Miloš Zeman ještě neusedl na Pražském hradě a už sestavuje seznamy příštích ústavních soudců, členů Bankovní rady České národní banky nebo velvyslanců. To lze vnímat jako nedočkavost – stejně ale jako odpovědnost a prozíravost.

Jedním z nových velvyslanců, v tomto případě v Rusku, by měl být Vladimír Remek, první československý kosmonaut a současný poslanec Evropského parlamentu za KSČM. Pan Remek by patrně byl úspěšným reprezentantem České republiky. V Moskvě už v 90. letech působil jako obchodní rada a docela se mu dařilo. Podle svědků si vždy připnul všechna státní a vojenská vyznamenání, včetně sovětských, a měl všude dveře otevřené. Další o Remkovi říkají, že je slušný a pracovitý člověk.

Přesto se pár pochybností nabízí. Například souvislost s Remkovou radikální politickou orientací. Rýsuje se také otázka, jestli Remkova nominace do Ruska není příliš submisivním tahem vůči druhé straně. Oponenti ale mohou namítnout, že stěžejní přece je, jak moc dobré vztahy daných zemí dokáže příslušný velvyslanec zajistit.

Remkovo angažmá se prý zamlouvá končícímu prezidentovi, proti není ani předseda vlády a poslední, kdo dosud kladl odpor, byl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Ovšem i on se zdá být nakloněný dohodě.

Je smutné, že se jména velvyslanců stále častěji v médiích propírají dříve, než jsou představena v zemích, kam mají vyrazit. V posledních týdnech se to týkalo například Jindřicha Forejta, kterého chtěl jeho dosavadní zaměstnavatel, Václav Klaus, umístit do Vatikánu. Nakonec couvnul sám Forejt a bude dál ředitelem protokolu prezidentské kanceláře. Spekulace zazněly i nad možným vysláním neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera do Izraele. Ty nakonec byly dotčenými osobami naštěstí utnuty.

Ještě smutnější je, že zde selhává systém budování profesionální diplomacie. Je pravda, že ve Spojených státech část ambasadorských postů prezident rozdávává sponzorům své kampaně. Ti se ale potom také podílejí na financování chodu luxusních rezidencí.

V českém prostředí bych se přesto přimlouval za méně voluntaristický přístup. Výběr velvyslanců by měl mít pod palcem takřka výhradně ministr zahraničí. A sahat by měl do rezervoáru kariérních diplomatů ve službách Černínského paláce, kteří jsou kvalifikovaní odborně i protokolárně. Naopak rozdělování trafik či plnění přání jiných politických činitelů by mělo pomalu přestat. Jako veřejné tajemství rovněž bývá zmiňována jakási černá listina, kterou sepsal Václav Klaus a která měla obsahovat seznam diplomatů z tzv. havlovského tábora, jimž měla svítit pro výjezd do významných destinací v cizině červená.

Jenže zájem státu neformuluje přednostně prezident, nýbrž vláda. To ona nese zodpovědnost za výkon exekutivních pravomocí doma i v zahraničí. Tudíž by její příslušný člen, v tomto případě ministr zahraničí, měl mít v dané oblasti rozhodující slovo. Hlavě státu bychom měli nechat spíše roli notáře – čili stvrzovatele vládní vůle.

Můžeme jen doufat, že Miloš Zeman manýry Václava Klause nezdědí. V minulosti míval tendenci rozhodovat nikoli autoritativně, ale po poradě. Ale pamatujeme si také řadu výstřelků premiéra Zemana v zahraničí, které ministr Jan Kavan nestíhal žehlit. Důležité též je, nakolik dokáže šéf resortu při rozhovoru s prezidentem bouchnout do stolu. Kauza Remek nasvědčuje, že Karel Schwarzenberg to dvakrát nedokáže. Buďme o to víc zvědavi, jaký styl přijde s kabinetem příštím.