Andrej Babiš rozehrál další ze svých her. Tato se týká jeho kandidatury na Hrad, kde se nejpozději v březnu 2023 uvolní „flek“ po Miloši Zemanovi. „Všichni se mě na to ptají, tak mě napadlo, že kdyby lidé začali sbírat petiční archy a bylo dost podpisů… Ale nechci předjímat, uvidíme,“ smál se Babiš nedávno ze sociálních sítí. Jindy zase prozradil, že by si jej coby nástupce přál sám Zeman.

Ve skutečnosti se tím ale Babiš spíš trápí, než baví. Na ceremonie si nikdy nepotrpěl a utahoval si ze žvanění. Naopak jej lákají manažerské výzvy, řízení, rozhodování. V prezidentské roli by se nudil. Mohl by mít sice pokoj od orgánů činných v trestním řízení a nemusel by s nikým o ničem diskutovat, jen šířit svá moudra. Zároveň by mu ale vláda, zvlášť kdyby byla složená z jeho oponentů, nepochybně předváděla, že je pátým kolem 
u vozu.

Dokud to vypadalo, že by mohl pokračovat v premiérském úřadě, pěstoval si coby prezidentskou kandidátku Alenu Schillerovou, která lépe mluví i vypadá a je k němu zcela loajální. Ze Strakovky by esemeskami kočíroval Hrad i sněmovní malostranské paláce. Teď, když se před ním rýsuje suchá opoziční skýva, přemítá, co je pro něj výhodnější.

Hrát roli opozičního lídra? Emoce mu jdou, ale s věcnou argumentací bývá na štíru. Nebo přeci jen zkusit prezidentskou roli? Jenže, co kdyby v přímé volbě neuspěl? Na porážky není Babiš stavěný.

Řešení je jednoduché. Zjistit a třeba i přiživit poptávku ve veřejnosti, potom na základě ohlasů zhodnotit své šance a až pak se definitivně rozhodnout.

Coby šéf strany s nejpočetnějším sněmovním klubem sbírat podpisy do petičních archů nepotřebuje. Je to ale pro něj cesta, jak si ověřit zájem ze strany občanů. Musí však počítat s překážkou jménem covid. Jedna jeho vlna střídá druhou. Nakonec mohou mít lidé jiné starosti než obcházení petičních stánků. Co když stejně budeme muset trčet doma? Úplně stačila volební kampaň před sněmovním kláním. Kdejaká partaj vsadila na její kontaktní formu. Občané se mezi sebou mísili i u uren, což podle řady epidemiologů vedlo k rychlému podzimnímu rozjezdu infekce.

Koronavirus je hotová past na Babiše. Poté, co se loni na jaře podařilo odrazit jeho první nápor, patřil lídr hnutí ANO k těm, co se tvářili, že je po všem. Sliboval, že se život vrátí do normálu, a se skleněnou koulí v ruce nám věštil klidné léto. Když mu to začal ministr zdravotnictví Vojtěch kazit návrhy na návrat roušek, dočkal se jen ponížení. Následoval drsný podzim se zaplněnými nemocnicemi. Sotva přišlo částečné vydechnutí, dopřála nám vláda šťastné a veselé Vánoce. I kvůli tomu bylo po nich ještě hůř. Nastala dlouhá uzávěra země a nekonečné prodlužování nouzového stavu. Kabinet se musel popasovat s kompenzacemi pro firmy, OSVČ i rodiny.

Jakmile vysvitlo slunce a virová nálož se podstatně snížila, slyšeli jsme od Babiše, že už žádný další lockdown nepřijde. Optimismus mu vydržel, i když v době voleb jedna evropská země za druhou zpřísňovala protiepidemická opatření. My jsme se dál tvářili jako mistři světa.

Teď je zase zle, poněvadž Babiš v létě nemyslel na to, co bude, až se zima zeptá… Boj s virem je opět nekoncepční, ad hoc se chaoticky přijímají různé restrikce a neuklidňuje ani nepřipravenost rodícího se týmu Petra Fialy.

Opravdu Andrej Babiš za této situace zvažuje, že by mohl být prezidentem? Pokora a pokání nikdy nebyly jeho silnými stránkami. Tak by se aspoň mohl soustředit na potírání nákazy. Možná je to k jeho jiným kvalitám nespravedlivé, ale v učebnicích dějepisu bude hodnocen hlavně podle toho, jak zápasil se zákeřnou infekcí.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus