4.7.2022 | Svátek má Prokop


ROZHOVOR: Bohatý Němec platí mnohem míň než my

23.2.2022

Prozradíte, jak hodnotíte, jako příznivec politické změny, kroky nové vlády?

Vláda se představila standardně, tak jak by to udělala jakákoliv jiná vláda. Vyměnila úředníky za své příznivce, dala „trafiky“ (ne)potřebným funkcionářům, což není nic divného. Jen je mi ale líto, že si protiřečí. Tím mám na mysli podvojné myšlení podle Orwellova „doublethink“, tj. udržet pohromadě protikladné informace a zároveň oběma věřit, když související rozšíření „korýtek“ – víc ministerstev a náměstků – se prezentuje jako významný krok k finančním úsporám. Zase se objevily „tradiční“ dary z daňových rájů – nic překvapivého!

Vláda zdůrazňuje, že na rozpočtové úpravy měla zhruba jen 50 dní, aniž by přiznala, že možnost se na to připravit měla roky. Nicméně vládu ctí, že splnila slib úspory sto miliard. Rozpočet má především signální význam a potvrzuje úsilí vlády zlomit nepříznivý trend vývoje financí státu, což je krok správným směrem. Obecně je žádoucí, aby veřejné rozpočty omezily podporu spotřeby, která zvyšuje prostor pro růst cen, i když připusťme, že někdy na úkor dnových poplatníků. Je úctyhodné, že nejvíce se hodlá ušetřit na dotacích pro solární byznys, o celých 8 miliard proti prvotnímu plánu. Celkově neinvestiční dotace ale poklesnou z původně plánovaných 95 miliard na necelých 66 miliard. V této souvislosti se tak nabízí otázka, zda to nezbrzdí chuť firem investovat do inovací.

Institut Václava Klause se otevřeným dopisem obrátil na premiéra Petra Fialu, přičemž mu vytkl nepochopitelnou pasivitu ohledně hrozícího konfliktu na Ukrajině, což je podle IVK dlouhodobě největší bezpečnostní hrozba na našem kontinentě. Jde přitom o budoucí možné zapojení Ukrajiny do NATO. Považujete za pravděpodobné, že by Ruská federace něco takového připustila?

V přírodě existuje teritoriální nárok oblasti působnosti, platný zejména u zvířat. I mocnosti si nárokují obdobné právo. Připomeňme si tzv. karibskou krizi (1962), kdy byl svět na prahu války. A obdobně by určitě USA nechtěly, aby se Mexiko či Kanada staly proruskými. Analogicky by se chovala jakákoli jiná supervelmoc.

Rusko má sice mocenská traumata, která zatěžují jeho politiku, ale je otázkou, jestli přistoupení Ukrajiny do NATO je jen otázkou traumatu a jestli to není jen racionálně zvažovaná nezbytnost. To si musí vyřešit zúčastněné strany samy, a to zejména s ohledem na to, co by tím kdo získal. Třeba Rusku by válka přinesla rozvrácenou zemi, kterou by muselo nějakým způsobem stabilizovat a dlouhodobě bojovat proti partyzánům, ekonomickým sankcím a tak dále. To by se nikomu nevyplatilo, nejenom Rusům, ale ani Západu.

Zbytečně politicky předbíháme událostem. Z nedávné historie známe, že nejhorší jsou nechvalně proslulé koalice „úslužných“, kdy se stačí zpětně podívat, jak dopadl Irák. Z naší pozice je strategicky důležité, abychom počkali na společnou akci v rámci NATO. Proto se zdá někdy nadbytečné, aby zemička, jako je naše, kvůli tomu vyhlašovala Rusku – byť jen slovní – válku, i když ironicky řečeno, by nebylo na škodu poslat na Ukrajinu bojechtivé politiky a možná i celé ministerstvo obrany.

Vláda si nepočíná dvakrát přesvědčivě ani tváří v tvář energetické krizi v ČR. Nebo si myslíte, že stačí zvýšit příspěvek na bydlení pro ty nejchudší a bez jakýchkoli aktivních kroků proti energetické drahotě hodit přes palubu střední třídu?

V cenách energií se odráží vývoj na trhu energií, stejně jako i veškeré chyby v řízení energetiky, což se během krize znásobí – ale kilo uhlí a litr plynu má stále stejnou energetickou účinnost. Politici i česká média často uvádějí, že energetická krize postihla Česko stejně jako jiné státy, ale je to trochu jinak.

