Můžu odmítnout testování? Odmítnu-li, co bude následovat? Smí vláda nařídit novou povinnost, když povinnosti může ukládat jenom zákon?

Diskuse o střetu zdraví a práva probíhají už rok snažíce se vyřešit dilema: jde-li o životy, proč trvat na dodržování práva?

Zdravotníci a právníci – dvě nejviditelnější covidová povolání. Nikdy v minulosti jste nás tolik nepotřebovali, nikdy dříve jsme vám tak často nepomáhali a nikdy předtím jste nám tak nenadávali. Zdravotníci skládají přísahu, že nikdy neuškodí nemocnému, právníci slibují věrnost Ústavě a právnímu řádu své země. Proč právě právo a léčba rozděluje národ?

Není co řešit – říkají jedni, co trvají na testování a vyžadují vakcíny bez schválení, klidně ty ruské, indické nebo čínské, neb jde-li o životy, není čas zabývat se formalitami. K čertu s Ústavou, vždyť přednější je zdraví. A že je právní norma protiprávní? Není to jedno? Kupodivu není. Zdravím lze totiž argumentovat vždycky; leč právě proto je na světě právo, aby vládnoucí moc nemohla vše.

Jak je to, právníku, s testováním?

Můžu odmítnout testování? ptáte se nás a chcete jasnou odpověď, ale dojít k ní není rychlé ani jednoduché. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, která tu povinnost ukládají zaměstnancům a zaměstnavatelům, jsou mimořádně nešikovně formulovaná, podobně jako většina norem vydaných v nouzovém stavu. Namísto jasných, krátkých, srozumitelných vět podivná souvětí, k jejichž pochopení je třeba je rozložit na prvočinitele, až člověk pochybuje, zda je vůbec napsal právník. Jak je to tedy? ptá se klient a my po třetím přečtení odpovídáme, že opatření skutečně ukládají povinnost zaměstnavateli zajistit testy a testovat a povinnost zaměstnanci se jednou týdně testu podvolit. A co když odmítnu? táže se klient, aby byl dostatečně informován, a najednou se dostáváme na velmi tenký led. Protože povinnosti může ukládat pouze zákon, a nikoliv lejstro, které je rozhodnutím jediného ministra. A bůhví zda nouzový stav byl vyhlášen platně, a třeba ho jednou Ústavní soud zruší. Jenomže norma je norma a platí o ní fikce správnosti do doby, než soud rozhodne, že platná není. Dovolat neplatnosti se dá dvěma způsoby – buďto se najde skupina poslanců a senátorů, kteří k Ústavnímu soudu podají návrh na její zrušení, anebo v individuálním řízení konkrétního neposlušníka neplatnost oné normy dovodí soud coby předběžnou otázku, podobně jak to nedávno učinil Městský soud v Praze ve věci docházky do školy. Teoreticky je ještě třetí možnost – že obecný soud přeruší řízení a pošle věc k rozhodnutí přímo Ústavnímu soudu, což se ovšem děje dost zřídka. Všechny tři možnosti trvají týdny a měsíce a našim klientům dnes nebo zítra v jejich orientaci příliš nepomohou.

Co si stane, když odmítnu testování

A co když odmítnu? ptá se klient a my právníci se zahloubáme do pramenů práva a podobně jako konzilium lékařů se neshodneme na jediné cestě. Není vyloučeno, že netestování je překážkou na straně zaměstnance, a pak ho nepustí na pracoviště, zůstane doma bez nároku na mzdu, pak přijde výpověď a ještě pokuta. Jste si jista, paní doktorko? ptá se klient, a já musím upřímně zavrtět hlavou. Lékaři léčí odzkoušenými postupy a očkují vakcínami, jež prošly schvalovací procedurou. Mají své zkušenosti, které se jim dříve osvědčily, a my advokáti jsme na tom stejně. V klidných časech víme, co platí a jak to u soudů chodí, a vycházíme z ustálené judikatury. Právo je totiž na světě i proto, aby pomáhalo nastolit smír ve společnosti, a schválně tak činí složitým schvalováním. V dobách míru chce většina lidí dodržovat právo, a tak se obrací na právníky, aby jim ukázali bílou čáru, za níž se vydat se už je zakázáno. Bývalo to docela jednoduché, když právo bylo jasné, přehledné, srozumitelné, očekávatelné, precizní s důrazem na každé slovo, dlouho připravované a v hlavách moudrých legislativců testované. Jenomže dnes už nic není, jako bylo dřív. Tytam jsou normální časy, tatam je obecná shoda na dodržování práva. Nejprve jsme náš právní řád zaplevelili množstvím práva, pak jsme ho učinili nesrozumitelným, přestali jsme o něm přemýšlet a začali jsme ho chrlit. A dnes si kdekdo kopne do Ústavy, zákonodárné pravomoci jsme předali vládě a povinnosti nám bez uzardění ukládá výkonná moc rychlostí drive-in.

K čemu zákony, když jde o životy

Testování? Proboha – vždyť o nic nejde! bouří se veřejnost na sociálních sítí a nadává každému, kdo se odváží pochybovat, zda jdeme správnou cestou a k čemu to vede. Vždyť je to pro dobrou věc a v sázce jsou životy a zdraví, tak k čemu se odvolávat na Ústavu a korektní postup? A my právníci máme svým klientům říkat, ať kašlou na rychloprávo a všemu se podvolí - restrikcím, respirátorům, testům i očkování. Jenomže to si pletou právníka s filozofem, a navíc nevidí, co se venku děje: že každým dnem roste počet lidí, kteří povinnosti respektovat odmítají. A to je mnohem horší zpráva než reprodukční číslo nebo počty mrtvých a pozitivně testovaných. V honbě za zdravím jsme přišli o právní stát, společenská smlouva už byla vypovězena. Nejvyšší čas zpomalit, ukáznit se, vrátit se k Ústavě a začít myslet. Jinak se přestane hrát o zdraví a přijde na řadu hra docela jiná. O bezpráví.

Daniela Kovářová