Mimořádně odpovědný a odvážný krok – tak označil předseda sociální demokracie Jiří Paroubek okolnostmi vynucenou rezignaci Miloslava Vlčka. Ten se vzdal postu šéfa sněmovny, poslaneckého mandátu i místa na kandidátce do sněmovních voleb, kde měl sociální demokracii vést jako lídr v Olomouckém kraji.

Pokud by se Vlček k aférám s podivnou půjčkou, nebo neobvyklou státní dotací pro blízkého spolupracovníka postavil čelem a sám od sebe ihned rezignoval, pak by šlo slova Jiřího Paroubka podepsat. V tuzemské politice totiž není běžné, aby se její aktéři ke svým pokleskům stavěli tak jako jejich kolegové na západ od našich hranic, to znamená po vypuknutí skandálu dobrovolně z veřejného života odcházeli.

To však nebyl případ Miloslava Vlčka. Různé vytáčky, lhaní a jeho neschopnost argumentovat udělaly z jednoho z nejvyšších ústavních činitelů v zemi směšnou figurku, jejíž počínání lze považovat za všechno možné, jenom ne za mimořádně odpovědné a odvážné. Názornou ilustrací Vlčkovy odvahy může být jeho vystupování na tiskové konferenci, kde byl jeho odchod oznámen. Ačkoli byl hlavním aktérem celé události , dělal pouhou stafáž. Před novináři se pak nedovážil říci víc než jednu větu, ve které potvrdil svoji rezignaci. Vzhledem k tomu, že Vlček léta působil ve významné ústavní funkci, to není zrovna dobrá vizitka jak pro něj, tak pro ty, kteří ho do křesla šéfa poslanecké sněmovny instalovali. Názorně se ukázalo, že většinou provizorní řešení vydrží déle, než se předpokládá. Vlček tak včele dolní parlamentní komory nepobyl pouze pár týdnů, ale téměř celé funkční období. Miloslav Vlček se do historie české politiky zapíše jako „nejdelší záskok“ a také jako první předseda Poslanecké sněmovny, který musel předčasně skončit.

Ani tyto okolnosti by však neměly překrýt důvod, proč musel odejít. Přitom pro české politické poměry bývá příznačné, že se případ považuje za vyřízený v momentu, kdy politik rezignuje. Strany si tím obrazně řečeno umyjí nad hříšníkem ruce a tváří se, že s tím už nemají vůbec nic společného. Přitom nejrůznější problémy, které jsou médii odhaleny, nelze většinou svádět pouze na selhání jednotlivce. Spíše jde o zaběhnutý systém, ve kterém záleží na schopnostech politika, jak se v něm umí pohybovat.

Určitě by se našla celá řada příkladů, kdy zákonodárci lobbovali za nějakou dotaci ze státního rozpočtu, jejíž účel byl sporný. Politici totiž často zacházejí s penězi daňových poplatníků mírně řečeno nešetrně a využívají je pro své nebo stranické zájmy. A nemusí jít pouze o tzv. porcování medvěda při schvalování státního rozpočtu, ale také o přihrávání státních zakázek a podobně. Mohou si to dovolit, protože jim to voliči opakovaně tolerují. Z tohoto úhlu pohledu nic zásadního nezmění ani Vlčkovo odhalení, ani jeho rezignace.

Rovněž podivné transakce s penězi, kdy Vlček vracel milion v sáčku, nejsou úplně ojedinělým zjevem. Stačí připomenout potíže Stanislava Grosse s vysvětlováním, kde vzal peníze ne financování bydlení, nebo například miliony nalezené v trezoru v pracovně Jana Kavana, který tvrdil, že neví, kde se tam vzaly. Řeč by mohla být i o jiných politicích, kteří se dostali do úzkých, když měli vysvětlovat původ svých financí. Zkrátka česká politika je prolezlá klientelismem a korupcí.

Byť před volbami téměř každá strana slibuje, že s tím něco udělá, nic zásadního se nemění. Z tohoto úhlu pohledu nelze očekávat žádnou změnu ani po aféře Miloslava Vlčka. Tím spíš, že do voleb zbývá už jen měsíc a předvolební kampaň se stupňuje. Navíc je pro tuzemskou politiku příznačné a také pohodlnější měnit jednotlivé osoby než zaběhaný systém. Proto sociologové přispěchali s ujištěním, že problémy s Vlčkem sociální demokracii nepoškodí, protože se s případem vypořádala poměrně rychle. Je to však poněkud nepřesné tvrzení. Na české poměry se relativně rychle vypořádala s Miloslavem Vlčkem, ne však s problémy, které se v souvislosti s jeho osobou opět připomenuly.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6