Poměrně zajímavé číslo tvrdí, že poté, co se voliči Velké Británie rozhodli dát sbohem EU, klesla podpora tomuto kroku „na internetu“ na polovinu. Jednoduchá otázka tak zní: „Bylo by nám bez Bruselu lépe?“

Podle Jeana-Clauda Junckera, předsedy EK, není pravdou, že by Česko požadovalo jeho odchod z funkce. Juncker tvrdí, že ho naopak premiér Bohuslav Sobotka vyzýval, aby neodstupoval. V guláši protichůdných zpráv - ministr zahraničí Lubomír Zaorálek požadoval demisi Junckera jako „viníka“ Brexitu - se jeví role české vlády jako obojaká. Jestliže navíc proti Junckerovi již vystupuje otevřeně i Německo, Sobotka buď „zaspal dobu“, nebo se nám snaží ukázat „nezávislost na Německu“. Tvrdím, že špatně je oboje.

Jestliže zrekapitulujeme pozice českých vlád po dobu našeho členství v EU, nejčastějšími frázemi po našem vstupu (který byl podpořen významnou většinou při referendu) byla „harmonizace našeho právního řádu s řádem EU“. Navíc se české vlády dopouštěly i toho, že právě nepopulární opatření, která uváděly „do života“, často „omlouvaly“ tím, že to „musíme“, protože je to nařízení EK. Začalo to těmi naprosto nevinnými žárovkami a posledním výkřikem jsou emisní standardy pro sekačky na trávu. Veřejnost tyto „výkřiky“ pochopila jako důkaz toho, že se EK a EU obecně zabývá „pitomostmi“, zatímco problémy jako migrace se vůbec neřeší. Není divu, že v takové atmosféře klesla i v Česku podpora našeho setrvání v EU již výrazně pod 50 %.

Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že česká vláda pod vedením ČSSD nemá více méně žádné právo vytýkat Bruselu byrokratizaci a posilování role EU jako státu. ČSSD stejnou politiku „posilování role státu“ v životě českých občanů praktikuje po celou dobu současného volebního období. Pro příklady není třeba chodit vůbec daleko. Stačí se zmínit o EET, kontrolních hlášeních k DPH a o úplném opuštění procesu stabilizace důchodového účtu změnou systému, ale naopak posílením průběžného systému s přímou vazbou na státní rozpočet.

EU totiž pouze a jenom přebírá systém, který již předtím zakořenil v celé řadě evropských států. Navíc vytvořila prostředí neadresné odpovědnosti, kdy se na úrovni EU řeší věci, které primárně patří do kompetence států, ale ty selhávají. Alarmujícím příkladem je a zůstává Řecko. Tato země již desítky let žije nad poměry a EU je pro ni dojná kráva, která je povinná Řecku pomáhat, ať to stojí, co to stojí. I migrační krize v řeckém podání je typická tím, že primární ochranu svých hranic v kompetenci řecké vlády přeneslo Řecko na celou EU a svou nečinností tak donutilo bohaté státy EU, zejména Německo, absorbovat statisíce běženců. To, co se popisuje jako „pozvánka Německa do Evropy“, bylo totiž způsobeno absolutní nečinností Řecka. Že však na této nečinnosti má EU lví podíl, o tom není třeba pochybovat. Ukázalo se totiž, že jakmile státy takzvané balkánské trasy uzavřely pro cesty bez platných dokladů své hranice, Řecko se najednou „probudilo“, neboť chce zabránit hromadění běženců na svém území.

Systém EU tak primárně tkví v roli státu, kterou prosazuje evropská sociálně demokratická levice (o řecké Syrize nemluvě!) i takzvané „lidové strany“ typu CDU/CSU. Politika „více státu“ na úrovni národní se pak logicky překlopila do politiky „více EU“ na úrovni evropské. Německo po brexitu vyzývá k zachování status quo, zatímco EK na čele s Junkckerem doporučila další „více EU“. Zatímco „brzdění Německa“ chápu jako politicky motivované před sérií německých voleb, Junckerovo stanovisko obráží důsledně filozofii, která v centru EU panuje. Sobotkova „podpora“ Junckerovi mě nijak nepřekvapuje. V pozadí této podpory vidím snahu udržet bruselský penězovod pro české dotace. Je to jakýsi „začarovaný kruh“, jehož řešení vidím především na domácí scéně. Pokud by ČSSD zůstala u moci i po příštích parlamentních volbách, žádného požadavku na zásadní úpravy Lisabonské smlouvy bychom se od ČSSD nedočkali. Navíc už víme, že podle ČSSD „nemáme kvalifikaci pro odpovědné rozhodnutí“ o tom, zda v referendu požadovat vystoupení z EU. Má-li se začít v českých poměrech vůbec něco ve vztahu k EU měnit, musí dojít ke změně politiky české vlády po příštích parlamentních volbách. A proto je nutné bývalé i současné „eurohujery“ poslat do opozice.