16.6.2021 | Svátek má Zbyněk


ROZHOVOR: Vojna byl dobrý vklad do života

4.6.2021

Pane prezidente, mám dnes výjimečnou možnost mluvit s bývalým vrchním velitelem ozbrojených sil. Vy jste byl na vojně v době (1961-1962), kdy byla velká snaha se z vojny dostat a zařídit si modrou knížku. Jak jste tuto službu prožíval vy?

To je několik otázek a skoro mám pocit, že se mě na to nikdy nikdo neptal. Tak zaprvé: já jsem zásadní odpůrce modré knížky. Myslím si, že to je eskapismus, že je to vyhnutí se individuální zodpovědnosti, a jestli to někdy někdo, i v éře komunismu, považoval za hrdinství, tak tento názor jsem já opravdu nikdy nesdílel. To říkám zcela rezolutně. Druhá věc: dělal jsem vojnu při škole, neboli jsem šel na vojnu na rok, a měl jsem jednu výhodu – byl jsem tehdy ligový basketbalista, a tak jsem nastoupil do prvoligového družstva Dukla Dejvice, takže jsem strávil rok nedaleko našeho zámečku (sídlo Institutu Václava Klause v Dejvicích, pozn. red.). My jsme sice nebyla ta vojenská jednička, to byla Dukla Olomouc, jako oficiální družstvo armády, to znamená, že náš úkol nebyl pouze basketbal. My jsme byli tzv. nadpočetní a měli jsme ještě jiné úkoly, takže já jsem se stal zástupcem náčelníka proviantu. Ráno jsem odešel do kanceláře proviantního náčelníka a tam jsem strávil většinu dopoledne a plnil jsem povinnosti „provianťáka“ a odpoledne jsem pak měl tréninky, zápasy a podobně.

Možná třetí zajímavá vzpomínka na tento náš útvar, strážní oddíl při MO a GŠ. Aby nás občas jako basketbalisty potrestali nebo donutili dělat něco jiného, tak z nás udělali jednou za měsíc/dva velitele stráže MO nebo GŠ. Uváděl jsem strážné na různá místa na tom ministerstvu a ráno hlásil ministru národní obrany, že se za dobu mé služby nic zvláštního nestalo. Z vojny je samozřejmě zážitků víc, ale tohle si myslím, že je docela pěkný, ne? Sloužil jsem tedy rok, který byl ale o měsíc prodloužený, protože byla kubánská krize. Jako vojín absolvent jsem hodnostně postupoval jako svobodník, desátník, četař a v posledním měsíci jsem byl ještě v průběhu vojenské služby povýšen na podporučíka.

Já jsem někde zaslechl, že jste končil jako major…

Právě proto, že jsem byl trochu mimo tu běžnou vojnu, tak mě o to častěji tahali na vojenská cvičení, takže já byl dokonce 6x na cvičení, což bylo naprosto mimořádné. A vždy po jednom nebo druhém cvičení mě povýšili, takže jsem to dotáhl až na majora.

Tak to gratuluji, pane majore. Když jste se pak stal vrchním velitelem ozbrojených sil, měla na vaši práci vaše osobní zkušenost z vojny nějaký vliv?

Já jsem se nikdy, na rozdíl od některých mých radikálních kolegů ve vládě po roce 1989, armádě nepoškleboval a nekarikoval ji. Vždy jsem bral armádu jako vážnou věc. To je první důležitá teze. A možná bych měl říci ještě jednu důležitou věc: byl jsem ve vládě v 90. letech, spolu s jedním ministrem za ODA, a byli jsme jediní dva, kteří při debatách na zasedání vlády zásadně protestovali proti zrušení povinné základní vojenské služby. Já si myslím, že při všem problematickém těch pár měsíců (určitě ne dva šílené roky) tímto způsobem strávit bylo pro ty mladé muže dobrým vkladem do života.

Já jsem ve věku, kdy mě vaše působení v politice provázelo téměř celým životem, tak se vás zeptám na několik událostí, jichž jste byl hlavním aktérem. Před nedávnem se vzpomínalo na 30 let, které uplynuly od znovunabytí svobody v roce 1989. Jak se na těch 30 let díváte dnes? Máte pocit, že se třeba něco zanedbalo? A co dobrého přetrvává?

