19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Slepé náboje ministryně obrany

26.1.2022

Vzpomeňte na mouřenína, paní Černochová!

Zpočátku jsem si myslel, že jde o další z vtipů našeho osvědčeného zdroje informací Seznam Zprávy. Článek ´Žádost Ukrajiny o české vojáky bychom brali velmi vážně, říká Černochová´ totiž doprovodili fotografií zmíněné u obrazu Tomáše G. Masaryka. Nová ministryně obrany se tím zřejmě hlásí k odkazu prvního prezidenta a ráda by – jako on tehdy v Rusku české legie – nyní ona shromažďovala Čechy proti Rusku.

Protože dosud zřejmě nestačila nafasovat mundúr (my, když narukovali, tak to bylo úplně to první) zapózovala k tomu v šatech samý květ. To mě zaujalo podruhé: květinami obsypané hnutí hippies přece bojovalo proti zbraním a válčení! Ale chybička se občas vloudí, obrana nebo útok, viďte Madléno Olbrajtová. A tak když už u nějakého obrazu, tak nejraději jejího, rozhodně ne vedle portrétu zrádného německého kolegy viceadmirála Kay-Achima Schönbacheho.

Ze zázemí teplé kanceláře do první linie

Dlouholetá poslankyně a pražská starostka Jana Černochová se na funkci ministryně obrany chystala dlouhá léta. Zjevují nám to na zmíněném serveru jedním perem Tereza Šídlová (copak Šídlovi, nedostává se pytlů?) a Martina Machová. A já se ptám, proč vlastně? Proč si nedá tato dáma pokoj? Že by nějaké neustrážené genderové puzení prosadit se mezi chlapy a zároveň snaha napravit dojem po zpatlaných kariérách svých tří předchůdkyň? Gen. Petr Pavel není ani náhodou můj prezidentský kůň, ale problematice by alespoň rozuměl a v kasárnách a na genštábu měl respekt. Ale ženská, byť bývalá starostka jedné metropolitní čtvrti? Však si připomeňme, co v zahraničním sousedství nadělala s wehrmachtem, pardon bundeswehrem, Ursula von der Leyen. Ta všakalespoňjakozasloužilá sedminásobná matka.

Rozhovor nabyl rozměrů v duchu nepřímé úměry: čím více řádků, tím méně relevantních informací, přitom pár nesmyslů k tomu. Do úřadu vstupuje Jana Černochová v časech nebývalého geopolitického napětí v blízkosti českých hranic na Ukrajině, zdůrazňují novinářky. No právě, to je ta hrůza! Nováček bez jediné medaile za statečnost a právě v čase, když to zase po letech začíná tak zatraceně smrdět nejen střelným prachem! A skutečně blízko? Z Prahy je to do Charkova, jednoho z možných míst vysněné invaze, pěšourem 1883 km. Možná by bylo dobré, pro představu, projít si alespoň pouhou jednu třísetinu této trasy, jistěže s plnou polní.

A čteme dále: Černochová upozorňuje i na to, že by konflikt mohl znamenat významný příliv ukrajinských uprchlíků do Česka. To je slib, nebo vyhrůžka? Ukrajinců se snad máme bát, když po příchodu migrantů voláme? Tihle by nás ovšem nepřišli geneticky obohacovat, ale makat nejen jako zedníci či zdravotní sestry, vždyť k 30. červnu 2021 žilo u nás již 183 250 občanů Ukrajiny. Ovšem divím se při této příležitosti znovu: to oni své vlasti, průmyslu, zemědělství, armádě či rodině nechybí? Měli by ji snad bránit a ne se z ní jenom ´významně odlívat´.

Demokracie, a jak ji kdo chápe

„Musíme bojovat za země, které jsou demokratické a mají stejné právo jako my se rozhodnout, kam chtějí patřit, jako je Ukrajina a Gruzie. Ukrajinci jsou dnes tak trochu v situaci, jako my tehdy, a mají právo rozhodovat o svém osudu, kam chtějí patřit. To musíme vyhrát na prvním místě,“ zprostředkuje Seznam Zprávy názor ministryně. A dál nad takovými argumenty kroutím hlavou. Na střelnici J. Č. možná řádí, jenže tady co výstřel, to mimo.

