Když se člověk podívá na českou vládní koalici, je jasné, že funguje nadmíru utilitárně. Není a nebylo v ní nadšení (krom nadšení pro moc) a odjakživa postrádá hlubší myšlenkovou koncepci. Průhledný pláštík „covidových dekretů“ to jen umožnil lépe přikrýt. Stávajícímu hledání cesty k návratu do společenského normálu proto dominuje opět jenom další kolo předvolebního marketingu. Babišova specialita. Toho času ztělesněná úporným bojem o daňové úlevy pro příští rok, kdy hlasujeme do Sněmovny. Propad příjmů státu očividně není ve Strakovce podstatný, jen obhajoba mandátu. Naprosto nezbytná i proto, že vyšetřování některých kauz by jinak nabralo na obrátkách.

Zdá se ale, že ministerský předseda s imidž „stát jsem já“ si pořád udržuje strategickou iniciativu. Z polistopadového byznysu přenesl do vládnutí schopnost bezohledně korumpovat (v tomto případě k volbě oprávněný lid), nikoliv baťovsky budovat. Maximálně ještě tak vyjde vstříc egoismu prezidenta, toužícímu překonat svou tělesnou schránu buď proměnou volebního systému, anebo dokončením dávno překonané Baťovy koncepce vodního díla.

Svým způsobem tragické, byť také nepřekvapivé, se zdá, že premiérův koaliční partner, Česká strana sociálně demokratická, je na tom myšlenkově řádově hůř. Svého nemá nic a co kdy měla, nechala si ukrást. Dnes nesvede víc, než přesně kopírovat linii politické divize Agrofertu. Holdingu, který ministerský předseda neovládá, i kdyby se Evropská komise do svěřenských fondů rozkrájela!

Naše nejstarší partaj, věkem patrně sešlá, už bohužel postupuje toliko v duchu určité „dětské negace“. Když nejprve zmateně přešlapuje a následně se pokouší vymezit vůči svému dospělému vzoru. Po sociálnědemokratických senátorech, kteří prakticky jako druh vymřeli (jsouce ve svém zbytku pohlceni klubem ANO), nesou dál štafetu volání po úprku ČSSD do opozice její zbytky ve vedení krajů. I tyto motivace jsou samozřejmě přísně sobecké, podnícené strachem z postavení v regionech, na jejichž šíji zřejmě dopadne daňová širočina. Tu sice nakonec hamáčkovci rovněž odmítli; byli ale přehlasováni za spolupráce ODS, jež dlí už tolik roků mimo kabinet a bez růstu, až je ochotna na oltář „Bohu moci“ obětovat i své jediné dítě – rozpočtovou odpovědnost.

Antikoaliční výzvy nespokojenců v socdem obecně duní prázdnotou. Odejít v době krize znamená politickou sebevraždu. Dominantova propagandistická mašinérie by je s rozkoší roznesla na kopytech, jako když se premiér Sobotka snažil ukázat ministru Babišovi pevnou ruku. Vnitřně schřadlý Lidový dům dnes živoří a snaží se ještě pro vybrané urvat maximum. Toť vše. Těžko se znovu postaví na nohy. Má desetinu někdejších asi třiceti procent preferencí, přičemž dávno, dávno není základnou pro široké spektrum lidí nespokojených s poměry, jak tomu bylo za Miloše Zemana. Tuto úlohu suverénně převzal oblíbenec hlavy státu, mamonář Babiš, ale též někteří další. Načež příznivci zpanštělých či zkorumpovaných „oranžových“ (a parlamentní levice vůbec) znovu zdivočeli. Zatímco i v létě do červeného svetru oblečený předseda Hamáček dle dostupných zpráv čistí poslední zbytky příznivců na základě černobílého vidění neúspěchy frustrovaného vůdce.

Napřesrok bude ČSSD ráda, když vůbec vkročí do dolní komory. Prý se již také prominentům shánějí místa v diplomacii. Blízko k pravdě mají asi názory, že mluvit o domácí parlamentní levici je ztrátou času! Ztrátu z jejího pádu mimo zákonodárný sbor ovšem pocítíme všichni. Dřív, či později.

Obdobný text publikoval Deník.cz