V naší zemi vládne kmotrovská spravedlnost. Velké ryby, obžalované za mnohamilionové podvody, odcházejí od soudů s podmíněným odkladem trestu, zatímco věznice jsou přeplněny potěrem odsouzeným za bagatelní provinění. Ale velká část případů nejzávažnější hospodářské kriminality se dík státním zametačům (pardon, státním zástupcům) ani před soud nedostane, nebo až po mnoha letech.

Soudy reagují na přeplněnost věznic zvýšenou vstřícností k žádostem o podmíněné propuštění po odpykání části trestu a začinají občas pouštět na svobodu i recidivisty, zatímco na druhé straně zběsilec, jehož neurvalé chování v soudní síni pohoršilo v loňském roce statisíce televizních diváků, poslal nepodmíněně za mříže aspoň na pouhý jeden rok tři vysokoškolsky vzdělané, dosud bezúhonné muže ve věku kolem šedesáti let, které bůhvíproč považuje za nezpůsobilé polepšení.

Nikdo si nemůže být jist, že se nedostane do soukolí justičního drtiče lidských osudů, protože rozhovor, odchycený v rámci nezákonně povoleného odposlechu, vytržený z kontextu může vyvolat podezření. Od podezření není daleko k nasazení policejního provokatéra a odtud je k nespravedlivému rozsudku jen pár kroků. Také proto jsme z hlediska statistik ve srovnání s jinými zeměmi EU národem kriminálníků, také proto máme přeplněné věznice.

Výše zmiňované úkazy jsou pouze oněmi ojedinělými excesy, o nichž před pár dny mluvil v Otázkách Václava Moravce soudce Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, onoho soudu, u něhož opakovaně pohořel se svými spory ministr Jiří Pospíšil. Nicméně pro jejich oběti a jejich rodiny jsou excesy natolik nepříjemné a ve veřejnosti se o nich tolik mluví, že vrhají ošklivý stín i na práci slušných soudců, jichž je nepochybně většina.

Nad resortem, v jehož rámci dochází k uvedeným výstřelkům a v němž postupně narůstají ke kritické hranici nesnesitelnosti různé dlouhodobě neřešené problémy, vládne již podruhé Jiří Pospíšil, nejoblibenější ministr Nečasovy vlády. O svou oblíbenost pečuje cíleně jako zkušený zahradník o sazeničku vzácné rostliny, třeba i hanobením svých předchůdců. V posledně zmíněném nemravu drží v celé řadě polistopadových ministrů absolutní prvenství.

Velmi si cení preferenčních hlasů voličů. Připomněl to například u „kulatého stolu“ – společenské večeře, kterou na jeho počest uspořádala asi pro 80 hostů nadace Comenius v pražském Tophotelu. Uvedl se tam hned při vstupu tím, že odmítl podat ruku předsedovi spolku Šalamoun Johnu Bokovi. „Potrestal“ ho tím za to, že ho Šalamoun v r. 2008 zahrnul mezi podezřelé v trestním oznámení na činitele, kteří zneužili moci státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci (jedna z mnoha „zametených“ věcí). Ve veřejné debatě pak čelil kritice za způsob svého přístupu k některým problémům resortu. Vyvrcholila dotazem významného vědce, proč raději nepřenechá své místo nadějné Karolíně Peake. Jiří Pospíšil se okamžitě odvolal na tisíce preferenčních hlasů jako na důkaz důvěry voličů, kterým se tehdejší předsedkyně ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny nemůže chlubit.

V tom měl nepochybně pravdu. Velká část veřejnosti jej má v oblibě a považuje ho za kompetentního držitele ministerského křesla. Vůbec si neklade otázku, zda může být dobrým ministrem spravedlnosti politik, který před vstupem do vrcholové politiky kromě prošoupávání kalhot o poslanecké lavice nenabyl žádnou významnou profesní zkušenost. Jiří Pospíšil je ovšem natolik chytrý a mediálně obratný, že své slabiny dokáže obratně zastírat, přičemž skutečně nelze říci, že je špatné úplně vše, co dělá.

Jeho oblíbenost ovšem není výsledkem zcela bezvadného řízení resortu, jehož úroveň nezasvěcená část veřejnosti stejně nemůže posoudit, ale spíše soustavné péče o osobní oblíbenost, opečovávané při každé příležitosti, která se namane, a to nikoli úplně bez nároků na státní rozpočet.

Příznačné jsou pohotové reakce na módní předměty zájmu veřejnosti, např. na „kmetíněveskou výzvu“, na propuštění z vězení dvou domnělých lupičů v souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona, a nyní čerstvě na odhalení nezákonného získávání výpisů z telefonních účtů významných osobností pokleslým policistou. V těchto situacích se Jiří Pospíšil vždy stylizuje do podoby hrdiny, který se odhodlaně vrhá do řešení právě objeveného zlořádu. Vadou krásy jeho výstupů je skutečnost, že se takto „dávají do pořádku“ věci, které buď vůbec nebylo třeba řešit, nebo jde o problémy, zapáchající sešlostí věkem. Veřejnost ovšem nemá šanci prohlédnout za fasády takto budovaných potěmkinovských vesnic jeho osobní nepřekonatelnosti.

