Čirou shodou okolností jsem navštívil webové stránky politické strany Trikolora. Ta jako mnohé další vydala stanoviska k aktuálním událostem na Ukrajině. Zatím dvě - jedno z doby před ruskou agresí, druhé po ní.

V úterý 22. února – tedy den po nestydatém projevu prezidenta Putina, v němž nenechal nikoho na pochybách, že suverénní Ukrajina bude jeho kořistí – sdělilo vedení Trikolory veřejnosti, že strana „nestojí ani za Ukrajinou, ani za Ruskou federací“ (obr. 1).

obr. 1/ Z tiskové zprávy Trikolory ze dne 22. 2. 2022

Hájí totiž zájmy ČR a jejích občanů, proto „v našem zájmu není ani eskalace vojenského konfliktu na Ukrajině, ani uvalení sankcí na Rusko“, které poškodí především české podnikatele.

Trikolora pokračuje: „Na jedné straně existuje neměnnost hranic garantovaná mezinárodním právem, ale na druhé straně také právo národů, respektive obyvatel dané oblasti na sebeurčení. Obojí má svoji legitimitu.“

Závěr: Trikolora preferuje naši zdrženlivost.

Takovýto postoj bylo možné vzít 22. února na vědomí bez skřípění zubů. Málo platné, bylo před agresí a „nic moc“ se nedělo (tedy kromě masivní koncentrace ruských vojsk na území RF a Běloruska, ale budiž).

Pak ale přišlo tragické ráno 24. února, na východě Evropy vypukla válka, přičemž každému soudnému člověku bylo jasné, kdo je útočník a kdo jeho oběť. Přesněji, kdo je silnější útočník a kdo slabší oběť, komu připadla role Goliáše a komu Davida.

Čtvrtý den ruské agrese, v neděli 27. února, kdy by si člověk mohl myslet, že se i předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová Zahradníková a její první místopředseda Petr Štěpánek patřičně zorientovali (tak jako se „patřičně zorientoval“ dosud proputinovský prezident Zeman), publikuje strana další tiskovou zprávu (obr. 2).

obr. 2/ Trikolora dne 27. 2. 2022

Dočítáme se v ní následující.

Trikolora správně konstatuje, že „chování RF je neakceptovatelné“ – ale proč? Protože vyhrožuje jadernými zbraněmi. Jistě, to „musí nejen v naší zemi každý rezolutně odsoudit“. Jenomže: primárním problémem je, že Ukrajina se stala cílem vojenské agrese. O té však není v textu ani slovo.

Zvláštní.

Vyhrožování jadernými zbraněmi je nepřijatelné, ale realitou je dobývání Ukrajiny útočníkem. Oběť je v postavení slabšího, legitimně se brání brutálnímu vetřelci a potřebuje všemožnou pomoc – nejen humanitární, tou se války nevyhrávají, ale především vojenskou.

A co k tomu říká Trikolora?

Volá po diplomatickém řešení války na Ukrajině (jak o tom chce přesvědčit Putina, jehož ministr obrany řekl, že nepřestanou, dokud nedosáhnou svých cílů?), vítá zahájení přímých rozhovorů (v době, kdy agresor barbarsky ničí svoji oběť a vraždí civilisty). Citát: „U jednacího stolu je třeba vydržet a najít řešení (včetně záruk), které bude akceptovatelné pro všechny strany.“

Svatá prostoto! Což Trikolora nepochopila, že taková věta mohla platit do 23. února? Že od 24. února se situace radikálně změnila, že mezi agresora a oběť nelze klást rovnítko?

A konečně, pro Trikoloru je prioritou dosažení okamžitého příměří. Jistě, bylo by to víc než žádoucí, tváří v tvář Putinovi je to však pouhé přání, iluze. Putin nic takového nemá v plánu, jím spuštěná lavina se na Ukrajinu valí dál nemilosrdně a den po dni s větší agresivitou.

V souvislosti s tím se pak jako nanejvýš pošetilá jeví další věta v prohlášení Trikolory: „Dodávky zbraní a další sankce naopak povedou k eskalaci vojenského konfliktu a jeho nebezpečnému rozšiřování.“

Jinými slovy řečeno: Ukrajině zbraně nedodávat, nové sankce nezavádět. To je jednoznačně proruský postoj, i kdyby byl maskován jakkoli.

Odepřít Ukrajině vojenskou pomoc a současně oslabit (či snad zrušit?) protiruské sankce znamená nechat ji na pospas agresorovi, tak jako byla před druhou světovou válkou ponechána slabší Habeš silnému italskému útočníkovi.

Takový malý český appeasement. Ne příliš přesvědčivě zabalený do slůvek o hájení národních zájmů. Pod touto slupkou můžeme občas nalézt i něco hodně politicky neprozíravého. Anebo je to záměr?