Být proti premiérovi je snadné, složitější je zformulovat pozitivní společný program

Před 29 lety, v únoru 1991, se na mimořádném sněmu rozdělilo Občanské fórum na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí (obě nové strany se formálně ustavily v dubnu 1991). Tehdejší předseda OF Václav Klaus ho označil za „nevypočitatelný subjekt, kde panuje ideová bezbřehost a politický marasmus“ a jeho rozdělení jako „rozumný rozvod s tím, že se oba rozvedení manželé po přátelsku domlouvají, kdy budou navštěvovat děti a tak dále“. Ve skutečnosti to ale přátelské moc nebylo. A konflikt mezi volným fórem a pevnou stranickou organizací od té doby v české politice v různých podobách přetrvává.

Zajímavé ale je, že lidé, kteří by do nástupu Andreje Babiše preferovali spíše nějaké to fórum, nyní volají po oživení tzv. tradičních nebo demokratických stran, poněvadž ANO dle nich není strana, ale firma. A zmíněné volání nalézá svůj výraz v hnutí Milion chvilek pro demokracii, jež se samo prezentuje vlastně jako občanské fórum. Řečeno se sládkem z Havlovy Audience: „To jsou paradoxy, co?“

Na jedné lodi s Babišem

Paradoxy však zejména v poslední době začínají ukazovat zuby. Milion chvilek totiž napadlo přetavit rozhořčení svých příznivců ze zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem do demonstrace, leč pojaté obecněji a zaštítěné názvem: „Postavme se rozvratu institucí! Nechceme jít cestou Maďarska a Polska.“ Tím však narazil především u pravicového segmentu svých sympatizantů, kteří se současné polské i maďarské vlády často zastávají.

„Jde o národy s odlišnou mentalitou, historickými traumaty i porevolučním vývojem. Mám Poláky a Maďary rád, což neznamená, že souhlasím se vším, co dělají Kaczyński s Orbánem. Ale těžko mohu souhlasit s házením lidí, které si pamatuji z dob boje za svobodu, kdy stáli na stejné straně jako my, do jednoho pytle s člověkem, jako je náš premiér,“ konstatoval místopředseda ODS Alexandr Vondra. Podobně se vyjádřil i Pavel Šafr, šéfredaktor webu Forum 24, tedy média, jež dosud „chvilkařům“ nepokrytě stranilo. Podle Šafra je situace u nás dokonce ještě horší, poněvadž v Polsku a Maďarsku, přes různé excesy, vládnou hodnotově založené „demokratické strany s transparentní tvorbou demokratického mandátu“.

Kaczyński s Orbánem jsou u nás mnohými ceněni pro konzervativní orientaci tamních vlád, pro svůj kritický vztah k migračním i jiným politikám Evropské unie, pro důraz na státní suverenitu. Členové pestrého českého „fanklubu“ Orbána a Kaczyńského projevují sklon jejich „hříchy“, tedy přílišné ovlivňování justice či ovládání médií, omlouvat a snižovat jejich význam ve prospěch společného visegrádského konzervativního a v zásadě euroskeptického dobra. Vědomě či nevědomky se tak ale dostávají na jednu loď s Andrejem Babišem.

Přestřelka kvůli Polsku a Maďarsku ještě více odhalila a prohloubila trhliny v antibabišovském bloku, a tudíž i mezi účastníky protivládních protestů. Logicky, neboť na požadavku odstoupení premiéra se shodne široký zástup. Při snaze o formulaci pozitivního společného programu z něj pak ale nejčastěji vycházejí pouze obecné fráze, jimž se dobře plave v moři, s Václavem Klausem z roku 1991 řečeno, „ideové bezbřehosti“. A pokus o konkretizaci zpravidla přináší najetí na útes.

Viktor Orbán sice změnil ústavu i volební systém, nicméně ony změny samy o sobě ještě nevybočují z demokratických mantinelů. Jeho případné autoritářství je záležitostí spíše nepřímého, zákulisního působení včetně sítě spřízněných podnikatelů vlastnících spřátelená média. A v polském i maďarském případě především platí, že vládní mediální kurz vytyčuje frontovou linii současné kulturní války: za tradiční národní či křesťanské hodnoty, proti výstřelkům liberálních progresivistů například v podobě sňatků osob stejného pohlaví nebo multikulturalismu. Což řadě lidí i u nás konvenuje.

Jak to bude napříště

Ideová polarizace je viditelná rovněž u Pirátů, kteří do doplňovacích senátních voleb v obvodu Teplice nasadili Tomáše Tožičku, jenž odmítá členství ČR v NATO a podle něhož „kapitalismus povraždil násobně víc lidí než stalinismus“. Šéfpirát Ivan Bartoš sice odmítl „nálepkování a cílenou bulvarizaci Tomáše Tožičky na základě z kontextu vytržených informací či tweetů“, kde „člověk musí odpověď na komplexní otázky redukovat do několika vět“, avšak nemůže popřít Tožičkovu příslušnost k radikální levici. Což není žádný zločin, jen případný důvod k odlivu části voličů, kteří Piráty dosud vnímali jako středovou liberální alternativu k Andreji Babišovi. Nikoliv náhodou si do Tožičky rýpl i Miroslav Kalousek.

Společný volební blok ODS, Pirátů a dalších menších středových stran byl od začátku mimo realitu. Ovšem stejně tak může být mimo realitu povolební vládní spolupráce všech jeho zamýšlených účastníků. Příští vládu totiž mohou zformovat třeba „přátelé polsko-maďarského guláše“, jakkoliv je šermování tradičními hodnotami v řadě případů pouze účelovou záležitostí.

Autor je politolog

LN, 26.2.2020