Faktem je, že u nás máme o 50 procent vyšší ceny elektřiny a plynu než nám blízké Slovensko, Polsko i Maďarsko včetně bohatého Německa. V České republice se zvýšily ceny energií až o stovky procent, zatímco jinde ani ne o polovinu. Třeba dodavatel plynu Innogy prodává plyn odběratelům v Česku dvakrát dráž než našim sousedům. Takže se ptáme, proč je u nás násobně vyšší energetická cena, co na to vláda, státní úřady a proč o tom neví ERÚ.

Kdyby naši politici cítili alespoň trochu národního zájmu o prosté občany, tak bychom nyní neměli nejvyšší ceny energií ze všech zemí Evropské unie. Nekupovali bychom ruský plyn za násobky ceny z Německa, stejně jako bychom nedodávali na německou burzu naši levně vyrobenou elektřinu a následně ji draze vykupovali. Měli bychom dlouhodobé kontrakty na levný plyn s Gazpromem, jako mají například Německo, Itálie, Francie a zejména Maďarsko. A místo podřadné závislosti na burze v Lipsku bychom především uspokojili naše spotřebitele, naší vlastní levnou, a tudíž námi vyrobenou energií, a pak teprve bychom prodávali přebytky, jako například Francie.

S energií se bude muset v příštích letech, a to nejen s ohledem na ochranu klimatu, šetřit. Kudy povede pro Evropu cesta?

Nejprve omezením naší osobní spotřeby, troufnu si říci restrikcí naší rozežranosti či zpupnosti z přepychu, a to nejen u zchudnuvší generace řadových občanů, ale především chováním zvolených představitelů. Třeba předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová neváhala použít letadlo na skokový přesun z Bratislavy do Vídně, na celosvětovou konferenci o úspoře klimatu zase přiletěli svými vlastními speciály představitelé řady zemí. A pro další příklady nemusíme chodit daleko.

I naši představitelé Miloš Vystrčil (OFD) s Markétou Pekarovou Adamovou (TOP 09) letěli do Bruselu airbusem české armády se spotřebou 4000 l/h, to je 3,25 t/h. Za dvě hodiny 6,5 tuny, emise 3,45 kg CO2/kg paliva. Celkem 22 tun CO2, což je spotřeba elektřiny z uhlí dvou rodin za rok v bytě 120 m2. To je „v souladu“ s tradičním chováním globálních zbohatlíků včetně těch, kteří lobbují za nastolení tzv. zeleného údělu.

A ušetřit by se dalo i na provozu, nepřevážet potraviny na dlouhé vzdálenosti a třeba zamezit vzletu tisíce letadel „duchů“, která nepřevážejí téměř žádné cestující. Může za to nejen přetrvávající nízká poptávka po letecké dopravě způsobená pandemií koronaviru, ale také pravidlo Evropské komise, které aerolinkám nařizuje využít alespoň polovinu přidělených letištních slotů, tedy vzletových a přistávacích intervalů. Pod hrozbou, že o sloty přijdou, raději odstartují i s prázdným letadlem.

Vodu kázající, ale víno pijící Vystrčila s Pekarovou Adamovou nechme stranou a pojďme k jiné podivuhodnosti. Co říkáte tomu, že koncem ledna připlula do Česka historicky první loď naložená černým uhlím z Austrálie, které má pomoci Ostravsku, kde je ho kvůli útlumu těžby nedostatek?

Tak to jsme se dočkali – do uhelné velmoci, jakou je Česko, dovážíme uhlí až z daleké Austrálie! Je to údajně levnější než udržet v chodu důl v zatracovaných OKD. Co je řečí, že se musíme chovat ekologicky a jezdit s neekonomickými elektroauty, když musíme omezit naše vlastní přírodní zdroje, stejně jako naše pracovníky. To je pro normálního občana těžko pochopitelná kuriozita, protože každý vidí svým vlastním pohledem, co a jak je ekologické. Je ale pravdou, že spotřeba černého uhlí klesá, momentálně je okolo čtyř miliónů tun ročně, takže se tak malá těžba asi nevyplatí. Navíc si nedevastujeme krajinu, a prodávat naše uhlí do zahraničí je prý sporné. OKD ani povolení na těžbu po roce 2022 nemají, a aby mohly dále těžit, musely by získat souhlas, což trvá léta.

Taky by byla nutná shoda s Polskem, které je z jedné dvacetiny závislé na Turowu (cca 1500 MW) a Poláci energii z hnědého uhlí nezbytně potřebují, když její odstavení by mělo stejně devastující účinek jako rakouský požadavek odstavit náš Temelín. Dostupné zásoby v řadě černouhelných dolů pomalu docházejí a na otevírání nových šachet nejsou ani peníze. Provoz černouhelných elektráren je navíc při dnešní nesmyslné hodnotě emisních povolenek silně ztrátový. Nicméně v Polsku nedávno nastal zamlčovaný blackout, což asi málokdo ví. Kuriozitou zůstalo, že na jeho odvrácení se musely spustit dlouhodobě odstavené uhelné elektrárny až někde ve Švédsku. Tak to máme pěkné vyhlídky!

Takže uhlí z Austrálie, létající prázdná letadla, nesmyslné převážení zboží sem a tam po zeměkouli je (ne)ekologicky v pořádku. Ale uvědomme si, že jen cca 50 velkých dopravních lodi vyprodukuje za rok emise jako všechna osobní auta v Evropě za deset let. Takže to celé zelené šílenství je něco jako špatná komedie pro ožebračení lidí v (sou)druženém EU, jakoby RVHP-Sojuzu, protože převážet uhlí přes oceán je ekologické už proto, že v Austrálii si byznysmeni mnou nadšením ruce.

Nezanedbatelnou roli v takovém údiv vzbuzujícím počínání hrají dotace, které jen pokřivují ekonomiku. Co se s tím ale v rámci EU dá dělat?

Dotační politiku Evropské unie můžeme označit za ekonomický přestupek, protože na ně dosáhnou jenom některé subjekty z jednotlivých odvětví, což samozřejmě křiví tvorbu cen. Je to téměř zločin, který se vyskytuje, protože se tu dostávají do nespravedlivé pozice některé hospodářské subjekty, které na dotace nedosáhnou. Jde o analogii koloniální politiky a područenství bývalé Sovětským svazem ovládané RVHP, což se dříve skrývalo pod pojmy socialismus a komunismus. Opět se budou mít dobře ti, kteří mají dobré kontakty, stejně jako politický establishment tzv. eurohujerské administrativy, třeba výhodné pro výkup emisních povolenek spekulanty. Podporují se de facto ti, kteří potom ničí ideologicky, a tím i ekonomicky naší zemi.

To dnes můžeme sledovat v rámci Zelené dohody pro Evropu, protože tento tzv. Green Deal není nic jiného než přerozdělovací proces. A toto násilné rozdělující schéma brání přirozenému (technickému) rozvoji (automobilky) a může se stát smrtonosným právě pro ty, kteří tvoří nejvíce potřebných hodnot a kteří na tom pak tratí. To je samozřejmě potřeba řešit – ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že jsme nedílným členem Evropské unie a že není cesty zpět.

Bohužel, systém je takový, že jednotlivé členské země přijímají dluhy v rámci obrovských, mnohamiliardových obnosů, které přitom nelze naplňovat, protože se jedná o záležitosti, které EU teprve projednává nebo se čeká, až je upřesní. Je to vlastně „vymyšleno velmi dobře“, protože jestliže se všechny země takto zadluží, pak už žádná nebude chtít – ani moci – následovat brexit, protože by byla nucena ten dluh uhradit, což si nikdo nebude moci dovolit.

Všechno se při ochraně klimatu točí kolem – v přemíře produkovaného – oxidu uhličitého. Jak to vidíte s jeho uchováváním a regenerací?

Nejsem zastánce teorie, že za všechno může přemíra lidská produkce CO2, což je i v protikladu se zkušeností z historie jeho vývoje. Nicméně výzkum jeho zpracování je vývojově žádoucí. Jednou z možností je napumpovat CO2 do vysokotlakové nádrže, která obsahuje plastové části a práškový pigment. Poté se směs zahřeje a zvýší se tlak natolik, aby plyn přešel do tzv. superkritického stavu, kdy si nastavuje vlastnosti rozpouštědla. Tlak se poté dále zvyšuje až na hodnotu 170 barů, což je chvíle, kdy se CO2 rozpouští do práškového pigmentu, a ten se následně spojí s plastikovými částicemi.

Jiný způsob využívá katalyzátory, třeba kapalné kovy s nanočásticemi vytvořenými z prvku ceru, vytvářející dobře vodivou směs, jejíž povrch se přitom chemicky aktivuje. Oxid uhličitý, který je rozpouštěný v nádrži s tímto kapalným elektrolytem, se průtokem elektřiny pomalu přeměňuje na vločky pevného uhlíku, jež se postupně odlupují od povrchu kapalného kovu.

Další metoda zahrnuje zahřátí tekutého kovu na teplotu přibližně 120 stupňů Celsia. Poté se do kapalného kovu vpustí oxid uhličitý, čímž dochází ke vzlínání bublinek plynu, a jak se pohybují kapalným kovem, molekula plynu se štěpí a vytváří vločky pevného uhlíku. Bohužel, to s sebou přináší i Cimrmanův efekt tzv. „hromadění horníků v dole“.

Americké laboratoře Argonne National Laboratory se v této oblasti zabývají i výrobou metanolu, a to na obdobném principu, přičemž zkoušejí katalyzátory na bázi speciálních nanostruktur mědi či ceru. Další vědecká pracoviště pracují s nanovlákny oxidů mědi nebo titanu, pracující někdy i v kombinaci s bakteriemi. A ještě jiné vědecké týmy pracují na přímé konverzi oxidu uhličitého na kyselinu mravenčí za přítomnosti uhlíkových mikrovláken.

Je to hodně vědeckého výzkumu se zatím neupřesněnými výsledky.

Dá se říci vzhledem k momentálně hodně využívaným surovinám, kde jsou při jejich těžbě a následném zpracování největší ekologické ztráty a výdaje?

Kupříkladu výroba jedné tuny hliníku z bauxitu, tedy běžného zdroje široce používaného materiálu, má za následek mezi 14 a 16 tunami CO2. A to ještě záleží na tom, v jaké části světa bude vyráběn, protože třeba v Číně, kde se k výrobě používá pouze uhelná energie, budou emise z výroby ještě vyšší. Další výdaje se týkají tradiční produkce cementáren, oceláren a to spolu s uhelnými elektrárnami, které navíc produkují mohutný dým s nežádoucími mikročásticemi. Ale CO2 není všechno.

Podívejme se na výrobu lithia, nezbytného pro všechna moderní elektrozařízení. Obyčejně se vyskytuje ve formě sloučenin v sedimentech a horninách spolu s dalšími neobvyklými prvky. Největší část vytěženého lithia se těží rozpouštěním a extrakcí nosných hornin ve vodě. Představme si, že tam někde pod zemí je jakási „kapsa“ vhodné horniny, ze které to „bateriové zlato“ umíme dostat jen tak, že tam zavedeme opravdu velké množství vody na nezbytné proplachování. Otázka zní: kolik? Na vydolování jedné tuny výsledného lithia je potřeba asi 2 tisíce tun vody, což je asi 52 cisternových návěsů. Na roční produkce lithia se tak spotřebuje objem cca 25 našich Máchových jezer.

Pozoruhodné je, že se především těží na poušti a v suchých oblastech, nejčastěji v Číně, v Africe a v Jižní Americe, kde už je beztak málo vody. Výsledkem jsou krásné modré řeky v okruhu 150 kilometrů od každého vrtu, ale často bez ryb. Kýžený kov se totiž získává odpařováním vyplaveného nálevu na slunci, a tak se nám všechny ty reaktivní prvky jako bór a taky ten tolik chtěný kov dostávají do přirozeného vodního oběhu.

A takový je život řady těžebních technologií.

Jakou perspektivu, s ohledem na vámi zmíněné skutečnosti, mají naše baterie a solární panely?

Je málo známé, že Soudní dvůr EU částečně zrušil směrnici z roku 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, a to v rozsahu, v němž tato směrnice ukládá výrobcům fotovoltaických panelů povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto panelů. Pokud tyto panely byly uvedeny na trh před datem vstupu platnosti uvedené směrnice, jejich likvidace se notně prodraží, protože nic není zadarmo!

To vede k další inovaci a výzkumu. Připomeňme si, že klasický solární článek funguje na principu, kdy máme dva materiály vhodně smíchané, a kdy se jeho části chovají jako tzv. donory, jež mají hodně elektronů – a akceptory, které mají málo elektronů. Ozářením takového materiálu pak dochází k separaci náboje, v jednom se vytvoří tzv. pozitivní díra a ve druhém pak jeden elektron navíc. Tyto dva nosiče náboje se přenášejí směrem k elektrodám a vytvářejí napětí a elektrický proud. Nově se do materiálu přidává ještě třetí složka, která dokáže do struktury svých chemických vazeb ukládat elektrony. To je možno nastavit tak, aby nebyly úplně stabilní a aby se s nějakou pravděpodobností zase následně otevřely a elektrony vypustily ven. To lze regulovat například pomocí teploty nebo dalších externích vlivů. Jednalo by se tedy o třísložkový systém, kdy by dvě složky elektrický proud vyráběly a třetí složka by ho uchovávala pro případ, že bude potřeba ho zpátky uvolňovat. Tím se spojila fotovoltaika s baterií, což je hledaná hudba budoucnosti.

To je technologická hudba budoucnosti. Jaká je společenská hudba budoucnosti, kam směřuje lidstvo svým chováním a měnícími se postoji k tomu, co ještě před nedávnem bylo nedotknutelné?

Soudobé ničení soch, omezování svobody slova, státně tolerované fake news neboli dezinformace a přehnaný antirasismus s cílem zapřít minulost – je ve stylu diktatury komunistů a Tálibánu, kdy se musí zničit všechno, co připomíná odlišnost od státem prosazované politiky. Zlo je vždy nebezpečné a je úplně jedno, jakou ideologií se se ohání. Zlo zůstává stále zlem, a tak se můžeme začít bát slov vyňatých z Orwellovy knihy „1984“, že válka znamená mír, svoboda je otroctví a nevědomost síla pokroku.

Třeba v roce 2021 byla zaznamenána největší perzekuce křesťanů v dějinách. Spočítala to organizace World Watch List a zveřejnil server Open Doors. Perzekuci a diskriminaci zažívá 360 milionů křesťanů, přičemž téměř 6 tisíc bylo za svou víru zavražděno, dalších 6 tisíc vězněno bez soudu a téměř 4 tisíce byly uneseny, což je roční nárůst o 24 procent. Kromě toho bylo poškozeno nebo znesvěceno přes 5 tisíc kostelů. Z deseti nejvíc perzekvujících zemí je 8 islámských následovaných Severní Koreou a Čínou. Obdobně Pákistán perzekvuje vedle křesťanů i hinduisty a v posledních několika letech je tam zaznamenáno rozsáhlé ničení hinduistických památek. Z někdejších 2500 chrámů z doby, kdy nynější Pákistán byl součástí nábožensky tolerantní britské Indie, jich podle informací z indických zdrojů zbývá sotva 500 a jejich ničení pokračuje.

Jako odezvu si Evropský parlament loňského roku odsouhlasil Zprávu o politice a právu, a to v oblasti legální migrace. Předložila ji švédská europoslankyně Abir Al Sahlani – všimněte si typicky švédského jména – a lobbuje se v ní za vytvoření bezpečných cest pro jakékoli migranty. Zároveň se tam navrhuje zrušení lustrace při vstupu, tj. ztotožnění podle dokladů, kontroly věku a původu. Neznamená to průnik (ne)práva i v kolébce křesťanství v Evropě? Co všechno nás ještě čeká? Nezávidím nastupující generaci řešení takových problémů, jako je radikalizace společnosti, (ne)plnění zeleného údělu a mnoho dalšího kolem přežití lidstva.

I když řešení takových problémů nastupující generaci nezávidíte, co si o takovém vývoji světa a roli osobností v něm myslíte?

Zestárnul jsem a světu a jeho politice čím dál méně rozumím. Mám pocit, že všem sloužící prostor a jeho dimenze je mně samotnému i mým vesměs akademickým kolegům omezován, když se stává více rozporuplným, konfliktním a někdy až nebezpečným. Vždy jsem chtěl – a dosud chci – kolemjdoucímu světu a jeho řádu porozumět, ale veřejný prostor mi poskytuje stále menší možnosti i přes – a možná i navzdory – existence moderních prostředků komunikace jako internet a podobně.

Potřeboval bych lépe zainvestovat svoji zbylou aktivitu a badatelskou zvídavost do dalšího poznávání – ale střetávám se nejen se svým osmdesátkou omezeným hlediskem, ale i s málo pochopitelnou radikalizací společnosti vedoucí až k neomarxistickým rozbrojům. To mě děsí při vzpomínce na hořkou zkušenost s bolševikem, kterou ze mě nesmylo ani třicet let demokratizace, kde ani jedna generace nenašla sílu pro dokončení osvěty.

Ptal se Jiří Hroník. PL, 18.2.2022



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 1. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 1. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...