Poslanecká sněmovna schválila další novelu energetického zákona, tzv. Lex OZE II. Zákon je součástí zelené unijní tranzice a na veřejnosti je propagován především jako řešení komunitního sdílení elektřiny. Ihned po jeho přijetí byla média zahlcena pochvalnými komentáři ekologistů. Ještě před tím, než zákon prošel Senátem a byl podepsán prezidentem, začaly zelené spolky nabízet obcím a městům svoje právní a poradenské služby. Není divu. Jak nám v rozeslaných mailech sděluje společnost Frank Bold Advokáti, Ministerstvo životního prostředí podpoří nejméně 40 pilotních projektů v komunitní energetice, které mohou získat až 3 miliony korun na technické, ekonomické i právní služby. 40 x 3 miliony je celkem 120 milionů, a to je už pěkná částka, za kterou stojí radit. Nic proti poradenství, ani proti Frank Bold Advokáti (dříve Ekologický právní servis), až na ten detail, že tato advokátní společnost se zároveň veřejně chlubí tím, jaké prosadila do novely Lex OZE II. pozitivní změny. Kdo u nás vlastně navrhuje a schvaluje zákony? Vláda a Parlament nebo zelení lobbisté? Bohužel, zelení lobbisté.

Desítky milionů na poradenské služby jsou však zlomkem nákladů zelené tranzice. Představitel Svazu moderní energetiky říká, že „sdílení elektřiny z vlastních bezemisních zdrojů bude dlouhodobě přispívat ke zvyšování energetické soběstačnosti a tím i snižování nákladů na elektřinu“. Ale jako vždy, propagátoři zelené ideologie prezentují jenom část tohoto příběhu a jeho dopadů na společnost. Vždyť dnes již všichni vidí, že z důvodu živelného rozvoje občasných zdrojů energie (OZE) musí státní firma ČEPS investovat vyšší desítky miliard do posilování sítě. A nutnost investovat cca 400 miliard již avizují také tři naši největší distributoři. Další miliardy každoročně odplouvají na zaplacení tzv. podpůrných služeb, které vykrývají nečekané výpadky OZE když zrovna nesvítí či nefouká. Proto Energetický regulační úřad také navyšuje regulovanou část ceny elektřiny. A to jsme pouze na začátku dopadů Green Dealu na české domácnosti a firmy.

Zákon Lex OZE nařizuje vybudovat Elektroenergetické datové centrum (EDC), bez něhož nemůže sdílení elektřiny v praxi vůbec fungovat a také „bezplatnou“ instalaci průběhových elektroměrů. A kdo to všechno nakonec bude platit? Budou to opět všichni spotřebitelé ve zvyšujících se cenách elektřiny nebo daňoví poplatníci ve zvyšujících se daních. Nebude se tedy jednat pouze o členy energetických komunit, které budou k nárůstu těchto mimořádných nákladů přispívat.

Jsem zdrženlivý k miliardovým dotacím do solárních panelů či větrných parků a stejně jsem zdrženlivý k zbožštění „komunitní energetiky“. (Hnutí Duha: „Lidé mohou vzít proměnu české energetiky do vlastních rukou a zajistit si dodávku čisté energie z vlastních zdrojů“). Ukažte mi někoho, kdo si pořídil vlastní solární elektrárnu a „natvrdo“ se odpojil od distribuční sítě. A myslí si snad někdo, že se některá komunitní energetická skupina od distribuční sítě opravdu odstřihne?

Jistě, když svítí sluníčko a fouká vítr, mohou obnovitelné zdroje vyrábět i násobně víc elektřiny, než zrovna potřebujeme, ale v zimním období se jejich výroba dramaticky snižuje. A tak například v zasněžených minulých dnech se podílely soláry a větrníky na české výrobě pouhými 0,4 %. Soustavu držely uhelné (46,2 %), jaderné (30,8 %) a plynové zdroje (10,4 %). Jak nám v této situaci pomůže komunitní energetika? Nijak. A to ještě zanedbáváme dost podstatný fakt, že kvůli uměle akcelerované elektrifikaci dopravy a vytápění se bude zatížení soustavy ještě zvyšovat a poroste i spotřeba. Občasné zdroje energie se ze své podstaty nedají řídit a nelze se proto zbavit stabilních zdrojů ani kapacit pro rychlé vyrovnávání výkyvů elektrizační soustavy v situaci, kdy elektřina v síti chybí nebo naopak přebývá. A to všechno musíme zaplatit ve fakturách za elektřinu a plyn. A také to znamená, že ti, kteří strašně spěchají a slibují zavedením komunitní energetiky hory doly, neříkají pravdu. Od počátku Green Dealu (a „komunitní energetika“ je jeho nedílnou součástí) bylo záměrem, aby energie byly drahé. Aby ekonomika prošla zásadní obměnou to i za cenu, že se nám bude žít hůř. A jak vidíme, tak se nám hůře žije.