Dálnice, platy, důchody, daně a samozřejmě migrace. Není náhoda, jaká pozornost je v současnosti věnována těmto námětům. Blíží se sice volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu, přesto se strany odleva doprava soustředí na otázky, jež se řeší především ve vládě a ve Sněmovně.

Již nějaký pátek se zde traduje, že regionální problémy volby nerozhodují, a to ani ty krajské. O průlom se nikdo moc nesnaží. Ještě smutnější však je, že chytračení partají nad vážnými tématy nahrává snižování nejen jejich vlastní autority, ale i autority státu samotného.

Přisedl si ke mně nedávno v restauraci muž, jenž se představil jako majitel malého hotelu. Asi jsem působil dojmem člověka, jemuž se lze svěřit. Prozradil mi, že se obrátil na samotného premiéra, aby zastavil peklo, jež se na živnostníky valí. Tím má být elektronická evidence tržeb. Nepochodil. Ale přesto netruchlí. S kolegy údajně přišli na to, jak vyúčtování elektronických tržeb obejít.

Rovněž ekonomičtí analytici přiznávají, že v zahraničí už objevili metody, jak registrační pokladny oblafnout. Jenže se příliš nepoužívají. Jsou společnosti, v nichž se prostě falešnými kartami nehraje.

U nás je tomu jinak. Jeden vážený politik dokonce před časem veřejně hájil právo vesnických hospodských neodvádět všechny daně, aby to na samotném konci světa nemuseli zabalit a připravit tamní obyvatele o poslední civilizační vymoženost.

Respekt řadových občanů

Sdílný hoteliér mi ale předestřel jiný argument. Podle něj má každý obyčejný občan právo švindlovat už jen proto, že švindlují též politici, a dokonce je často kryje justice. Jmenoval kauzy Opencard, Nagyová a Dalík. Plus podivné financování stran a jejich kampaní.

Spolustolovník byl přesvědčen, že on se alespoň na rozdíl od politiků opravdu věnuje lidem – dopřává jim pohodlí, vyhřátou postel a dobré jídlo. Zní to téměř přesvědčivě. Podobné přednášky poslouchají patrně i ministři a poslanci, jejichž mozky potom plánují, jaké výjimky z elektronické evidence tržeb dodatečně navrhnout a jaké kompenzace prosadit.

Pověst státu je odstavena na slepou kolej. Ten má sloužit, když se hodí. V ostatních chvílích má být skrčený v koutě. Koho zajímá, že pes je zakopaný v lidech, co si stát privatizují, nikoli v něm samotném? Stát nás zajímá, až kdy je nejhůř. Že něco stojí i jeho infrastruktura, je vedlejší.

Ještě za komunistických vládců se tradovalo, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Během čtvrtstoletí jsme se prakticky neposunuli. Příjmy nefalšují pouze fikaní hoteliéři. Letos se mi už dvakrát stalo, že za ubytování v penzionu chtěli zaplatit méně, než kolik oficiálně inkasují, zato však na dřevo a bez faktury. Řemeslník vám doma pomůže nejraději bez účtenky. V meziměstském autobuse mě nedávno zaujalo, že řidič nabízí svezení za polovic, avšak bez jízdenky.

Netrápí nás, k čemu je stát dobrý a proč si zaslouží prostředky. Zatímco ke své rodině cítíme osobní vztah, stát reprezentovaný klientelismem poznamenanými mluvícími hlavami z televize či rozhlasu působí jako nekonečně vzdálený. A tak se k němu také chováme, aniž by nám to přišlo žinantní. Když nemá respekt svých vlastních správců, proč by měl mít respekt řadových občanů?

Proto by aspoň ty odpovědnější strany - a to ani během kampaně - nemusely prestiž státu a jeho institucí zlehčovat. Byl to již František Ladislav Rieger, kdo kdysi napsal: „Moci státní povstaly z vůle lidu, ony jsou jen k jeho dobrému, ony trvají jedině skrze lid.“