Tajuplný ostrov, jehož autorem je můj milovaný Jules Verne jsem svého času znal téměř zpaměti. Mimochodem, kdo si v minulém měsíci vzpomněl, že uplynulo 110 let od skonu spisovatelova. Mnohé pasáže románu si pamatuji i dnes celkem přesně. Ale ty první věty onoho románu, ty už nikdy nezapomenu. Uvedl jsem je hned na začátku tohoto textu. Vytanou mi totiž na mysli vždycky, když čtu někde něco o naší vládě, nebo o stranách koalice.

V posledních desetiletích jsem nikdy nebyl na žádném zasedání nějakého vrcholného orgánu nějaké politické strany. Dokonce jsem nebyl na žádném sjezdu nějaké strany, abych případně prokoukl jeho zákulisí. A do třetice, nemám vůbec žádného kamaráda, který by byl účastníkem sjezdů, či docházel na zasedání nějakého ústředního výboru. Jakéhokoli. Toto upozornění vytýkám před závorku schválně. Aby mi někdo nemohl vytknout, že jsem něco prozradil. Jakkoli tedy nejsem vysoké politiky účasten, přesto mě to, co je za oponou, neobyčejně vzrušuje. Když se opona rozevře, to již není ono. Na otevřeném jevišti to klape podle režiséra. Ale co bylo předtím?

Podle mého názoru to probíhá asi takto.

Dámy a pánové, započne svoji řeč předseda. Brzy budeme v koalici a posléze v parlamentu schvalovat rozpočet na příští rok. V něm se již musí odrazit i náš pozdější volební program pro volby krajské a následně pro volby celostátní. Takže co navrhujete? Diskuse je vášnivá a horečná. Od návrhů na zkvalitnění soudnictví až po rozvoj drobného podnikání. Jeden z ministrů dokonce navrhuje zvýšení podpory neziskového sektoru, druhý pak vylepšení adresnosti sociálních dávek, jiný tiše a nenápadně apeluje na snížení nechutně vysokých odměn vysokých úředníků. Další má docela odvážné návrhy týkající se posílení podpory malých a středních firem v rámci rozvoje podnikání a zvýšení zaměstnanosti.

Po půlhodinové debatě se zraky všech obrátí na předsedu.

Ten to shrne. S většinou vašich návrhů souhlasím, ale to nám volby nevyhraje. Podle mého názoru je nutné přidat na mzdách úředníkům, když v první řadě musíme formálně jmenovat hasiče a policisty. To zabírá. Navíc jsme v poslední době přijali do služeb státu značné množství našich členů a příznivců. Ti nám to také vrátí, jsou to voliči jako ostatní.

Nutně ovšem musíme slíbit konkrétní částku důchodcům. Jejich počet roste a navíc chodí většinou disciplinovaně k volbám. A posílit zdravotnictví a sociální sektor. To se zase většinou týká těch důchodců a nezaměstnaných. U nich totiž bude lepší, když budou spokojeně sedět doma, než aby se domáhali nových pracovních míst. Na chvíli se rozhostí ticho.

Můžeme si to dovolit, předsedo?, hlesne ten nejodvážnější. Opozice bude bubnovat na poplach, že chceme ještě více zadlužit stát. Někteří budou dokonce tvrdit, že cesta potřebného rozvoje státu vede někam jinam.

Předseda to vysvětlí. Opozici odpálkujeme tím, že nechce, aby se lidé měli lépe. Pokud jde o zadlužení, najdeme dost srovnání v tom smyslu, že jiné vyspělé státy jsou zadlužené ještě více. A navíc, ono to zvýšené zadlužení nemusí být zas až tak viditelné, to se dá všelijak schovat, vím to, byl jsem také nějaký čas i úspěšným ministrem financí.

Diskuse končí.

Předseda si bere poslední slovo. Když těm lidem pomůžeme, přátelé, máme šanci opět vyhrát volby. Ti, kteří nás volí, nechtějí nějaký program. Ti uvažují o tom, co jim to přinese.

Potlesk znovu. Závěrečné slovo předsedy.

Priority státního rozpočtu na příští rok jsou schváleny. Musíme se za ně bít, jako jeden muž, dodává. V jejich rámci zvýšíme i rozpočty krajů, řekne jako mimoděk a podívá se někam, kde sedí předseda jisté Asociace. V tu chvíli nemá nikdo co dodat.

Nu a posléze otevře opona. Lid se dozví, že v rámci příprav státního rozpočtu půjde straně o to, aby byly zvýšeny mzdy státním zaměstnancům a důchodci, aby dostali dvě stovky navíc. Bude posíleno zdravotnictví a rozvoj sociální péče. Zvýšené náklady budou pokryty „úsporami v obsluze státu a lepším výběrem daní“. Potlesk. Mohlo to být trochu jinak, ale jinak si vše ostatní nedovedu vysvětlit.

Pouze se mi vkrádá do hlavy taková kacířská myšlenka. Chtějí oni vyhrát volby proto, aby lidem opravdu pomáhali, nebo chtějí „pomáhat“ lidem proto, aby volby opět vyhráli a zůstali na svých místech. V tom je holenkové značný rozdíl. V obou případech to z hlediska perspektivy této zemi nepomůže. Naopak. Jak to bylo na počátku onoho krásného románu Julia Verna?