Bojím se, že v takovémto krátkém rozhovoru odpověď zploštím. A to je téma, které si zaslouží nezploštění. Odkázal bych na knížku, kterou jsem vydal při třicátém výročí Listopadu ’89. Já jsem ke každému kulatému výročí vydal knížku. Tato poslední vznikla v roce 2019 a má název 30 let cesty ke svobodě – ale i zpět. Vyšla dokonce v několika cizích jazycích, ta dvě poslední vydání jsou unikátní. Vyšlo to maďarsky, což je jazyk, ze kterého člověk nezná ani slovíčko, takže vlastně neví, jak to přeložili (smích). A musím se přiznat, že paradoxně vyšla i v mongolštině. Nemyslím si, že v roce 1989 ani po něm došlo k nějakému selhání, myslím, že jsme nic nepromarnili, že jsme dělali to jediné možné. A protože to byl obrovský společenský proces, tak odmítám vyzobávat jednotlivosti a odmítám je označovat za chyby. Chyba je věc z jiné kategorie. Chyba je třeba v šachové hře, kdy v 23. tahu jste možná měl místo střelcem na G7 jet věží na A6. To je dodatečně třeba analyzováno jako chyba. To ale platí při takovém procesu, jakým je vědomá šachová hra, kdy jedinec táhne, dobře nebo špatně. Společenský proces neměl žádného jednoho šachistu, který by ho řídil, to byla spousta prolínajících se procesů, které se vám v dané chvíli líbily či nelíbily, které jste mohl ovlivňovat, ale nikoli diktovat. Vy jste neměl šanci na té šachovnici udělat ten či onen konkrétní tah. Takže odmítám koncepčně, ne z nafoukanosti, slovo chyby.

Špatně se to ukazuje na jednotlivém příkladu, ale za takový do očí bijící považuji to, že v jednu chvíli, a to už jste možná zažil, vznikl veliký problém s krachy nově vytvořených finančních ústavů zvaných kampeličky. Spousta lidí si vzpomněla na kampeličky z 1. republiky, moji prarodiče tam měli všechny svoje peníze. Vznik kampeliček byl nápad jedné lobbistické skupiny, bohužel z mé vlastní ODS, tažené jedním panem poslancem. My jsme jako vláda zásadně protestovali. Vláda ke každému návrhu zákona musí dát své stanovisko, které parlament vezme nebo nevezme v úvahu. Naše oficiální stanovisko bylo: ne, vláda nedoporučuje tuto riskantní akci. Parlament, aby se mohl utkat s vládou, si to prohlasoval a my byli velmi smutní. To, že to vyvolalo obrovské problémy a my jsme měli pravdu ve své kritice, je historicky nezajímavé. To se prostě stalo a tvrdí se pak – za Klause zkrachovaly kampeličky. Dneska říkat někomu, že Klaus byl zásadně proti a strašlivě se pohádal uvnitř své politické strany s lobbující skupinou poslanců kolem poslance Mandelíka, to se dnes špatně hodnotí. Ale není to v kategorii chyba. S tímhle chápáním toho, co je a není chyba, bojuji už 30 let. Listopad ’89 otevřel obrovskou příležitost vytvořit svět, normální liberální, politicky, ekonomicky, sociálně normální svět a přínos toho byl obrovský. A jestli někdy začíná být likvidován, tak je to právě dnes.

Dalším velkým předělem v historii České republiky, resp. Československé republiky, byla privatizace, která je dnes až démonizovaná. Viděl jsem jeden zajímavý rozhovor s jedním z autorů privatizace Dušanem Třískou s populárním ekonomem Tomášem Sedláčkem (Klaus: Ne, s populárním ne-ekonomem). Pan Tříska zmiňoval tehdejší kontext: „Podívejte se na povstání „žlutých vest“ ve Francii, to vzniklo pouze tím, že se zvedla daň z benzínu. Uvědomte si, že v 90. letech se měnil celý hospodářský systém. My jsme byli rádi, že na ulicích Prahy netekla krev.“ Jak vy, jako jeden z architektů privatizace velké i malé, byste ji dnes pár slovy zhodnotil?

