Kdo bude mít v příští vládě hlavní slovo? Předseda vlády Nečas to vzhledem k lehkosti, se kterou ustoupil svým koaličním partnerům a přenechal jim vlivné ministerské posty, očividně nebude. Svůj poslední trumf, jednání o velké koalici se sociálním demokraty aspoň předstírat, ani nevynesl.

Buď je tak slušný a solidní, nebo v tom neumí chodit, anebo se obával, že se zástupci Věcí veřejných zvednou od jednacího stolu s tím, že se radši soustředí na vrabce v hrstích v nadcházejících komunálních volbách. Ta první možnost je lidsky určitě nejsympatičtější. Jestli je také pro vysokou politiku nejvhodnější, o tom lze ovšem pochybovat.

Jako ten, kdo v tom bezpochyby chodit umí, se mezitím profiloval příští ministr financí Kalousek, jehož drastické úsporné plány se už staly součástí vládního programu: uspořit chce 54 miliard, což znamená snížení rozpočtového schodku v příštím roce na 3,6 procent.

Něco obdobného se budoucímu ministru vnitra Johnovi, který dovedl ve volební kampani svou televizní image neohroženého bojovníka s korupcí úspěšně přeměnit na voličské hlasy, kupodivu tak brilantně nepovedlo. Z katalogu opatření na větší transparentnost veřejných zakázek a k potírání korupce, který Česku navrhovala například americká obchodní komora, a k němuž se koaliční strany původně hlásily, ve vládním programu teď řada věcí chybí. Šlo snad opravdu lidem kolem Radka Johna, jak se toho obává opozice, ve skutečnosti o něco jiného? V podezření je především vlivný spolumajitel bezpečnostní agentury a nyní i ministr dopravy, že by prý mohl usilovat například o outsorcing policejních služeb a vůbec privatizaci ministerstva se všemi jeho citlivými údaji. K úspornému programu by se to hodilo. Že bude nový ministr dopravy z Věcí veřejných svůj podíl na firmě prodávat bratrovi, mnoho neznamená: příklad ministra dopravy Řebíčka a státních zakázek pro jeho někdejší firmu je výmluvný dost.

Na druhé straně je fakt, že doposud zdejší voliči s oblibou naříkali nad úplatností politiků a podezírali je, že jdou do politiky údajně jen proto, aby osobně zbohatli. Radek John na tom ostatně postavil celou svou kampaň. Aby nakonec přivedl na vysoké posty lidi, pro které jsou platy, které tam dostanou, prý kapesným. Voliči by tedy měli být spokojeni. Jenže nejsou. A teprve se ukáže, zda je jejich intuice nevarovala právem.

Úsporám padl definitivně za oběť rovněž ministerský post lidských práv a menšin. Ale nově také ministr pro evropské záležitosti. Agendu zřejmě převezme ministerstvo zahraničí a lze jen doufat, že se jí tam pod Karlem Schwarzenbergen povede dobře.

Totéž se už nedá říct o vztazích k organizacím odpůrců jaderné energie v sousedním Bavorsku a Rakousku. Teď, když zelení zmizeli z parlamentního parketu a na ministerstvu životního prostředí bude z nouze sedět fanda průmyslu a obchodu, bude mít ČEZ k rozšíření Temelína nepochybně zelenou. Leda že by mu to ještě překazila hospodářská krize.

Dodat je třeba, že ze stejného důvodu může obdobnou čáru přes rozpočet v praxi utrpět i celý program vlády. Papír snese hodně. Směrodatní budou lidé, kteří jsou u vesla. I proto byl právě ukončený boj o ministerské posty, jak se ukázalo, tak bouřlivý. Petr Nečas by se teď měl soustředit aspoň na to, aby ve svém týmu proboxoval jasná koaliční pravidla při schvalování klíčových zákonů.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6