Lidovci léta těžce prožívají střety Kalouskova a Svobodova křídla. Soupeří spolu jak ve státní správě (dokladem může být kostrbaté řízení ministerstva pro místní rozvoj za Čunkovy nepřítomnosti), tak v poslaneckém a senátorském klubu (oba teď vedou Kalouskovi stoupenci: poslance Pavel Severa a senátory, jejichž výzva k Čunkově odchodu dosud platí, Adolf Jílek). První parta měla navrch, dokud si její kreativní lídr v létě 2006 překvapivě nezadal s Jiřím Paroubkem. Kalousek rezignoval, leč Svobodův comeback byl nereálný, a tak aspoň dopředu popostrčil čerstvou komunální tvář Čunkovu. Zpočátku slibovala posílení voličstva o nové jedince, například lehce rasisticky a xenofobně laděné. Pak ji ale postihla morová rána: neprůhledné účty, rodinné milióny, záhadné čerpání sociálních dávek. Nejvyšší státní zastupitelství nedopřálo Jiřímu Čunkovi očištění před soudem a audity jsou pro kočku.

Pod mediálním tlakem Čunek loni na podzim opustil Topolánkův kabinet. Tím přidal na jasu hvězdě „stínového předsedy“, ministra financí Miroslava Kalouska. Zářila ve vládě i uvnitř KDU-ČSL, tradičně závislé na ukotvení ve veřejné správě. Kalousek se vyprofiloval coby věrný partner Mirka Topolánka a nebylo by mu proti mysli ani formální sblížení ODS a KDU-ČSL. Levicověji orientovaný Čunek se nyní vrací nejen proto, že koaliční vláda bez šéfa jedné z partají kulhá, ale také aby vnitrostranicky „vyvažoval“.

Navíc se pomalu ocitáme v půlce volebního období a nedlouho před krajskými a senátními volbami. Jak se dalo čekat, značná část členské základny KDU-ČSL den ze dne naléhavěji akcentuje sociální aspekty křesťanské politiky. V koalici se někteří lidovci bouří proti reformním snahám ministra zdravotnictví Tomáše Julínka, proti uznání samostatného Kosova i proti radarové dohodě s USA. Dá se předpokládat, že k rebelovi Hovorkovi se přidají další a konfliktů KDU-ČSL s ODS bude přibývat přímo úměrně blížícím se volbám a vývoji stranických preferencí ČSSD. Být opozicí v koalici a pošilhávat po budoucích spojencích šlo lidovcům vždy na výbornou. Zelení nekňubové se od nich mají co učit…

Personální a programovou krizí procházejí téměř všechny strany. Jenže zatímco ODS, ČSSD nebo KSČM mohou při své popularitě fungovat „samospádem“, lidovcům balancujícím nad pětiprocentní propastí myšlenky a jejich srozumitelní hlasatelé výrazně chybějí. Nezbývá než taktizovat a oživovat líbivá témata. Špičkoví regionální politici Stanislav Juránek a Roman Línek by po Čunkovi nemuseli být zárukou posunu k lepšímu. Bezradní lidovci tak jako o příštím předsedovi stále častěji spekulují o europoslanci Janu Březinovi, muži všemi mastmi mazaném, leč ve veřejnosti nepříliš známém.

Jiří Čunek, hlásící se ke své hroší kůži, se ale jen tak snadno nevzdá. Podpora zemitého venkova na straně jedné a korektní vztahy s ČSSD na straně druhé mu vkládají do rukou trumfy. Jedinou otázkou zůstává, zda s nimi dokáže hrát. Pro začátek se může pyšnit tím, jak na vařené nudli utáhl „salónního intelektuála“ – ministra zahraničí Schwarzenberga.

Právo 9.4.2008