Zásadní nezbytností bylo ekonomiku zprivatizovat. A myslím, že každý z těch hloupých kritiků je dnes nadšený, že fungují naše privátní obchody, restaurace, firmy a služby a tak dále. To se muselo nějak provést. To byl historicky neznámý úkol, který jsme naprosto novátorsky a po nevyšlapaných cestičkách řešili. Takže chytrolínům, kteří si myslí, že by se něco mohlo udělat jinak, nevěřím. Muselo to být takto, a jestli se někomu nelíbí, že ten či onen vlastník zašantročil své v privatizaci získané majetky způsobem, který se nám nelíbí, to je věc úplně jiná. Cílem privatizace bylo zbavit stát, jako neschopného vlastníka, jeho majetku, aby tady mohly vzniknout soukromé podniky, které, když jdete tady po Dejvické, tak jich tam máte 50. O tom byla privatizace. Když citujete Dušana Třísku, on velmi správně říkal: my hledáme prvního vlastníka po státu, my nehledáme nejlepšího, ideálního. Že některý z těch vlastníků uspěje, některý neuspěje a že některý neuspěje svým darebáctvím nebo že lidé začali kupovat něco jiného, to už je úplně jiná otázka. Čili, privatizace musela proběhnout a musela proběhnout zhruba tak, jak proběhla. A zase, nediskutujme o tom, jestli v zákoně o privatizaci velké či malé byl lidovou tvořivostí v parlamentu přidán k vládnímu návrhu paragraf, který umožnil nakonec něco, co se nám vůbec nelíbilo, to je úplně jiná věc a úplně jiný problém.

O části novodobé historie, o které teď mluvíme, byl natočený seriál Roberta Sedláčka České století, viděl jste ho?

Já televizi, to tam klidně uveďte, zásadně a nikdy nesleduji. Já jsem nikdy za komunismu neviděl Televizní noviny. Já jsem do svých 35 let neměl televizi vůbec, ani u rodičů, ani potom doma. Tenkrát jsem ji nesledoval, protože jsem byl zásadně proti. A teď ji nesleduji – protože jsem také zásadně proti tomu, co Česká televize dělá. Čili, já jsem nikdy pořad pana Moravce neviděl, takže neviděl jsem ani České století.

Já jsem byl zvědavý, jak vnímáte zobrazení sama sebe v takovýchto filmech či seriálech.

Zobrazení sama sebe nechci vidět, protože bych nemohl potom usnout, to mi za to nestojí (smích).

Podstatná událost, která se zásadně promítla do života mnoha Čechů a Slováků, byl rozpad federace, který byl bolestný a spělo se k němu několik let. Jak se to nakonec podařilo tak elegantně a za tak neskutečně krátkou dobu, jako je půl roku? Nebáli jste se toho, že to dopadne jako v Jugoslávii, kde právě v té době probíhal válečný konflikt?

Zaprvé bych řekl, že nejsme Jugoslávie, že nejsme Balkán a ta krev je u nás trošku méně horká. My jsme si koneckonců se Slováky nikdy nic tak strašného neudělali, jako si udělaly jednotlivé národy sobě navzájem v bývalé Jugoslávii. To je nekonečný rozdíl, a proto jakkoli je to také rozpad státu, tak je možná více odlišností než podobností. To je důležitá věc. Druhá věc: vy jste řekl slovo bolestný, bolestný rozpad. Já jsem člověk, který jako ligový basketbalista nesčíslněkrát už od dorostu, od roku 1955 do posledního ligového zápasu v Prievidzi v dubnu 1970, na Slovensko velmi často jezdil. Já jsem se oženil se Slovenkou, neboli trávili jsme spoustu letních prázdnin, když člověk za komunistů nemohl jezdit do jiných hor, na slovenských horách, které jsme milovali. A protože manželčini příbuzní žili pod Tatrami u Liptovského Mikuláše, tak jsme dovolené trávili tam. Mám pocit, že mám vyšlapané Vysoké Tatry, Západní, Nízké možná více než průměrný Slovák. Neboli můj vztah ke Slovensku byl vždycky dobrý a pozitivní, nebyl to takový frajersko-český, který někdy také vyvolával nějaké problémy. V tomto smyslu jsem vždycky Slovensko hájil.