V souvislosti se záměrem zvýšit si oblíbenost podáním několika kárných žalob na soudce, kteří benevolentním přístupem k policistovým žádostem o zjednání přístupu k telefonním účtům umožnili jeho nezákonné jednání, napadl Jiřího Pospíšila poslanec Jeroným Tejc (zde: http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/201731.aspx) obviněním, že zjištěná nezákonnost je výsledkem soustaveného nevyužívání ministrovy pravomoci a odpovědnosti šéfa resortu.

V tomto případě považuji výpad opozičního politika za částečně nespravedlivý. Skutečnost je taková, že celá polistopadová politická reprezentace se provinila na společnosti podceňováním významu kvality právního prostředí, nekoncepčností vymezení postavení orgánů činných v trestním řízení v soustavě veřejné správy a zanedbáním nutnosti zajištění účinného vnějšího dohledu nad vykonavateli trestní represe. Jiří Pospíšil není v tomto případě horším ministrem než kdokoli z jeho předchůdců. Liší se od nich pouze ochotou zužitkovat k posílení své osobní oblíbenosti dokonce i odhalených nepřístojností orgánů svého resortu. Jeho předchůdci aspoň mlčeli a když už něco „prasklo“, nestavěli si na selháních pomník.

Jiří Pospíšil má pravdu v tom, že bez vnějších podnětů nemůže provádět kontrolu dodržování procesních předpisů soudci. Je ale také pravda, že většinu podnětů, které na ministerstvo dorazí, řeší jeho aparát formálně a pokud možno vždy tak, aby odvrátil od provinilců jakékoli podezření na pochybení. Návrhy na kárné řízení Jiří Pospíšil buď neřeší vůbec, nebo až těsně před vypršením subjektivní lhůty, aby stěžovatel neměl časový prostor pro účinnou polemiku, a choulostivé věci raději postupuje k řešení jiným nositelům kárné pravomoci. Ovšem žádný z jeho předchůdců nejednal příliš odchylně. Tím nechci říci, že se Jiří Pospíšil chová správně, pouze jej chráním před dojmem jedinečnosti v pokleslosti, ke kterému by mohla veřejnost přivést Tejcova kritika.

Nejsem si jist, zda Jiří Pospíšil u Nejvyššího správního soudu ČR uspěje s kárnými žalobami, byť mé sympatie jsou v tomto případě na jeho straně. Může se ale stát, že soud posoudí selhání soudců jako úkon nezávislého soudcovského rozhodnutí, za který nemohou být trestáni. Nemění to nic na skutečnosti, že zachycené případy nedbalosti soudců a následných zásahů policie do osobnostních práv sledovaných osob jsou zcela jistě jen nepatrnou špičkou obrovského ledovce, který neodstraní ani oznámená kontrola u náhodně vybraných čtyř okresních soudů. Porušování ústavně chráněných základních práv a svobod občanů v trestním řízení je hojně rozbujelý plevel, jehož hubení bylo pod rozlišovací úrovní všech polistopadových ministrů.

Daný stav ukazuje, že potřebujeme nezávislý orgán vnějšího dohledu nad státním zastupitelstvím a soudy, který by přijímal oznámení, vyhledával prohřešky a podával návrhy na kázeňské řešení, kárné žaloby a případně i trestní oznámení. Věřilo se, že přenesením kárného soudnictví na Nejvyšší správní soud ČR dojde k zpřísnění stíhání poklesků soudců a státních zástupců. Praxe ukazuje, že toto opatření bylo polovičaté. Soudci Nejvyššího správního soudu ČR sice nejsou tolik ovlivněni kolegiálními vztahy jako členové kárných senátů vrchních soudů a soudí celkem nemilosrdně, ale bezzubá zůstává strana žalobní, kterou zastupují předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, ministr spravedlnosti, prezident republiky a v omezeném rozsahu veřejný ochránce práv. Ti všichni společně podávají kárné žaloby s velkou nechutí. Raději přesvědčí nehodného soudce, aby resignoval na svůj úřad, a umožní mu tak, aby o pár měsíců později jako kárně netrestaný prošel úspěšně výběrovým řízením na uvolněné místo státního zástupce, bez záruky, že nebude v novém povolání opakovat staré poklesky.

Novou příležitost k zajištění preferenčních hlasů v příštích volbách našel Jiří Pospíšil v rozhodnutí přispět k řešení přeplněnosti věznic zřízením nového zařízení pro 500 odsouzených v obci Tis u Blatna-Balková v Západočeském kraji přebudováním bývalé ubytovny ministerstva vnitra pro asylanty. Podle agenturních zpráv získal na tento záměr od vlády 160 milionů Kč.

Zdánlivě bohulibý příspěvek k řešení přeplněnosti věznic samozřejmě uvítají také „kmotři“ jeho mateřské stranické organizace, protože jde o velkou zakázku a o vytvoření pracovních míst v dané oblasti, to vše hrazené ze státního rozpočtu.

