Tomio Okamura je se svou politikou úplně v koncích. Snaží se ještě nadělat hodně povyku, a tak přemítá o tom, že by bezdětní lidé neměli pobírat důchod.

Je zřejmé, že Okamura vnesl do diskuse o důchodovém systému velmi neotřelý prvek. Na důchod z průběžného důchodového systému by měl mít nárok jen ten, který zplodil potomky. Bezdětní jedinci by nárok neměli. Částečně to Okamura halí do boje proti párům stejného pohlaví. Nicméně jeho pokusy zaujmout jsou stále trapnějšího rázu, nápady jsou hodnoceny drtivou většinou společnosti jako pitomost. Přesto se nás tento poslanec ještě bude do konce svého mandátu pokoušet šokovat novými „neotřelými“ nápady.

Na místě je však základní otázka: Jak souvisí otázka výplaty důchodu s tím, zda máme či nemáme potomky a s politikou „přímé demokracie“? Docela lituji, že u nás nemáme možnost odvolatelnosti politiků, protože bych odvolání Okamury z poslanecké sněmovny jako prvního exemplárního příkladu vřele podpořil. Jasně se ukazuje, že „přímá demokracie“ v podání Tomia Okamury končí před vlastním prahem. Pokud se ho vlastní členové Úsvitu snaží zbavit a nejde to, protože ve stanovách Úsvitu je uvedeno, že odvolat předsedu hnutí může jen minimálně sedm lidí z devíti členů hnutí, stačí mu mít na své straně dva a je neodvolatelný. To je „přímá demokracie“ jako z partesu!

V Mladé frontě Dnes jsem zaregistroval minulý týden rozhovor s Vítem Bártou. Titulek je výmluvný, Okamura prý „nesmí zklamat tak, jako jsme zklamali my“. Přitom právě z praní špinavého prádla Úsvitu vyplývá, že bývalý šéf Věcí veřejných aktivně do situace v Úsvitu zasahuje. Okamura posílá své poslance za Bártou pro radu. Bohužel, Okamura nejen že zklamal podobně jako Bárta, ono je zřejmé, že v lecčems dokázal vévéčka i překonat. Například tím, že na příjmy Úsvitu navázal smlouvy, které Úsvit vysávají do poslední koruny až do konce volebního období.

Úsvit tak zklamal stejně jako kdysi Věci veřejné. Politika jako podnikatelský projekt, ať už realizovaná Vítem Bártou či Tomiem Okamurou, má zřetelné kontury. Peníze v ní hrají roli dominantní, a tak se uplácí. Škoda, že se vždy najde pár procent voličů, kteří se na líbivá slovíčka nechají nachytat. Reforma důchodového systému a la Okamura jen více znehodnocuje jakoukoli vážnou diskusi o potřebných reformách a dělá z ní bezcennou frašku. I to je důsledek „přímé demokracie“.