Připusťme se slovanskou tolerancí sobě vlastní, že Ukrajina se svým společenským zřízení je teoreticky vskutku demokratická, i když zkušenosti jenom z posledního desetiletí jsou všelijaké. Kdo to je, kdo jim a Gruzíncům dnes bere právo rozhodnout o svém osudu? Vždyť to obě republiky demokraticky učinily již v roce 1991, když zvolily samostatnost dobrovolným odchodem ze svazku SSSR. K tomu více než rok před rozpadem naší federativní republiky.

A pokud by snad šlo o tu další demokratickou volbu? Tou je zřejmě myšlen vstup do životu nebezpečné instituce NATO, pokud dobře rozumím uvažování naší pí mistryně války. V tom případě ovšem i svobodný výběr v jakých barvách a za jakou ideu kde padnout a tam mít – možná jenom společný – hrob. V takovém případě volby je ovšem třeba tvrdě rozlišovat. Buď by o tom autoritativně rozhodly vlády, nebo demokraticky rozhodli obyvatelé v referendu. Až potom bude vše svobodně v pořádku.

Cožpak už bylo málo mrtvých i v době míru?

A co vlastně chce ministryně s nějakou snad propůjčenou hodností, třeba svobodnice v zákl. voj. sl., vyhrát na prvním místě? Proč jste nám tuhle ambici zatajily, nepříliš zvídavé dámy ze zpravodajského Seznamu? Že by snad boj o Kyjev, který si naše respondentka zřejmě vzala za svůj jako první šanci k povýšení? Spolu s dalším domácím válečným štváčem Janem L. Černínským.

Chce tam posílat naše vojáky, aby tentokrát umírali – pod velením podobně bojově natěšených historicky militantních Britů - za zájmy druhých? Jak se to předtím ´dařilo´ pod velením Američanů v Afghánistánu (14; připomeňme, že ještě jako poslankyně přitom vystupovala proti stažení aliančních jednotek, své syny tam totiž neměla) a dále může ´dařit´ pod velením Francouzů v Mali? Do celkového počtu našich 29 obětí vojenských misí od roku 1993 patří i balkánské ztráty v uniformách mezinárodních jednotek SFOR, UNPROFOR a UNCRO (9). Je opravdu nutné, aby se i další vraceli do vlasti v rakvích pokrytých státní vlajkou?

„Samozřejmě tlak Ruska nevnímáme jen vůči Ukrajině, ale i vůči jiným zemím. Podle odborníků je to čistá hybridní válka, která začala na polsko-běloruských hranicích. A někteří teoretici tvrdí, že ta situace může být podobná i v Kazachstánu,“ tvrdí naše ostře sledovaná přední politička, a já se už nad tím všeobecným plácáním začínám nervózně ošívat. Vůči jakým jiným? O názory kterých odborníků se opírá, tvrzení jakých teoretiků si bere za své? Co to je za argumenty?

Když dojde munice

Jak Česko Ukrajinu podpoří? Mluvíte o dodávkách zbraní, provokují ministryni mistryně pera. „Určitě podpoří,“ sděluje a odhaluje odhodlaně. „Důvodů pro to je řada: máme společné historické kořeny, je to naše nejpočetnější menšina a také náš partner v NATO, byť není členský stát.

Fakt máme nějaké významné společné kořeny? Snad korespondenci Pavla J. Šafaříka s Tarasem Ševčenkem? Nebo Havlíčkův Křest sv. Vladimíra? Fakt je Ukrajina naše nejpočetnější menšina? Pomineme-li skutečnost, že země nemůže být menšina, není to pravda. Co by na to asi řekli zde žijící Slováci, Poláci, Němci, Maďaři či Romové? Ukrajinci jsou v ČR pouze největší národnostní skupinou, což je jistý rozdíl. A fakt je Ukrajina naším partnerem v NATO, i když není jeho členem? Další zásah vedle, a to už nejsou žádné náhradní náboje. Stejně byly všechny slepé.

Vážená paní ministryně Černochová, rád bych Vám na závěr poradil v duchu cimrmanovských her: už po těchto informačních manévrech nedávejte žádný rozhovor Seznamu Zprávy, jehož redaktorky stejně nedokážou respondenta nějakým způsobem vyprovokovat ke konkrétním a zajímavým odpovědím. A pokud možno nedávejte už rozhovory vůbec.

Přeji Vám do další práce zmoudření a ubrat z razance, abyste to s tou mezinárodní militaristickou aktivitou poněkud nepřeťápla a poté předčasně v ministerské kanceláři nebalila maskáče s ešusem.

Znáte přece v takových případech lidovou moudrost, paní Černochová: Mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít.