Ti, kteří nám říkají, co si máme myslet, považují výročí vzniku republiky za dobrou příležitost vysvětlit nám, že je na čase s tím národním divadýlkem skoncovat.

Národní stát prý končí a porobení, které hrozí všem malým, unikneme, jen když se pod heslem „více Evropy“ ještě úžeji přivineme k velkoevropskému impériu. To je prý dobře i proto, že jsme za těch sto let ukázali, jací jsme plebejci, kteří si sami neumí vládnout.

Já bych spíše řekl, že k naší historii neoddělitelně patří rozporuplné zkušenosti s politickými a hlavně s intelektuálními vůdci. Po Bílé hoře usekli nepřátelé národu hlavu a od té doby byly ti nejlepší z nás často vězněni, vyháněni a zabíjeni.

Zářná výjimka byla Masarykova generace a s ní přicházející nezávislost. A najednou ti plebejští a po staletí utlačovaní Češi, Moravané a Slováci vytvořili vzkvétající stát. Ale vzápětí nás prokletí Bílé hory znovu dohnalo a o schopné vůdce nás připravili nacisté a komunisté.

A teď? Žijeme ve svobodné zemi, a přesto znovu zažíváme ztrátu elit. Naši politici jsou tak jako vždycky dobří i špatní. Ale chybí nám to nejdůležitější - intelektuální předvoj. Ten se však tentokrát od svého národa odpoutal sám.

Ti, kteří mají posilovat identitu a hrdost národa na to, že jeho republika přežila sto let v nevlídném prostředí mezi dvěma útočnými velmocemi, a ti, kteří mají rozeznat a uskutečnit cíle většiny společnosti, žijí kdesi mimo ni. Duševně emigrovali na Západ, přestože to dnes již není potřeba. Značná část veřejně činných intelektuálů využila získanou svobodu myšlení pouze k tomu, aby nekriticky převzala západní názorové módy.

Podle nich má být národní myšlenka udušena v zeleno-růžovém názorovém smogu, který se k nám valí ze Západu. Naši intelektuálové většinou podporují vpád infantilní společnosti, které vadí každá jasně vyslovená myšlenka, která má raději cizince než vlastní lidi a která povzbuzuje menšiny k tomu, aby zpochybňovaly názory a životní styl většiny.

Pro příliš mnoho našich vzdělanců není česká matka samoživitelka tak sexy jako filmové polo-hvězdy, které někdo před deseti lety polo-zmermomocnil. Obrázek přeplněného člunu ve Středozemním moři je vzrušuje víc, než přeplněná čekárna u vesnického obvoďáka. A slumy kdesi za horizontem nabudí jejich humanismus více, než chudý důchodce za rohem.

Národní umění a architektura jsou pro ně dost dobré jen tehdy, když se co nejvíce podobají tomu, co obdivují jejich názorové idoly v cizině. A od nich někteří dokonce převzali opovržení vůči vlastnímu národu a nadávají mu do „plebejců nebo dementů“, protože se odvážil demokraticky zvolit jiné vůdce, než oni přikázali.

Přesto, že svět je jako vždycky plný nebezpečí, tak je tentokrát historie na straně většiny. Národy ožívají i bez svolení popletených mudrlantů v redakcích a na katedrách.

V posledních letech se z národů stávají ostrovy odporu proti kramářské a sociálně nespravedlivé globalizaci, migrace dokládá, proč je nezbytné zachovat si národní identitu tváří v tvář útočící zaostalosti, a kolísající babylonská věž jménem Evropská unie ukazuje, jak je nezbytné, aby si národ zachoval co nejvíce nezávislosti. Národ mírumilovný, ale sebevědomý, národ opírající se o staletí své historie a o samozřejmou soudržnost podél osy jazyka a tradic. To je domov těch, kteří vědí, že naděje na úspěšný rozvoj společnosti stoupá tam, kde o pravidlech soužití rozhoduje většina těch, kteří sdílí národní identitu.

Chtějí-li se intelektuální elity zase vrátit domů, jsou vítány, ale ať se napřed naučí vlastenectví. Ať se naučí, že vlastenectví neznamená být se světem, ale především s vlastním národem. Být s ním a věřit v něj a sloužit mu i tehdy, když odmítá přijmout jejich názory, a dokonce i tehdy, když si to v jejich očích vůbec nezaslouží.