Přesto nesouhlasím s výrokem, že ten rozpad byl bolestný. Nevím, v čem bolestný. Myslím, že to je fráze některých lidí. Ukazuje se, že Slovensko snilo o tom, že budou samostatným státem, po desetiletí či staletí, a v momentě, kdy nastala svoboda v nejrůznějších věcech, tak se samozřejmě a logicky vynořilo i toto téma a já jsem měl pocit, že je to třeba respektovat. A protože jsem to respektoval, tak došlo k velmi produktivním a přátelským jednáním se slovenskou stranou a ukazuje se, že domluvit se na mírumilovném rozpadu je možné. A nepřipustili jsme ani Jugoslávii, ani nesmyslný střet Velké Británie s EU, ale nepřipustili jsme ani Katalánsko, kde by dodnes byli ve vězení lidé, kteří chtěli odtrhnout Katalánsko od Španělska. Čili my jsme k sobě měli vzájemný respekt, a proto jsme to takto mohli všechno dohodnout, a ukazuje se, že po technické stránce je ta dohoda triviální. Po technické stránce. Když máte teď na sobě ten vojenský mundůr, tak rozdělit tanky, letadla, munici a zbraně není zas tak šílený problém, a když se zvolí racionální hledisko, jako že jedna země má dvojnásobný počet obyvatel než ta druhá, tak se zvolí jednoduché pravidlo 2:1 a věci se rozdělí za pár měsíců. Šaškárna, kterou EU hrála s Velkou Británií do včerejšího dne (27. 4. 2021, poz. red.), kdy Evropský parlament potvrdil odchodovou smlouvu, tu jsme my nehráli. Takže já to nenazývám bolestný rozchod. Tam byl absolutní zájem Slovenska, aby si vládlo samo, aby jim nevládli z Prahy. Já jsem je dlouho přesvědčoval: spojujete vládnutí z komunistické Prahy s možností společného státu v nekomunistickém světě. Neunáhlujte se, nespěchejte, vyčkejme chvíli, jestli náhodou v nových demokratických podmínkách by to nemohlo být lepší. Nechtěli počkat a to jsem respektoval.

Já slovo bolestné nicméně použiji znova, protože mám dojem, že přicházíme k bolestnému tématu a to je Evropská unie. Když jsme vstupovali do EU, tak jsem zaznamenal váš výrok, který jsem, přiznám se, už nedohledal, tedy „měkké ano“ ke vstupu do EU. Bylo by to i dnes „měkké ano“? Je EU, do které jsme vstupovali, stejná jako dnes?

Unie je velmi odlišná, ale téma je stejné. Já si sám na výrok „měkké ano“ nevzpomínám, ale koneckonců vyjadřuje můj postoj. Myslím, že jsem proslul jiným výrokem, který byl z mého projevu někdy v roce 1991 nebo 1992 na nějaké konferenci v pražském hotelu Atrium, a já jsem tam pronesl výrok, že se sice chceme podílet na evropském integračním procesu, ale nechceme se jako ona pověstná kostka cukru rozpustit v evropském čaji. Chtěli bychom zůstat tou kostkou, jasně tvarovanou, i nadále. To myslím, že vyjadřuje „v kostce“ můj postoj.

My jsme evropský stát a nevidíme důvod, abychom neměli nejlepší možné vztahy s dalšími evropskými státy. Nevidím sebemenší důvod, abychom neměli maximálně otevřenou společnost a otevřenou ekonomiku, ale na té „kostce cukru“ trvám. Radikálním posunem evropského integračního procesu dál a dál ta kostka zmizela. Já to vysvětluji studentům strašně často a oni to málo doceňují. Že ten evropský integrační proces vznikl jako EHS, tedy Evropské hospodářské společenství. Neboli, bylo tam dominantní to „H“. Že to nebylo o všem, ale bylo to primárně o ekonomických a hospodářských otázkách. V jisté chvíli, na počátku 70. let, začínalo být naprosto jasné, že to „H“ už tam překáží a že se nabízí šance pootevřít i další oblasti než jen ty hospodářské. Proto vypadlo „H“ z té zkratky a proto vznikla zkratka ES – Evropské společenství. To už byla výrazná změna, protože integrovat se začaly i jiné oblasti, než jen ty hospodářské. I to bylo ještě přijatelné. Ale na počátku 90. let došlo k radikální revoluci tzv. Maastrichtskou smlouvou, která byla výměnou písmenka „S“ za písmeno „U“.