Rozhodnutí o umístění věznice právě do Tisu u Blatna-Balkové považuji za natolik vstřícné vůči místním stranickým „kmotrům“, že má povahu ukázkové politické korupce: politik si přihráním zakázky do svého obvodu zajišťuje podporu místních podnikatelských kruhů. Rozhodnutí je navíc pochybné i z jiných hledisek.

Předlistopadový režim nám zanechal síť věznic, která je nerovnoměrně rozložená po území státu. Vazby na socialistické podniky, které používaly vězně jako levnou pracovní sílu, zanikly, a dnes je tato struktura nefunkční. Právě Západočeský kraj a k němu přiléhající okresy Středočeského a Severočeského kraje jsou věznicemi dostatečně pokryté. Naproti tomu je na tom špatně Jihočeský kraj a částečně kraj Jihomoravský.

V nevelké vzdálenosti od Tisu u Blatna-Balkové se nachází několik věznic: Drahonice (11 km), Oráčov (20 km), Ostrov n.O. (56 km), Plzeň-Bory (57 km), Nové Sedlo (57 km), Všehrdy (57 km), Bělušice (61 km), Kynšperk n.O. (79 km), poněkud dále je Příbram.

Zvlášť nevyhovující je rozmístění ženských věznic. Mimo „kapesního“ zařízení v klášteře Sv.Karla Boromejského v Praze-Řepích máme pouze dvě, a to ve Světlé n.S. a v Opavě, obě přeplněné. Velmi nepříjemná je situace ve věznici ve Světlé n.S., přeplněné na více než 140% normované kapacity.

Věznice mají plnit převýchovnou funkci tak, aby odsouzení byli způsobilí žít po návratu na svobodu řádným způsobem života. Pro dosažení tohoto cíle je užitečné, aby se během výkonu trestu nenarušily vztahy odsouzených s rodinami. Z tohoto hlediska je nerovnoměrnost rozložení věznic po území státu škodlivá, protože ztěžuje rozmisťování vězňů v dosahu jejich rodin. Např. styk rodin z Chebska s vězenkyněmi z Opavy je velmi ztížený.

Prostředky, jež hodlá Jiří Pospíšil utopit v Tisu u Blatna-Balkové, by se daly využít efektivněji např. zvýšením kapacity některých věznic v oblastech méně pokrytých stávajícími zařízeními. Zde by odpadly náklady na budování oplocení, pomocných zařízení a byly by menší potíže se získáním vycvičeného personálu.

V době svého prvního ministerského mandátu slíbil Jiří Pospíšil ředitelce věznice ve Světlé n.S. prostředky na vybudování projekčně připravených nástaveb na stávajících budovách, které by plně vyřešilo přeplnění věznice. Na slib už asi dávno zapomněl, přeplnost věznice nadále roste.

Těsně před tím, než Jiří Pospíšil oznámil úmysl zřídit další věznici v Západočeském kraji, rozhodla vláda, že pro nedostatek finančních prostředků upouští od záměru postavit za spoluúčasti soukromého investora novou věznici v areálu stávající věznice Rapotice, která je jedinou mužskou věznicí v kraji Vysočina. Důvodem měl být nedostatek peněz, neboť výstavba měla stát 2,64 miliardy korun (stačilo by na slušný hotel).

Věznice Rapotice je danajským darem armády ministerstvu spravedlnosti. Jedná se o obrovský areál bývalé raketové základny protivzdušné obrany Brna, z jehož výměry využívá věznice nepatrnou část. Vězeňská služba musí udržovat oplocení, zajistit ostrahu celého areálu a platit údržbu vojenských zařízení, jež jsou součástí inventárního majetku státu, a nelze je proto nechat zpustnout. Jako laikovi se mi zdá, že investování finančních prostředků právě zde by bylo hospodárnější než v Tisu u Blatna-Balkové, protože by se stavělo na vlastních pozemcích resortu, přídatná zařízení již byla vybudována a současný stav personálu vnější ostrahy objektu by se nemusel navyšovat. K disposici je i stabilizovaný kádr zkušených důstojníků Vězeňské služby ČR. Na rozdíl od Západočeského kraje oblast není přehuštěná vězeňskými zařízeními.

160 milionů, které chce Jiří Pospíšil nechat natéci do kapes západočeských dodavatelů, aby získal 500 ubytovacích míst, by patrně víceméně stačilo na zvýšení kapacity ženské věznice ve Světlé n.S. a věznice Rapotice o celkových až 700 míst.

Předpokládám dále, že také v Jihočeském kraji by se jistě našlo několik vhodných opuštěných bývalých vojenských objektů, které by se daly přebudovat na věznici se stejnými náklady jako areál ministerstva vnitra v Tisu u Blatna-Balkové.

Ovšem voliči Jiřího Pospíšila nežijí v Posázaví, ani v kraji Vysočina, ani v jižních Čechách, toliko v Západočeském kraji, takže vzniku nepotřebné věznice v Tisu u Blatna-Balkové patrně nic nezabrání.