Zásadní zpráva pro naše média, jež přebíjí i frontové zpravodajství. Jiří Paroubek, zombie české politické scény, jde do presidentského klání. Až sežene – dle vlastních slov – prachy.

Fousatá anekdota se kdysi dotazovala, jestli soudruh Antonín Novotný může být presidentem ČSSR. Odpověď zněla, že ano, neboť dle Ústavy může být presidentem úplně každý. Zdá se, že některé vtipy mají universální platnost.

Samozřejmě, že na tuto funkci může kandidovat ten, kdo sežene požadovaný počet podpisů, případně je nominantem nějaké politické strany a má věk aspoň 40 let. S končícím mandátem současné hlavy státu na nás tu a tam vyskakuje doslova panoptikum postav, tvrdících, že jejich předvolební průzkum je již dvouciferný a závratně roste. V diskusních pořadech, kam budou jistě zváni, zažijí svých warholovských patnáct minut slávy. Budeme se opět těšit na projevy, v nichž nám budou tito jedinci slibovat cosi, na co nemají absolutně žádný vliv, budeme svědky presentace egomaniaků s mesianskými sklony, případně populistů, kteří nás ochrání před vším, počínaje písmenem a a konče zet.

Dá se tvrdit téměř s absolutní jistotou, že případný kandidát Jiří Paroubek bude plnit úlohu výše uvedené stafáže. Jeho hvězdný čas se odehrával v letech 2005-6, kdy byl předsedou vlády ČR, aby v roce 2010 po sice vyhraných volbách, avšak s nulovým koaličním potenciálem stranu opustil. Založil posléze efemérní seskupení LEV 21, jež při volbách získala promile hlasů. Podobně dopadl i při volbách do senátu v roce 2018, kdy ač Pražan, kandidoval v Ostravě, kde skončil na skvělém 7. místě z 8 kandidátů a kde jej předběhly i místní exotické figurky lokální scény.

Každému jinému člověku by toto curriculum vitae dalo jasný pokyn, že dveře do politiky jsou nejen zavřeny, ale zamčeny na několik západů a ještě pro sichr přitlučeny prknem a několika hřeby. Místo toho pan Paroubek na blogu idnes publikuje své vývody, které se dají shrnout do jednoduchého schématu „jak to všichni dělají blbě a jak já jsem to dělal a dělal bych dobře“. V poslední době nešetří radami, jak by on – pokud by mohl – vyřešil naši současnou energetickou závislost na Rusku. Některé jeho blogové výtvory páchnou kolaborací s agresorem jako zapomenutý loštický produkt v měsíc nevětraném skleníku. V rádiu Impuls rovněž sdělil, že dostává desítky mailů, že jej oslovují lidé na ulici a v restauracích, aby vzal funkci předsedy ČSSD a stranu po jejím loňském debaklu opět vyvedl na výsluní. Vždycky, když slyším podobná vyjádření politiků o spontánních ovacích na veřejnosti a záplavách mailů na jeho podporu, mám pocit, že cosi skřípe. Navíc se tato masová podpora jaksi nikdy nezúročila ve výše uvedených volebních kláních. Zdá se po současném prohlášení pana Paroubka, že své velké dilema, jestli být presidentem nebo předsedou, již vyřešil.

Pravdou je, že v posledních letech byl spíše hvězdou bulváru, který řešil jeho rodinnou situaci, finanční požadavky jeho bývalé druhé ženy atd. Pamatujeme i jeho cvičení ve slušivém tělocvičném úboru, kdy svým divákům předváděl prostocviky podivného druhu. Stále občas zaslechneme jeho historické výroky o schvalování zákonů s marťany či chlubnou větu druhu „kdo z vás na to má“. Teď vede jednání o finanční podpoře pro svou presidentskou kampaň. I když se to nejspíše nedozvíme, rád bych znal toho blouda, kdo by mu na tuto jím chystanou taškařici půjčil více jak deset korun.

Pan Jiří Paroubek zůstane navždy prototypem socialistického papaláše, který je nevývratně přesvědčen o své výjimečnosti v dějinách naší země. Historie podobných jedinců zná přehršel. On však k této vlastnosti přidává i nášup svědivé směšnosti, která je již za únosnou hranicí snesitelnosti. Pokud by zmizel z veřejné scény, nikdo by si toho patrně nevšiml. Což je možná ten hlavní důvod jeho ohlášené kandidatury.