„Demokracie není jen forma vládnutí, je způsobem života…“ přibližně takto se vyjádřil v r. 1920 TGM. Vybavuje se mi to, když pozoruji, jak se postupně zvyšuje moc institucí nad oVčany a jak se zmenšuje jejich zájem o mínění národa. Politiků všech stupňů a s nimi spojených úředníků je tolik, že si vystačí sami a nás, kteří stojíme mimo jejich hájemství, vnímají pouze před volbami. Podobným neduhem trpěl mocenský aparát totalitního režimu a my se nepozorovaně v jistém smyslu pomalu vracíme do starých poměrů. Občanská společnost chřadne, společenská základna režimu se zužuje.

V dlouhém období působení nestabilních vlád se hodně uvažovalo nad přechodem od poměrného volebního systému k většinovému s cílem dosáhnout zjednodušení parlamentní aritmetiky, tedy usnadnit vládnutí. Obě velké strany se dokázaly tu a tam domluvit na opatřeních, jež ztěžovala malým stranám přístup k moci. Dělaly to ovšem jen tak dlouho, než se znechutily voličům a vynořila se TOP 09, která jim oběma přerostla přes hlavy.

Překvapivý výsledek voleb do poslanecké sněmovny nakonec umožnil vytvoření vládní koalice s bezpečnou většinou 118 hlasů. Poměrným volebním systémem jsme tak zdánlivě dospěli k cíli, k němuž se běžně dochází s použitím většinového systému. Pokud zůstane koalice vnitřně jednotná, měli bychom mít na naše poměry mimořádně stabilní vládu.

Ovšem zdá se, že v jednání koalice se začínají nenápadně objevovat prvky, které jí v případě dalšího posilování mohou odvést voliče nebo způsobit její rozpad a zformování koalice nové, tentokrát bez ODS. Zejména předáci ODS by si měli denně připomínat předvolební sebevědomí Jiřího Paroubka a jeho prudký povolební pád. Trocha skromnosti a ohledů k oVčanům jako ochrana před opilostí mocí by byla na místě.

Plíživé vytrácení demokracie ze způsobu vládnutí bylo patrné i na volbě veřejného ochránce práv. Projevilo se již v netečnosti k upozornění na nevolitelnost předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové. Její účast na volbě připustily obě komory parlamentu zcela bezstarostně. Spolehly se na to, že v případě jejího zvolení nějak pomůže ministr spravedlnosti, aby se našla klička, jež by jí umožnila složit slib. Kdyby k tomu došlo, jakmile by již jednou byla zvolena, nedalo by se s tím nic dělat a otázka právní čistoty jejího zvolení by ztratila praktický význam. Měli bychom pak šest let protiprávně zvoleného veřejného ochránce práv, ale nikomu by to nevadilo.

Na upozornění prezidentova kandidáta Johna Boka na nevolitelnost Ivy Brožové komory nedbaly. Předseda Senátu mu aspoň slušně odpověděl, předsedkyně Poslanecké sněmovny ani to ne, přestože obsah jeho výstrahy byl v podstatě shodný s právním rozborem legislativního odboru Kanceláře Poslanecké sněmovny.

Zatímco v r. 2006 byli kandidáti vedením sněmovny zváni k návštěvám v poslaneckých klubech a k volbě byli obesláni s přiměřeným předstihem, v první volbě letošního roku se do klubů dostaly jen kandidátky, které se na organizaci vedením Sněmovny nespolehly a setkání si vyřídily samy. K volbě byli kandidáti zváni jen telefonicky na poslední chvíli.

Poslancům musela stačit desetiminutová vystoupení kandidátů, aby si o nich udělali tak jasný obraz, že mohli s nejlepším vědomím vybrat toho nejlepšího, jak jim velel vlastní rozum, svědomí a odpovědnost vůči voličům. Po projevech kandidátů následovala sice krátká, ale věcná rozprava, točící se zejména kolem pochybností o volitelnosti Ivy Brožové.