Do té Maastrichtské smlouvy to bylo společenství států, tam ta „kostka“ pořád ještě existovala, nebyla rozpuštěna. Po té smlouvě to přestalo být společenství států a začala to být unie občanů. Zatímco do toho roku 1991 byl výchozí entitou toho evropského integračního procesu stát, členský stát, tak v této chvíli začal pokus, aby výchozí entitou byl občan. To byl ten základní, fatální zvrat. Že se Unie prohlubovala dále a dále Lisabonskou smlouvou a dalšími, to je věc druhá. Ale ten zásadní zvrat byla ta Maastrichtská smlouva. Tu my jsme propásli, my jsme nebyli v EU a starali jsme se o naší rodící se transformaci, a když byla schvalována, tak jsme se dělili se Slovenskem, takže jsme se tím nemohli moc zaobírat. A nebyli jsme členy, pro nás to byl vnější krok Unie. Proto byl u nás větší střet až o tu Lisabonskou smlouvu, která znamenala další zásadní kvalitativní prohloubení té unie k hlubší unii. Když tady dodnes přijímám velvyslance, tak jim pořád vysvětluji rozdíl mezi integrací a unifikací. To jsou zásadně odlišná slůvka. Takže říkám-li ano, tak říkám ne měkké, ale tvrdé ano integraci. A unifikaci neříkám měkké ano, ale tvrdé ne. To jste mě obohatil, to je dobré (smích).

Žijeme teď v době čínské chřipky, v čase koronaviru. Vy jste velice angažovaný v oblasti připomínání rizik nikoli až tak nemoci samotné, ale boje proti této nemoci. Co vnímáte jako největší ohrožení občana, státu, demokracie v tomto boji?

Pane majore, my jsme v místnosti, kde jsme včera nahrávali na YouTube takový, jak se teď říká webinar, šílené slovo, které mě provokuje. Bohužel to byla virtuální formou prezentovaná akce, kterou jsme chtěli uspořádat jako normální „živou“ akci a bylo to na téma sborníku, který jsme teď vydali – Znovu o covidové hysterii: Kde jsme teď?. My jsme před půl rokem uspořádali setkání špiček naší medicíny, ze kterého vznikl také sborník, který se jmenuje Rozum proti kovidové panice. Ten název je symbolický. Chtěli jsme ho pokřtít na historické výročí 25. února a došlo nejen k tomu, že to bylo proticovidovými opatřeními znemožněno, ale já dva dny předtím dostal covid (smích), tak jsme to neudělali. Chtěli jsme to sice pokřtít, ale včera už k tomu nebyl důvod, ta knížka se už 3 měsíce prodává a docela slušně čte. Moje otázka zní: kde jsme teď? Je to možné najít na našich webových stránkách (www.institutvk.cz). Zaprvé: je naprosto zřejmé, že pandemie, pardon, epidemie končí. To myslím, že je naprosto zřejmé. Všichni to vidí, všechna data to prokazují, ale soudruzi z MeSESu (Mezioborová skupina pro epidemické situace, pozn. red.), ministři zdravotnictví a vláda to nechtějí brát na vědomí. To je první zásadní teze a můj zásadní protest.

Dnes (28. 4. 2021, pozn. red.) byla vydána oficiální zpráva Ministerstva zdravotnictví, že na 100.000 obyvatel u nás testy prokázaly nakaženost 146 lidí za týden. Když 146 vydělíme 7, tak je to zhruba 21. Neboli 21 na 100.000, zjednodušuji, tedy 2,1 na 10.000, tedy 0,21 na 1000 obyvatel. Tedy 0,2 nakažených na 1000 lidí. A nakažení neznamená, že mají covid, to jsou pozitivně testovaní, navíc velmi pochybnou metodou. Tedy 0,2 člověka na 1000 lidí bylo pozitivně testováno na možnost existence, nikoli covidu, ale koronaviru SARS-CoV-2. To je šílená zpráva.

