Víkendový kongres ODS byl pěknou ukázkou, kam vede redukování stranictví na mocenské šachy. Kdyby u občanských demokratů soupeřili konzervativci s liberály, národovci s internacionalisty či bezvěrci s klerikály, bylo by vše v nejlepším pořádku a partajní vedení mohlo být namixováno atraktivně vůči vícero voličským skupinám.

Jenže předmětem sporu s tzv. poslaneckými rebely je něco jiného: Petr Nečas a jeho přístup k okolí - konsensuální směrem ke koaličním partnerům a kritický směrem k vypečeným spolustraníkům. Kdo chce zatočit s konkurenty a nemá přitom v rukou vrcholné partajní orgány, vytvoří umělá místní sdružení, najme na ulici pár zoufalců za členy a pak se pustí do válcování oponentů. Časem třeba opanuje oblastní a pak regionální sdružení. V konečném důsledku se perou o funkce či ekonomickou moc třeba Severomoraváci s Jihočechy.

Když cinknou peníze, nastraží se uši. Tak nějak to v Brně řekla šéfka Sněmovny Miroslava Němcová. Jenže ani ona, patřící k nejzásadovějším účastníkům kongresu, kolem sebe nevytváří "masarykovsky humanitní" frakci, jak by očekával nejeden z jejích posluchačů. Anebo třeba frakci antikomunistickou, která by, soudě podle častého akcentování tohoto tématu delegáty kongresu, mohla být dost početná. Jiří Pospíšil mohl založit frakci za očistu justice a Pavel Blažek její protipól. Vždyť oba místopředsedové, jeden ministr spravedlnosti bývalý a druhý současný, k tomu mají vlohy. Ministr průmyslu a první místopředseda ODS Martin Kuba může založit frakci betonově-energetickou a ministr životního prostředí a řadový místopředseda ODS Tomáš Chalupa zase frakci zelenou, má-li aspoň trochu blízko k životnímu prostředí. K teplickému primátorovi a senátorovi Jaroslavu Kuberovi, jenž si stěžoval na omezování kuřáků nekuřáky, například poslancem Borisem Šťastným, by pasovala frakce zastánců absolutní svobody.

Ale teď vážně. ODS má zhruba 25 tisíc členů. Za dva roky přišla o šest a půl tisíce duší. Chce-li být pro své sympatizanty atraktivní, měla by nabídnout intelektuální kvas a dynamickou programovou práci. Ruku v ruce by s tím mělo jít atraktivní vnitrostranické vzdělávání, po němž mnozí delegáti kongresu volali. Až tuzemské partaje přestanou být vnímány jako převodové páky ekonomických zájmů, může vzrůst i jejich důvěryhodnost. K tomu všemu by férově soutěžící frakce mohly pomoci. Kdybychom si zvykli na existenci frakcí, můžeme si navíc třeba i odpustit opakované rozkládání stran, vznikání a zanikání čerstvých subjektů.

Abychom nezůstali jen na modré pravici, zmiňme i další strany. O stejném víkendu jako ODS v Brně sněmovala formace LIDEM vedená vicepremiérkou Karolinou Peake. Ta se odštěpila od Věcí veřejných. Myslíte, že důvodem byly odlišné programové představy? Kdepak, šlo jen o mezilidskou chemii a vztah k vládním křeslům! Unie svobody se kdysi odloupla od ODS hlavně kvůli pohledu na financování strany, ačkoli řada vět o morálce a etice zazněla také. Snad jen vznik TOP 09, iniciovaný bývalými členy KDU-ČSL, jejichž srdce tluče napravo, by šel označit za čistě ideově zabarvený.

Levice, jež si zakládá na disciplíně, je k frakcím ještě nepřejícnější. Radikálně levicovou frakci svého času založil v sociální demokracii exministr zahraničí Jan Kavan, ta však zašla na úbytě. V KSČM jsou sice stalinisté i reformisté, ovšem konstituovat se nechtějí ani jedni. Náznaky platforem jsme mohli najít ve Straně zelených. Ta je však natolik marginální, že se její frakce pitvají dost obtížně.

Partaje s mladší členskou základnou by každopádně mohly jít ostatním příkladem. Odpor k frakcím totiž může být laděn i generačně a pokřivenými návyky z doby před rokem 1989, kdy se jakákoli nejednota přísně trestala. Jenže vyspělá demokratická společnost se frakcemi necítí být ohrožená, naopak je vnímá jako přirozené zpestření. Proto až konečně dojde k obratu a v první straně se dá nějaká programová frakce dohromady, neměli bychom se, my voliči, vztekat. Místo toho buďme spokojeni a věnujme oné odvážné partaji naši laskavou pozornost.