Dalším poznávacím znamením Sněmovny je nárazovost v chrlení legislativních norem. Před vánočními svátky se poslanci soustředili pouze na státní rozpočet a vše ostatní bylo odsunuto na vedlejší kolej. O to větší hromada úkolů na zákonodárce čeká v posledních předvolebních měsících. Organizační výbor Poslanecké sněmovny, v němž nejvyšší představitelé dolní komory jako celku a jednotlivých klubů politických stran chystají pravidelné plenární schůze, minulý týden jako prioritu stanovil projednání návrhů zákonů ve druhém a třetím - konečném - čtení. Celkem jich je na sto šedesát.

Naopak první čtení zákonů na pořad nejbližší schůze Organizační výbor nezařadil. Důvod je prostý. S legislativní aktivitou poslanců se na sklonku volebního období roztrhl pytel. Levice i pravice by na poslední chvíli ještě rády uspokojily své sympatizanty. Kdyby se mělo řádně projednat všechno připravené, neměla by sněmovní schůze, jejíž začátek je naplánován na 26. ledna, nejspíš konce. Domluvit se na tom, které předlohy jsou důležitější než jiné, se poslanci přirozeně nedokáží. Zájmy protilehlých ideových pólů zůstávají bez naděje na kompromis.

A tak poslance čeká hned na úvod schůze bojové hlasování o programu jednání. Otestují se při něm různé ad hoc koalice. Vyloučeno také není, že se nějaká část Sněmovny z trucu poté, co neprosadí svou, pokusí v hodině dvanácté zablokovat konání schůze jako takové. Poslanecké sněmovna se opět stane megafonem pro hlásání předvolebních záměrů partají. Na přetřes se patrně dostane mateřská dovolená, takzvané třinácté důchody, zdravotnické poplatky, boj s hazardem a lichvou, silniční legislativa, ale také opatření pro střet s korupcí a regulaci lobbingu. Trvalky jako přímá volba prezidenta, referendum nebo imunita zákonodárců si však budou muset počkat na novou Sněmovnu po květnových volbách Uslyšíme ostrá slova a vášnivé debaty.

Poslanecké schůzování je klíčovým atributem demokratického právního státu. Stojí ve středu zájmu médií a ovlivňuje veřejný diskurs, včetně postavení zainteresovaných politických stran. Kdo nesedí ve Sněmovně, jako by nebyl vůbec. Od loňského podzimu ve Sněmovně nezasedá předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek. Tvrdí, že mu to nevadí, ba že je spokojený a šťastný, když stojí mimo onen nepřehledný bzučící úl. Podle staršího výroku vidí Topolánek v poslaneckých lavicích toliko komunisty, bývalé komunisty a kryptokomunisty. Za postřeh stojí také nahlas pronášené poraženecké úvahy občanských demokratů, podle nichž nejsou již s to ve Sněmovně do května cokoliv prosadit, neboť vše záleží na trojici ČSSD, KSČM, KDU-ČSL. Čas od času Mirek Topolánek utrousí, že je v parlamentu plnohodnotně nahrazen šéfem klubu Tluchořem a místopředsedy Nečasem a Langerem. Jindy si naopak stěžuje, jak málo vystupují modří poslanci s právem přednostního hlasu. Topolánek má na mušce hlavně vnitrostranickou rebelku Miroslavu Němcovou. Druhou místopředsedkyní Sněmovny za ODS je Topolánkova partnerka Lucie Talmanová. Do ní se kupodivu nepouští...

Parlament je pro politické strany tradičně důležitý hned z několika důvodů. Skrze něj naplňují svůj program, uspokojují ambice předních členů, upravují své směřování. V případě menších a nových stran nadto parlamentní kluby zpravidla ovládají celou partaj. Z hlediska popsaných zájmů je Topolánkova rezignace na mandát chybou. Ostatně i při schvalování a následném reflektování rozpočtu šlo zaregistrovat odlišné přístupy Topolánka, Langra a Nečase. Jakkoli však ODS může působit ve Sněmovně nejednotně, poslanci jí prchají mnohem méně než sociální demokracii s relativně semknutým klubem. Vše je tedy relativní.

Z hlediska fungování státu je počínání Sněmovny tvrdším oříškem. Poslanci neúměrně zasahují do pravomocí exekutivy. Naposledy třeba speciálním zákonem zabraňujícím privatizaci Letiště Ruzyně. Jsme svědky častého legislativního kutilství, které je umožněno pravomocí jednoho jediného poslance podat návrh zákona či jeho novely. Nemluvě o osudném pokusu Sněmovny přijmout jednorázový ústavní zákony o zkrácení volebního období.

Zlí jazykové by mohli říci, že práce od Sněmovny očekávaná je odfláknutá, zatímco se pouští do akcí, jež by jí měly být zapovězeny. Jenže Poslanecká sněmovna není ničím jiným než odrazem stavu politických stran a obecně naší společnosti. Můžeme sice doufat, že po čtyřech měsících divočiny přinesou květnové volby změnu atmosféry, je to ale očekávání více než naivní. A ani na Mirka Topolánka, pakliže svoji čerstvou poslaneckou kandidaturu myslí vážně, nečeká opět nic jiného, než starý známý dům kouzel a zázraků.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6