A vaše děti nebo moje vnoučata pořád nechodí do školy. U nás byla včera naše vnoučata a já se ptám mojí 18leté vnučky, která chodí na gymnázium, co je nového. A ona mi říká smutným hlasem: „Já jsem ještě letos nebyla ve škole.“ Takže první věc, kterou rozebíráme, je změna epidemiologické situace. Doprovodným jevem je, že nastává obrovská rezignace veřejnosti. Ty protesty už ani nejsou. Ten tichý vzdor nebo i ten hlasitý, s občasnými demonstracemi, ten mizí, a to je druhá děsivá věc. To znamená, že se podařilo pokořit svobodné občany ČR a udělat z nás manipulované jedince. A třetí dimenzí toho všeho je, že se najednou začínají sčítat vedlejší doprovodné efekty, ten rozpad ekonomiky, rozpad školství, rozpad financí, rozpad našeho státního rozpočtu. Považuji to za novou etapu, kdy se s tím společnost smiřuje a bere to jako permanentní jev a nikoli jako jev dočasný.

Když už jsme u hysterie a paniky: při přípravě svých otázek jsem ještě netušil, že vypukne kauza Vrbětice, ale přesto se vás chci zeptat na reakci na dvě země, které jsou často vnímány trochu nevěcně, hystericky, a to je Rusko a Čína. Myslíte si, že pro ČR jsou právě tyto země primárním nepřítelem? Nemůže jím být v nějakém horizontu spíše opět třeba SRN?

To jste to hodně zostřil. Ano, Rusko a Čína nejsou naši sousedé a jakkoli jsou považovány za naše úhlavní nepřátele, tak já myslím, že i Rusku i Číně jsme naprosto lhostejní. My pro ně nejsme prioritou. I ve vztahu k Rusku jsou mezi námi tři země jako jistý nárazník, zatímco Německo je naším věčným sousedem a věčným problémem. Takže ano, jestli hrozí, že budeme „spolknuti“ jako ta rozpuštěná kostka cukru díky procesu evropské unifikace, tak nehrozí, že budeme „spolknuti“ Ruskem, a nehrozí, že budeme „spolknuti“ Čínou. Jestli něco hrozí, tak že budeme přímo či nepřímo, oficiálně či neoficiálně, vyhlášeně či nevyhlášeně „spolknuti“ Německem.

To mě samozřejmě trápí. Já jsem dlouhá léta apriorně, bez přemýšlení, odpovídal na otázku, kde jsem se narodil, že v Československu. Teď už říkám často, a zejména to říkám v Německu, že jsem se narodil im Protektorat Böhmen und Mähren, v Protektorátu Čechy a Morava. Nepodceňujme tuto věc. Já jsem jako malé dítě zažil bombardování Prahy, já jsem zažil to, že jsem byl jako dítě snášen do sklepa na Vinohradech, abychom se nestali obětí bombardování. Takže tyto věci opravdu beru vážně a mám hrůzu z toho, že nové generace je u nás strašlivě podceňují. Já nedémonizuji Německo, ale současně vím, že je to velký, mocný soused a vůči velkému, mocnému sousedovi se musíme mít vždycky na pozoru.

Mě ta otázka, v takhle vyostřené podobě, napadla v souvislosti se současnými tendencemi v Německu, kdy jsou jako téměř nepřípustné chápány některé názory, třeba na AfD (Alternativa pro Německo, pozn. red.). Vím, že jsou v ní někteří lidé, jako ostatně asi v každé straně, kteří se mi zvenku moc nelíbí, ale samotná strana a její myšlenky mi jako extrémní nepřijdou. Přitom jsou v médiích stále označováni za extrémistickou, ultrapravicovou a podobně. A zdá se mi, že ta debata je umlčována ještě dříve, než vlastně začala. Souhlasíte s tím?