Přirozeně, že projevy kandidátů, při nichž ostatně sněmovna hučela nudou, nemohly vybavit poslance dostatečnými informacemi pro samostatné rozhodování. Jejich úsudek tedy šel stranou a při volbě se řídili podle taktovky vedení poslaneckých klubů.

Vedení většiny poslaneckých klubů oznámila předem, koho doporučila poslancům ke zvolení. Při volbě se ale nakonec nehlasovalo úplně podle vyhlášených záměrů, protože silné pochybnosti o legitimitě volby, probíhající za účasti nevolitelné kandidátky, vedly několik desítek poslanců k odklonu od „stranické linie“. Nicméně hlasování se zúčastnily aspoň částí svých členů všechny poslanecké kluby.

V každém případě míra informovanosti poslanců o kandidátech se oproti r. 2006 snížila, význam rozhodování „vrchnosti“ vzrostl.

V druhé volbě se poměry dále zhoršily. Kandidáti sice tentokrát dostali včas pozvánky, ale jejich předběžná setkání s kluby se nekonala vůbec. Na projev zájmu kandidáta Johna Boka odpověděl pouze klub poslanců Věcí veřejných sdělením, že s ním poslanci nepotřebují mluvit. Proběhlo pak sice představení kandidátů desetiminutovými proslovy, ale po nich se pro nezájem nekonala rozprava. Poslanci nepotřebovali vůbec nic vědět, znali vše předem.

Koaliční strany tentokrát neponechaly nic náhodě a na poradě K9 se sjednotily na jediném kandidátovi, a to na Pavlu Varvařovském, který pak byl skutečně zvolen. Opoziční poslanci na protest nehlasovali, možná až na pár výjimek.

Veřejný ochránce práv má být nadstranický, a měl by tedy být volen napříč sněmovnou podle individuálního, nikým nemanipulovaného úsudku jednotlivých poslanců. Díky tomu, že koaliční strany před volbou ukázaly svaly a opozice se na protest otočila k volbě veřejného ochránce práv zády, máme tedy ombudsmana reprezentujícího zájem pouze tří parlamentních stran.

Určitým zrcadlem míry demokratičnosti poměrů je i chování Poslanecké sněmovny jako instituce k občanům, kteří přicházejí využít svého práva na sledování jednání.

Při prezidentově projevu dne 7. září nebyl povolen vstup na galerii, která prý byla vyhrazena pro prezidentovu ochranku (5 mužů) a diplomatický sbor. Občané, kteří poslance volili, zůstali na ulici. A galerie zela prázdnotou. Lid je přece svrchovaným vládcem státu…

Návštěvníkům se dostane „zchlazení“ hned při vstupní bezpečnostní prohlídce, jež je přísnější než ve valdické věznici, v které jsou drženi zvlášť nebezpeční zločinci. Tam sice návštěvník také musí sejmout opasek a hodinky, ale papíry či knihy, které si chce vzít dovnitř, mu po zběžné prohlídce nechají. Ve sněmovně není povolen ani kapesní notes.

O přestávkách jednání musí hosté opustit galerii. Po chodbách se potloukat nesmí, takže mají možnost postávat půl hodiny nebo i déle v šatně, nebo odejít do recepce či opustit budovu. Po návratu je čeká nová bezpečnostní prohlídka. Kolik je přestávek, tolikrát jsou obtěžováni sundáváním opasků a hodinek. Je pozoruhodné, že většina oVčanů se obtěžování podrobí bez protestů.

Návštěvníkovi se za to ovšem může dostat nečekaného veselého zážitku, když nedopatřením nastoupí do výtahu, který si poslanci přivolali k suterénní restauraci. Nahrnou se pak k němu do kabiny rozjaření a návštěvník si je nejen prohlédne hezky zblízka, ale také se potěší lihovými výpary. Každého to rozveselí zvlášť proto, že v prostorách, v kterých se návštěvníci smí zdržovat během přestávek, se žádného občerstvení nedomohou. Také z tohoto pohledu je budova Poslanecké sněmovny nehostinnější než většina českých věznic a soudních budov. Ještě že ty policistky, obtěžující oVčany při vstupní prohlídce, jsou docela milé a vypadají k světu…