Předesílám, že jsem právní laik, ba skoro analfabet, nicméně jsem ještě nepozbyl přesvědčení, že mě to nezbavuje ústavního práva svobody projevu a tudíž práva se veřejně vyjádřit i k rozsudku Ústavního soudu ohledně zákona o omezení valorizace důchodů. A proto jsem s velikým zájmem sledoval soudce zpravodaje Ústavního soudu, když ve středu 24. ledna 2024 v televizi zdůvodňoval verdikt této instituce.

Především musím jako laik ocenit ono dokonalé driblování s fakty, které soud předvedl. Ti lidí, kteří tam zasedají, jsou opravdu mistry svého oboru. Ačkoli si na podzim 2022 i vrabci na střeše cvrlikali, že počátkem roku 2023 bude inflace dvouciferná, Ústavní soud uznal inflaci jako fakt až poté, co ji po vyhodnocení statistických údajů vzala 12. února 2023 za prokázanou Česká národní banka a vládní statistický úřad. Tedy výrokem Ústavního soudu je jakákoli budoucí česká vláda zbavena základní politické povinnosti, totiž předvídat.

Ještě zajímavější však je stanovisko Ústavního soudu, že nemohl rozhodovat, podle slov pana soudce zpravodaje, „na zelené louce“, takže mezi přírodní a civilizační katastrofy, jako jsou povodně, zemětřesení a válka, jež opravňují vládu ke zkrácenému legislativnímu řízení, zařadil i sociální jev, jakým je hrozba rozvalu státních financí. Připusťme, že je to opravdu relevantní, pak se ale vtírá otázka, zda neměl Ústavní soud při svém smyslu pro sociální kontext reflektovat i další krizový sociální jev, jakým je politický rozval české společnosti, která je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory podobně jako husité a Panská jednota v 15. století.

Dejme tomu, že Ústavní soud opravdu nerozhoduje na „zelené louce“, neměl by však v současné politické situaci vzít v potaz nejen státní finance, ale i to, jaký společensko-politický dopad bude mít jeho rozsudek? Dalo se předvídat, že svým verdiktem otevře novou frontu ve válce mezi Panskou jednotou pětikoaliční vlády a radikálně husitskými hejtmany Okamurou a Babišem, že příkop, jenž dělí českou veřejnost, se po vynesení rozsudku ještě hrozivěji prohloubí. Takže nebylo by oněch 20 miliard, jež by původní valorizace státní kasu stála, ještě malá cena za alespoň částečné zasypání onoho příkopu?

O tom, že výrok Ústavního soudu opravdu vyvolal další, krajně nežádoucí pnutí ve společnosti, svědčí i následné televizní polemiky, z nichž dvě jsem sledoval. V nich pak hráči vládní „Panské jednoty“ prozradili jednotnou taktiku, kterou budou proti opozičním „husitům“ používat. Hned ve středu večer napadl v jedné televizní debatě poradce premiéra Fialy pan Štěpán Křeček ekonomku Ilonu Švihlíkovou, že kritikou rozhodnutí Ústavního soudu rozvrací ústavní pořádek a ať si dá na takové výroky pozor. Ve čtvrtek večer pak v další debatě tentýž argument jako přes kopírák opakoval známý politik hnutí STAN pan Jan Farský. Prohlásil, že ústavní soudci jsou přece vůbec nejlepší právníci a znalci Ústavy, takže se o jejich rozhodnutí nesmí žádní nýmandi pochybovat, a kdo se přesto této svatokrádeže dopustí, je rozvraceč ústavního pořádku, což mi evokovalo dávné novinové titulky – „my si socialistickou, pardon, pětikoaliční republiku rozvracet nedáme“. Pan Farský také citoval Alenu Schillerovou, která prohlásila, že hnutí ANO bude respektovat rozhodnutí Ústavní soudu, ale o jeho správnosti pochybuje. Pak přidal komentář, že použitím slůvka „ale“ popřela to, co mu předcházelo. Neuvědomil si, že tím vlastně přiznal, že když on cokoli v budoucnosti veřejně řekne a použije slůvko „ale“, všechno to, co před tím slůvkem zaznělo, mohou jeho posluchači pokládat za lež.

Rozumím tomu, že kdyby ústavní činitelé, třebas poslanci, při výkonu své funkce popírali výrok Ústavního soudu, opravdu by narušovali ústavní pořádek. Jenže i tito lidé jsou občané a podle onoho ústavního pořádku mají jako všichni ostatní právo svobody projevu a tudíž i právo kritizovat ústavní soudce, z nich se snaží vládnoucí pětikoalice udělat nedotknutelné bohy. protože se jí to hodí do politického krámu. A pak se vtírá otázka: Není ústavní pořádek, když podle pětikoalice tak úporně závisí na nekritizovatelnosti Ústavního soudu, už beztak v háji?

Tato taktika nekritizovatelnosti ústavní instituce mi připomněla jednu tragikomickou událost z roku 1962. let. Tehdy byl televizní scénárista, publicista a humorista Vladimír Škutina odsouzen na několik měsíců natvrdo do vězení, protože v hospodě řekl, že „prezident Novotný je vůl“. Když jsem v mrazivém listopadovém týdnu roku 1989 zvonil na manifestacích na náměstí Svobody v Brně klíči, zvonil jsem jimi i proto, aby se nikdy nic takového neopakovalo. Teď jsem ale na pochybách. Kdybych veřejně prohlásil, že je předseda Ústavního soudu Baxa vůl, žádali by pro mne pánové Křeček a Farský, potažmo pětikoalice, také kriminál?

Tento článek obsahuje prvky nadsázky, ironie a satiry, přičemž autor opravdu, ale opravdu nepokládá pana doktora Baxu za vola, ale použil toto slovní spojení jako literární figuru pro své přesvědčení, že základem demokratické ústavnosti není božská nedotknutelnost Ústavního soudu, ale právo občana na svobodu projevu, včetně kritiky zmíněného soudu. Jinak by totiž těmi klíči zvonil nadarmo a byl by vůl on.