To jste naprosto unikátní člověk, který se mě na toto ptá. To se skláním a oceňuj vás za tento názor. Na straně jedné je AfD, a i já to už teď bohužel vidím, chaotická struktura. A jestli to bylo logické na počátku, tak už to teď přestává být omluvitelné. V totálně nepřátelském německém prostředí vytvořit novou politickou stranu je zázrak a to se AfD podařilo a já jim v tom nesmírně fandím. Opakovaně jsem jezdil na jejich kongresy a jejich volební meetingy a propagoval jsem je. Ale mám pocit, že to, že pořád ještě zůstávají spíše „Občanským fórem“ než „Občanskou demokratickou stranou“, že si pořád hrají na to, že si nejsou schopni zvolit předsedu a mají pouze mluvčí. Jako to bylo u nás v Občanském fóru, které se inspirovalo disidentskými procesy. Aby nebyli zatčeni předsedové, tak se tomu říkalo mluvčí. AfD zůstává u toho, že má mluvčí, ta struktura je pořád ještě chaboučká a to vede k tomu, že uvnitř AfD vznikají hlasy, které v Německu nesmírně provokují a způsobují snadný atak těch velmi nepřátelských dominantních politických stran a dominantních médií. To mě strašně mrzí a je to veliká škoda. Kdykoli přijdu na akci AfD, tak mám pocit, že jsem v úžasné chvíli naší polistopadové éry a mého ježdění po celé zemi, mluvení na náměstích, v divadlech, v obřích sálech a tak dále, prostě stejná skupina lidí, stejné nadšení, stejná naděje, že je možné něco změnit. Já z toho mám pěkný pocit. No a pak objevím fatální střety na jejich kongresu, kde se hlásí ke slovu různí chaoti a to neexistující nebo velmi slabé vedení tomu není schopno čelit. To mě opravdu trápí. Ale díky za AfD. Ale vy to vidíte bezvadně, to jste mě potěšil.

Na odlehčení mám už poslední otázku. My ten náš Hradní zpravodaj vydáváme ještě s naším tělocvikářem a on mi kladl na srdce, ať se vás zeptám ještě na sport. Vy jste velký sportovec, vybavuji si i vaše slova, jaká je sport skvělá průprava do politiky, pro umění fair play nebo umění prohrávat. Sledujete nějaký sport, jakého klubu jste případně fanouškem?

Sport nesleduji a nejsem fanouškem žádného klubu. Já jsem čtvrt století hrál basketbal, na úrovni československé první ligy nějakých deset let, takže snad o tom basketbalu něco vím. Já jsem pak při tom utichání basketu začal závodně hrát sport, který se mi vždycky velmi líbil a myslím, že bych ho mohl umět možná lépe než ten basket, a to byl volejbal. Takže jsem v závěru své kariéry, do vstupu do politiky, do nějakých svých 47 let hrál nějaké nižší soutěže pražského volejbalu a považoval jsem ten sport za geniální. Ten volejbal je skvělý v tom, že se jezdí na víkendové turnaje někam na Posázaví. To je úplně jiná věc než zatuchlá tělocvična při basketbalu. Takže volejbal byl druhý sport, kterého jsem se zúčastnil. Nevím, jestli to mám označit za závodní úroveň, ale v každém případě jste musel mít registrační průkaz, dres a oficiálního rozhodčího. To není zakopání si někde na plácku před domem. Velmi jsem od dětství inklinoval k lyžování, a proto jsem také oba své syny dotáhl k závodnímu lyžování, takže jsem se s nimi také nachomýtl k nejrůznějším závodům a motal jsem se tam i jako bafuňář těch závodů a pokoušel jsem se s nimi také občas projet. A pak jsem začal už k stáru hrát tenis, protože to je pro politika jediný možný sport. To je sport, který nepotřebuje, aby proti sobě stála dvě šestičlenná družstva, ale můžete se s jedním člověkem domluvit, jestli má dneska v 5 h čas. Tenis hraju, pokouším se ho hrát dodnes. Dnes je čtvrtek, naposled jsem ho hrál v neděli. I když nevím, jestli je to teď dovoleno.

Pane prezidente, moc vám děkuji za rozhovor!

Ptal se Jan Kupka, Hradní zpravodaj, květen/červen 2021

www.klaus.cz



Advantage Consulting, s.r.o.
SERVISNÍ TECHNIK

Advantage Consulting, s.r.o.
Praha, Středočeský kraj
nabízený plat: 34 000 - 38 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.