrárny zavřelo stejně a jeho situace v zásobování elektřinou je podle všech objektivních zpráv stále „napjatá“. Česká ekonomika se s touto situací „svezla“ a patříme ke státům s nejvyšší inflací v EU.

Protože zelený úděl zásadním způsobem ovlivňuje ekonomickou situace v EU a spolu s válkou na Ukrajině se „zasloužil“ o výrazný pokles reálných příjmů v Česku, je „problém“ manželství pro všechny otázkou zcela podružnou. Zapadá však ale do politiky řízené ideologií záchrany světa a spravedlnosti pro všechny. V USA se stále omílají teze o odškodnění černochů, což by mělo vést k tomu, že každý potomek někdejších otroků dostane až několik milionů dolarů „odškodného“. Jen se zatím přesně neví, kdo to zaplatí.

Pokud jsem v roce 2003 hlasoval bez jakýchkoliv pochyb o členství v EU pro vstup Česka do EU, po dvaceti letech zkušeností s evropskou (bruselskou) politikou si nejsem už zdaleka tak jistý, že delegování řady pravomocí do Bruselu byl správný krok. Pokud by se nakonec prosadil názor, že o všem se bude hlasovat většinově a státy ztratí právo veta, byl by to další krok k ideologii evropského superstátu. Právě tady se hraje o naši budoucnost mnohem více než v žabomyších konfliktech „manželství pro všechny“.