ČSSD příliš spoléhala na své jméno. Komunální volby za rok napoví, co s ní bude dál

Osud české a německé sociální demokracie na první pohled ostře kontrastuje. Zatímco Olaf Scholz zformoval coby lídr sociální demokracie (SPD) vládní koalici společně se Zelenými a liberálními Svobodnými demokraty (FDP), jeho čeští kolegové se po říjnových volbách ocitli v mimoparlamentním propadlišti. Stranu má zachránit Michal Šmarda, sice úspěšný komunální politik, zároveň ale člověk, jemuž se v celostátní politické extralize zatím moc nedařilo – nejen kvůli nakonec neúspěšné nominaci na post ministra kultury v Babišově vládě. A jeho tažení za opětovným vstupem do sněmovny mu notně zkomplikuje i mohutná koule na noze v podobě obrovských dluhů i výpadku státního příspěvku za poslanecké mandáty.

Příčinu propadu ČSSD lze asi lapidárně shrnout větou, že příliš spoléhala na svou historickou značku. Ne ve smyslu dlouhodobosti existence strany, jež vznikla už roku 1878, a navíc tak nějak hezky česky – v břevnovském hostinci U Kaštanu. Ale na adjektivum „sociální“. „Jsem sociální demokrat,“ znělo hrdě a stroze na jednom z billboardů Stanislava Grosse. Na první pohled šlo o truismus, leč bylo to v podstatě vyznání.

Surfování na Zemanově vlně

Moderní český národ se obrozoval hlavně z chudších vrstev, a sociálně orientovaná politika tak v jeho řadách vždy nalézala ohlas. Klausova tržní ekonomika bez přívlastků přitahovala pouze chvíli, dokud si (skoro) každý myslel, že si dokáže pevně potřást s neviditelnou rukou trhu, a z jejího rukávu tak do své kapsy vysypat hromadu dukátů. Deziluze na sebe nenechala dlouho čekat, ovšem zároveň s ní se zjevila i viditelná spasitelská náruč Miloše Zemana a jím vedené sociální demokracie.

Současný prezident stranu vytáhl ke třiceti procentům, Vladimír Špidla ve volbách 2002 surfoval na vlně vyvolané Zemanem. Metu třiceti procent zdolal pak už jen Jiří Paroubek. Následný pokles významně spoluzavinili slabší či vyloženě slabí lídři.

Vraťme se ale na skok do Německa. Scholzova SPD vlastně rovněž nezažívá lehké časy, její výsledek z letošních voleb 25,7 procenta hlasů je třetí až čtvrtý nejhorší v celých poválečných dějinách (25,7 měla SPD i v roce 2013, nicméně čtyři nejhorší výsledky se týkají čtyř posledních spolkových voleb). Česká sociální demokracie nesla ve svém jménu dlouho i výraz „dělnická“ a podobně jako její souputnice v jiných evropských zemích se v posledních dekádách musela vyrovnávat s úbytkem dělnictva v tamních společnostech. Globální tovární výroba se odehrává převážně v Číně nebo obecněji řečeno v zemích třetího světa, popřípadě ji zvládají automaty. V ekonomikách vyspělých zemí převládá terciární sektor a daly by se volně označit za ekonomiky kanclů.

Německá SDP se dokázala udržet nad vodou díky početné členské základně, kontinuální a rozvětvené organizační struktuře, spolupráci s odbory i schopnosti oslovit kromě dělníků i úředníky (státní zaměstnance). Česká sociální demokracie, opětovně vzniklá po listopadu 1989, pouze víceméně imitovala rysy masové strany, k opravdu početnému členství měla po roce 1989 daleko. SPD stále vykazuje na 400 000 členů, tedy, dělením osmi na malé české poměry přepočteno, vlastně 50 000. Avšak ČSSD letos v květnu oficiálně evidovala jen asi 11 000 členů. A vazby s odbory, před pár lety ještě docela těsné, se poslední dobou skoro vypařily. Šmardovu veřejně pronesenou žádost, aby odborový boss Josef Středula kandidoval za ČSSD na Hrad, dotyčný odbyl jízlivou poznámkou, že by v případě své kandidatury usiloval o podporu velké části voličů.

Retro symbol k mání

Novopečený předseda ČSSD též vyslovil naději, že éra Andreje Babiše pozvolna končí. Což je trochu odvážné tvrzení, leč i kdyby měl Michal Šmarda pravdu, patrně nekončí éra trendů, které Andrej Babiš a jeho ANO odrážejí. Proč vůbec pořád lpět na starých schématech? Na tom, kdo bude levicí, kdo pravicí? Nespěje vývoj k dokončení velké transformace od relativně stabilních stranických systémů vyprofilovaných kolem pravolevé osy ke kaleidoskopu volebního trhu, což je mimochodem v politickém marketingu dávno terminus technicus? Kde se budou různé politické firmy flexibilně zaměřovat na vybrané „cílovky“ reklamními nabídkami ve stylu slevového letáku v supermarketu? Třeba na důchodce, tedy na skupinu, kterou Andrej Babiš sociálním demokratům lidově řečeno „vyfoukl“. A je naivní spoléhat na to, že kdyby Babiš zmizel, voliči ANO se automaticky houfně vrátí do ovčince v Lidovém domě. Ostatně, ČSSD hodlá v rámci úspor přestěhovat své ústředí jinam a Lidový dům celý pronajímat.

Nelze ale vyloučit, že se někdo retro značky ČSSD chopí, ostatně, mezi spotřebiteli se retro výrobky těší oblibě a movitých zájemců o podobnou transakci může být v ekonomickém zákulisí politiky relativně dost. ČSSD dostane poslední šanci na záchranu velmi brzy: už ani ne za rok v komunálních volbách. Pokud v nich pohoří, zůstane už jen ta značka k celkem laciné koupi.

Autor je politolog

LN, 17.12.2021