O celé problematice bylo v posledních měsících napsáno již velmi mnoho. Nemyslím si, že jsem ten nejpovolanější se k aktuálnímu stavu a možnosti budoucího řešení vyjadřovat. Mohu nabídnout jen pohled člověka z praxe pracujícího ve zdravotnictví dvacet let, který prošel pracovištěm fakultním, krajem řízenou nemocnicí a nestátními zdravotnickými zařízeními. Pracoval jsem postupně v pozici sekundárního lékaře, vedoucího lékaře, primáře, náměstka léčebné péče a ředitele nemocnic.

Dovolte mi nejprve se pokusit celou problematiku pojmenovat a ve druhé části se dotknout možných způsobů řešení.

Aktuálně celá situace kolem iniciativy „Lékaři jsou jen lidé“ z mého pohledu poněkud zdegenerovala zejména jen na otázku platů lékařů. Tak by to ale být nemělo. Ani v očích odborníků, kteří situaci řeší, ani mladých lékařů, kteří s požadavky přišli, ale ani v očích široké veřejnosti. Problematika zdravotnictví v naší republice je mnohem komplexnější a netýká se vůbec jen lékařů, ale veškerého zdravotnického personálu a pacientů.

Stejně jako většina pracující mladé generace si i mladí zdravotničtí pracovníci připadají přetížení a za svou nelehkou práci neadekvátně ohodnocení. Přáli by si mít více prostoru na soukromý život a svou vlastní mikroekonomiku zajištěnou pouze příjmem z hrubé základní mzdy. S tím souhlasím jen částečně. Zdravotnictví je totiž specifické. Pacienti potřebují péči v režimu 24/7, takže služby v akutním provozu jsou prostě nutností. V průběhu služeb (dnes tzv. ÚPS – ústavních pohotovostních služeb od cca 15:30 do 7:30 následujícího dne) se také mladý lékař naučí nesrovnatelně více než při běžné osmihodinové práci přes den. Učí se komplexnosti přístupu k pacientovi, rychlého a správného rozhodování pod časovým a profesním tlakem. Většinou nechce rušit staršího kolegu, pokud to není nezbytně nutné a snaží se použít vše, co se dosud teoreticky i prakticky naučil a udělat pro pacienta to nejlepší možné. Tyto nepříjemné zkoušky každého mladého kolegu posílí a výrazně posunou, pokud je tedy vydrží. V případě, že tento tlak nevydrží smiřuje se s tím, že svou kariéru bude směřovat jiným směrem, než je akutní péče a na tom také není vůbec nic špatného. Z mého pohledu jsou tedy služby pro mladého lékaře nutností, protože si vyzkouší, zda je schopen stresové situace správně řešit a jestli mu takový způsob práce přináší i osobní uspokojení. V čem však spatřuji požadavky mladých lékařů za oprávněné je, že optimálně by po takové službě měl kolega ze zdravotnického zařízení odejít a adekvátně si odpočinout. K tomu potřebují volný čas a dostatečné finanční ohodnocení.

Důvodem, proč jsou po lékařích, sestrách, ošetřovatelkách a sanitářích nějakou formou vyžadovány služby ve větším počtu je však zejména nedostatek personálu. Ten je způsoben demograficky. Stárne celkově naše populace, a to nevynechává ani zdravotníky. Ve zdravotnickém zařízení, které mám tu čest vést, máme téměř 30 % sester v důchodovém věku. Tak je to napříč celým zdravotnictvím a v některých oborech je tato situace ještě horší. Například mezi praktickými lékaři pro dospělé a pro děti. Narážíme na to, že systém vzdělávání sester a lékařů jednoduše přestal vyhovovat aktuálním potřebám. Nejde jen o to, že fakulty v určité míře vzdělávají zahraniční studenty, kteří náš zdravotnický systém v budoucnu neposílí a o to, že na fakulty opouští 70% lékařek, které pochopitelně v průběhu následujících let ve většině případů založí rodinu a zdravotnictví na nějakou dobu opustí, ale zejména o to, že systém pre i postgraduálního vzdělání je nastaven tak složitě a nekomfortně, že mladým lidem se zájmem ve zdravotnictví pracovat klade zbytečné překážky.

Příčinou velkého přetížení personálu ve zdravotnických zařízení je však i zneužívání péče pacienty, nedostatečná síť lékařů v primární linii (tedy lékařů praktických) a určitá nekolegialita kolegů v první linii včetně specialistů s lékaři ve zdravotnických zařízeních. Kdo z nich v nemocnici nepracuje, nebude přece vypomáhat kolegům ve špitále, sami dělají přes den dost a služeb si už v životě taky užili.. Jenže pacient potřebuje zdravotní péči někdy i mimo značně omezené ordinační hodiny lékařů v první linii nebo ambulantního specialisty. Ale jde také o to, jakou pomoc. Kde je určitá slušnost a respekt pacienta, který má obtíže se zády tři týdny, a přesto přijde k unavenému mladému lékaři v neděli v deset večer, protože v pondělí ráno nechce čekat u svého praktika? Nebo ještě lépe nejít v pondělí k praktikovi vůbec a chtít po lékaři ve službě v neděli zázrak rychlého vyléčení, protože bude moci jít v pondělí rovnou do práce. Nebo ho začalo škrábat v krku a začala mu děsná teplota 37,2 °C, tak si zajede na pohotovost, ať mu předepíšou antibiotika a celkově ho vyšetří, ať má klid a nikam už nemusí..

Neatraktivitu zdravotní péče pro mladé zdravotníky může způsobovat i změna v chování pacientů. „Nebudu se chovat ke zdravotníkům s respektem, vždyť vystudovali za moje peníze. A počkej, až uděláš něco, co se mi nelíbí. Hned si na Tebe budu stěžovat, nebo Ti to pořádně osolím na sociálních sítích, a nebo ještě líp rovnou přes právníky!“ Zdravotnictví se musí vrátit k respektu a úctě k pacientům, ale i k lékařům a všem zdravotníkům. Zde je ta cesta zdánlivě nejjednodušší, a to je intenzivnější, otevřená komunikace mezi zdravotníky a pacienty. To může dokázat každý zdravotník i pacient sám za sebe. S tím ostatním ale budou potřebovat zdravotníci pomoci, aby se v práci cítili lépe a podávali lepší výkony.

Podle mého soudu nadchází doba, kdy se zdravotnictví dostává do krize, kterou je možné využít ke stabilizaci a dalšímu rozvoji. Jde jen o to, jak bude uchopena. Neměly by být zalepeny jen největší díry, kudy do ztrouchnivělé lodi začíná zatékat. Loď by měla opravena a zrekonstruována všemi odborníky které máme tak, aby se zase mohla plavit v čele celosvětové zdravotnické flotily. Státní organizace, plátci zdravotní péče a kontrolní orgány by měly vymyslet dlouhodobou koncepci našeho zdravotnictví a systém postupných kroků, které k vyléčení a větší efektivitě povedou. Tato koncepce bude muset obstát napříč politickým spektrem a být dodržována i po možném přesunu politických sil po dalších volbách. Ne tak, aby kdokoli na zdravotnictví extrémně ekonomicky profitoval, ale aby odpovídalo současným a budoucím požadavkům na dlouhodobý rozvoj. Buď se tyto instituce nyní stanou hrdiny do budoucna, kteří v zájmu pacientů ve zlomovou chvíli udělali správné a nesobecké rozhodnutí nebo nás za pár let čeká krize mnohem větší. Jednoduše zvolit správný diagnostický a terapeutický postup u pacienta v akutním stavu, v jakém naše zdravotnictví je. I když to bude chtít více práce, více probdělých hodin, více nepohodlí a stresu, více komunikace, vysvětlování a následných pečlivých kontrol. Na tuto diagnostiku a léčbu nemáme žádná tvrdá data, žádná celosvětově platná doporučení, ale máme spoustu specialistů s ohromnými zkušenostmi a citem pro individuální přístup k léčbě našeho zdravotnictví. Pro české zdravotnictví je potřeba udělat to, co zkrátka děláme dnes a denně pro naše pacienty.

Je potřeba zaměřit se na racionalizaci a efektivitu zdravotní péče celkově i regionálně, adekvátní alokaci finančních zdrojů, které nemohou nekoncepčně zvýhodňovat za stejné výkony různá zdravotnická zařízení, zajištění mechanismů, které zdravotníkům zvýší jejich ekonomický statut, zjednodušení vzdělávání lékařů a sester s větším zaměřením na praktické dovednosti, posílení těch odborností, které jsou v dlouhodobém deficitu, ulevit lékařům v nemocnicích posílením sítě praktických lékařů pro dospělé i děti včetně pohotovostních služeb a navést k pohotovostním službám v nemocnicích i soukromé ambulantní specialisty. Zvýhodnit hierarchii postupné péče o pacienty, respektive znevýhodnit její nedodržování pacienty a znevýhodnit opakované návštěvy různých odborníků kvůli jednomu zdravotnímu problému s mnoha opakovanými stejnými vyšetřeními. Dalším tématem vyžadujícím řešení je přebujelá administrativa, která zdravotníky odvádí od přímého kontaktu s pacienty. V neposlední řadě je vhodné podpořit možnost doplacení si nadstandardní péče samotnými pacienty. Poté všechny aspekty řádně kontrolovat a včas upravovat podle měnících se potřeb.

Závěrem je důležité si říci, že zdravotní péče je v naší republice na velmi vysoké odborné a technické i materiálové úrovni. Navíc je tato péče široce přístupná. I přes mé zkušenosti se zahraničními zdravotnickými zařízeními jsem jednoznačným patriotem českého zdravotnictví a až na velmi specifické situace, jako jsou léčby některých geneticky podmíněných onemocnění, považuji naše zdravotnictví za špičkové. Jen se musíme všichni snažit, aby to našemu zdravotnictví vydrželo i nadále a kompetentním osobám i nám všem přát, aby ke zdravotnictví přistupovali zodpovědně a čestně, jak si jistě zaslouží.

MUDr. Ondřej Dostál, MBA, ředitel Masarykovy nemocnice Rakovník