Náhlé odvolání obratného populisty Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti vyvolalo hlasitý odpor části veřejnosti. Dokonce došlo až na drobné pouliční demonstrace. Vážná situace vznikla uvnitř ODS, v které se část členů neztotožnila s rozhodnutím Petra Nečase. Jiří Pospíšil sice předstírá, že na opuštěném křesle nelpí, ale nepokořil se a přilévá olej do ohně zpochybňováním odůvodnění svého odvolání.

Útok na místopředsedu strany a předsedu plzeňského regionálního sdružení ODS proto může mít pro předsedu strany a vlády osudové důsledky. Do úzkých se dostal nešikovným odůvodněním rozhodnutí, jímž patrně zastřel jeho pravou příčinu. Do té doby, než vyjde pravda najevo, bude mít Petr Nečas krušné dny. Jak se mu povede pak, není ovšem zdaleka jisté.

Špatné přijetí jeho rozhodnutí veřejností je dokladem ochablosti její kolektivní paměti. Kritici postupu předsedy vlády a prezidenta jsou ochotni vidět v odvolaném ministrovi zastánce nezávislosti státního zastupitelství, jenž úmyslem jmenovat Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze ohrozil beztrestnost korupčníků a následně svou kariéru. Období prvního Pospíšilova mandátu v letech 2006-2009 je pro ně šerým dávnověkem, na který si už nikdo nepamatuje.

Ale Jiří Pospíšil není člověk bez minulosti. Byl to přece on, kdo v r. 2007 zaštítil pachatele nestandardního zásahu státních zástupců do kauzy bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, a navodil tak podmínky pro vypuknutí "války žalobců", jež citelně narušila chod státního zastupitelství a dosud úplně nedozněla. Pomohl původcům zásahu odvést pozornost od jejich provinění vyvoláním nespravedlivého kárného řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi na konci jeho celoživotní bezúhonné soudcovské kariéry. Ohrozil jej tak pokusem o potrestání za společenské styky s lidmi, které nenáviděla jak sesazená nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, tak on sám.

Již v předvolebním období r. 2010 a po návratu do úřadu sliboval odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, s kterou jej spojovala společná vina. Také slíbil její nahrazení bezúhonným člověkem a přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Odvolání nejvyšší žalobkyně ale nedůstojně natahoval po celé měsíce, odvolávaje se na nutnost shody s předsedou vlády.

Výběr nového nejvyššího státního zástupce sice zřejmě zvládl dobře, ale nezdá se, že by mu poskytoval takovou podporu, jakou by potřeboval. Do odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze, které Pavel Zeman požadoval, se nehrnul. Nejdříve propásl procesní lhůtu pro vydání rozhodnutí. Pak sice vyhověl opakovanému Zemanovu návrhu, ale průtahy řízení se bohužel nezhodnotily "neprůstřelností" rozhodnutí, jež v prvém střetnutí s mocí soudní neobstálo. Vlastimil Rampula proto mohl svému odvolání velmi dlouho vzdorovat.

Slibovaný nový zákon o státním zastupitelství je po dvou letech od Pospíšilova návratu na ministerstvo stále jen ve fázi věcného záměru čekajícího na projednání ve vládě. Není jasné, kdo je za průtahy více odpovědný, zda nedůrazný předkládající ministr nebo předseda vlády, který si nedělá starosti s naplněním volebního slibu a projednání návrhu blokuje.

Působení Jiřího Pospíšila bylo téměř od začátku až do konce obdobím rozvalu státního zastupitelství, na jehož vzniku se ministr zčásti podepsal a ve zbytku jej nedokázal zastavit. Připustíme-li, že dobrý stav státního zastupitelství patří k nezbytným podmínkám úspěšného potírání korupce nástroji trestního práva, pak musíme také uznat, že Jiří Pospíšil svou úlohou ve "válce žalobců" škodil.

Je ovšem pravda, že odvoláním ministra dojde k pozdržení personálních změn ve státním zastupitelství a k dalšímu zdržení příprav nového zákona o státním zastupitelství. Z tohoto pohledu jde o škodlivý zásah do chodu státního zastupitelství. Až se dovíme pravé důvody pro odvolání, budeme asi také schopni odhadnout, zda prospěch z odvolání Jiřího Pospíšila převáží nad souběžnými škodami.

Jiří Pospíšil a s ním i vedení ODS se domnívali, že je možné vyhnout se odpovědnosti za nevhodné zacházení se státním zastupitelstvím v době působnosti Topolánkovy vlády tím, že se pan ministr přestylizuje z role capo di tutti capi pachatelů svévolné manipulace s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi do polohy bojovníka za nastolení pořádku a zákonnosti ve státním zastupitelství. Jako mediálně obratný politik se s novou rolí sžil a lidé bez paměti mu tleskají, aniž by si uvědomili, že schvalují politickou nemravnost. K dovršení fraškovitosti událostí mu Petr Nečas bleskovým odvoláním nasadil korunu mučedníka. S tou může směle vyrazit na dráhu spasitele ODS, postižené trvalým odlivem voličů.

Jeho současné chování nasvědčuje tomu, že se na tuto cestu možná vydá, nevyjde-li mezitím najevo, že pravé důvody jeho pádu byly tak závažné, že předseda vlády je nemohl předčasně zveřejnit a nečekaný zákrok byl jediným možným východiskem. Čím dříve se dozvíme pravdu, tím menší budou související mravní a politické škody.