2.5.2024 | Svátek má Zikmund


SPOLEČNOST: Klaus a europeismus

13.4.2006

Článek pana Doležala mne přiměl k přečtení kritizovaného originálu. Přiznávám, že to nebylo snadné, přestože si myslím, že češtinou ještě docela slušně vládnu. Ač jsem se mnohokrát zařekl, že se k české politice už vyjadřovat nebudu, nedalo mi to a zde je moje subjektivní reakce.

Když se z článku Václava Klause vyškrtají odkazy na to, co všechno napsal, kde všude přednášel a co všechno přečetl, a zbytek se přeloží do češtiny, tak se ve dvou odstavcích dozvíme, že existuje jakási heterogenní (čti: různorodá) ideologie soudobé Evropy zvaná europeismus, o níž navzdory propuknuvší svobodě slova, jež se dostavila odstraněním komunistických režimů v osmdesátých letech, se nevede dialog.

To samo svědčí o arogantním autoritářství europeismu, který tak vlastně svobodu názoru popírá. Přestože se jedná o snůšku různorodých (konglomerát heterogenních) idejí, tak jejich části nejsou izolované, ale propojené. Ovšem europeismus není oficiální doktrinou, nýbrž souhrnem společenských hodnot soudobé Evropy, které tak nazývají jejich kritici. Nositelé ideje europeismu sice spolu navzájem nesouhlasí, ale spojuje je jediná nosná idea, kterou je odpor k tržní samoregulaci společnosti, vidina nadnárodní rovnostářské (abych zůstal u češtiny) regulované Evropy rozdrobené do regionů na účet národních států.

Když tento slovní balast zredukujeme, tak se s překvapením dozvíme, že Václav Klaus objektivně odhaluje a obviňuje bruselskou byrokratizaci Evropské unie z opouštění principů klasické liberální demokracie, kdy se moc pomalu přesouvá z volených orgánů na orgány výkonné, a tedy jmenované. Přičítá to snaze samozvané elitní společnosti nadnárodních intelektuálských byrokratů. Považuje tuto kliku, jejímž hlavním cílem je soustředění dále nedelegovatelné moci, téměř za všemocnou. Jejím hlavním cílem je zničení národních států, které představují největší hrozbu soustředění moci do rukou bruselských intelektuálních oprávců světa.

Bohužel Klaus podléhá černobílému vidění filtrovanému pocitem vlastní důležitosti jediného kohouta na malém hnojišti. Jaksi přehlédl, že současný sjednocovací trend Evropy je dobrovolný. Žádný z přistupujích národů k němu není nucen v dnes převládající lenosti evropské civilizace, která preferuje společenský stav, kdy je o každého nějak postaráno, před tím, aby se jednotlivec především postaral o sebe, k čemuž by mu stát měl pouze vyměřit mantinely. Takže ve stejném prostoru může koexistovat dynamické Irsko s línou zaopatřovací Francií.

Chápu, že paternalistická Evropa Klausovi nevyhovuje. Mně také ne. Je to dáno monarchistickou historií evropských států, kdy veškerá rozhodnutí byla - až na malé výjimky jakými jsou Švýcaři a Angličané - delegována seshora. Nějak to v Evropanech přežilo. I Klaus by rád své tržní vidění nadirigoval seshora. V roli otce národa jaksi pozapomíná, že v demkracii bez přívlastku, jak sám rád říká, závisí vše nakonec na voliči. A pokud se většina rozhodne zůstat blbou a línou, demokracie jí toto svobodné rozhodnutí garantuje.

Voličskou apatii může i jako president jen těžko ovlivnit, ale je mi nepochopitelné, že člověk s rozhledem a mezinárodní zkušeností jaké má Václav Klaus, může tak podceňovat populační atak muslimského světa, založený na kolektivistické náboženské ideologii, která je mu tak bytostně odporná. O něco méně pochopitelné je, jak mu uniká podstata a možné následky čínského ekonomického útoku. I jemu musí být jasné, že se nelze vrátit k výrobním vztahům grunderského kapitalismu, aby západní ekonomika mohla konkurovat cenově čínské nadprodukci na úkor kvality života Tomuto tlaku může čelit pouze jednotná (nikoliv nezbytně sjednocená) Evropa, a to jen ve spolupráci se Spojenými státy. Čínu nelze porazit, ale lze ji tržními i mocensko-politickými prostředky postupně donutit, aby přijala stejná pravidla hry jako zbytek civilizovaného světa a stala se tak jen další součástí otevřeného trhu.

Další záhadou je mi Klausovo nepochopení role občanských hnutí - tzv. NGO, Non-governmental Organisations - pro zdravou rovnováhu společnosti, která se právem může hrdě zvát občanskou. Jako pilný čtenář Tocquevilla přece musí vědět, že právě z kořenů občanských společenství vyrostla americká demokracie, narozdíl od evropských, nadělených národům vrchnostenským dekrety po rebeliích, které však byly většině národů převážně fuk..

Václav Klaus si je dobře vědom problémů a slabostí EU, ale pokud je chce účinně napadnout, bude k tomu potřebovat aktivizovat apatické občanstvo, onu mlčenlivou většinu neangažující se politicky, probudit v občanech pocit politické angažovanosti, tedy ono úsilí organizovat jím tolik opovrhované NGO, nevládní organizace. Obávám se, že to nedokáže zkousnout a zůstane u salonní kritiky a hraběcích rad.